Cestování za hranice je jedna věc, ale co člověku při podobném životním stylu může nejvíc zamotat hlavu, je to cestování v čase.

Vy si z toho děláte srandu, ale jestli se ty podšálky ztratí!, ehm, chci říct, já to myslím, docela vážně.

tardis

Paměť mám mizernou, o tom žádná. Možná někteří z vás s podobným prokletím dokážou docenit, jak obtížně se žije, když většina lidí kolem vás ví o vaší minulosti, vašich činech a slovech víc, než víte vy sami. Je to zvláštní život, tak trochu jako ve snu, a když se domů vracím téměř pravidelně jen jednou za rok na Vánoce, tak se mi to všechno motá ještě víc.

Předně je to tak trochu jako žít v časové smyčce. Kdykoli se vrátím domů do Prahy, nedovedu vám popsat, jak bláznivý je to pocit, když najednou všechno, co se událo během toho roku pryč, jakoby zmizí. Jako by se to nikdy nestalo, jako bych skutečně nepřicestovala v autobuse nebo letadlem, ale přiletěla Tardis, která pořád stojí na jednom místě, jen při každém zavření dveří poskočí o jedny Vánoce dál. Jako bych vůbec nestárla, jako by mi nepřibyly žádné zkušenosti, jako bych to brala zkratkou.

Většina věcí navíc kolem mě vypadá stejně. Dobrá, možná ti z vás, kteří mají aktivní rodiny, to tak nemají, ale u nás je měnění čehokoli prakticky na poslední místě žebříčku hodnot, a je jedno, že to ta kuchyň nutně potřebuje a že vůbec celá společná chodba v domě nutně potřebuje zrekonstruovat. Za mnoho posledních let se u nás nezměnilo nic než to, že nám i babičce přidělali nový výtah, a na pár místech přibyly nové, bezpečnostní dveře. Jinak se po každém návratu znovu procházím kolem těch stejných oloupaných zdí, stejných popraskaných schodů, a všechno je i stejně cítit, a v bytě je to to samé.

Teď si vezměte, že poslední dva roky, když jsem se vrátila domů, v tu ránu jsem onemocněla. Pocit dejavú to jen posílí.

Co mi v tom všem ale vždycky nesedí a mate hlavu, je to, jak lidé vypadají jinak. Na mladých se to nepozná, ale ti staří často za rok zestárli o sto let, zvlášť pokud je postihla nějaká závažná nemoc nebo jiná tragédie. Já měla obecně vždycky se stárnutím druhých lidí potíže. Znáte to asi hlavně u různých herců a vůbec televizních postav – léta dokola sledujete nějaké své oblíbené pořady či filmy a nikdy vlastně nepřemýšlíte nad tím, že ten herec mezitím zestárl, že je to třeba už čtyřicet let starý film nebo pořad, nebo i jen dvacet – i to udělá hodně. Když si třeba uvědomím, že některým protagonistům od Cimrmana je přes osmdesát a podobné číslice, a to včetně těch nejmladších, je to skoro větší šok než to, že někteří už tu nejsou vůbec. Jistě, lidi umírají, ale to, že stárnou, jako by mi mozek bral mnohem hůř.

Různé postavičky z mého dětství tak občas potkám a skoro je nemůžu poznat. Hlas je stejný, ale jinak jako by to byl jiný člověk. Mění se hlavně jejich energie a aura. Mozek to nebere, pořád si je pamatuje jako tehdy. A když se dozvím, že ten a ten umřel a ta už taky není, tak to všechno beru podivně letargicky – na jednu stranu jsem s těmi lidmi neměla vždycky tak blízký vztah, na druhou stranu ale přesto byli součástí koloritu, součástí mého prostředí a života, byli prostě součástí kulis, které jsem kolem sebe vždycky měla, a teď, vzbuzuje to ve mně podivný pocit podezření. Jako když víte, že vám někdo rozkrádá sklad, ale nemůžete ho chytit a jste jaksi malátní, takže s tím ani nedokážete něco dělat. Je to zase jako být v podivně reálném snu, ze kterého pořád čekám, že se probudím.

A i to, že se to dozvídám hlavně až když přijedu, jednu pecku za druhou, nějak přispívá k tomu podivnému pocitu, jako bych celý ten rok byla úplně mimo tuhle dimenzi, jako bych neměla s tímhle světem vůbec kontakt a teprve teď zjišťovala, co mi tedy všechno uteklo.

A tak si cestuju světem ve své podivné Tardis, která má oproti té skutečné jeden podstatný háček – nikdy nemůže jet zpátky. Už ty lidi nikdy neuvidím v podobě, jakou si pamatuju, leda na videu či na fotkách, bez nich už si jejich tváře nepřipomenu, a všechno kolem mě se postupně mění, mladí se houfně vdávají a žení (tam, kde by to člověk nejmíň čekal), zakládají rodiny nebo se rozvádějí (tam, kde jste si mysleli, že je to už nafurt), a všichni pořád hrozně rychle stárnou. Tohle je cena, kterou platím za ty svoje zkratky.