Cesta domů: Penzance

Ani nevíte, jak dlouho už sním o tom, zkusit si, jaké to má opravdový travel bloger/vloger 🙂 Taková ta práce za tím vším, kterou si nezasvěcení vůbec neuvědomují – focení pomalu všeho, co vidíš, zaostávání za skupinou, abys měl tu jednu správnou fotku do blogu nebo jeden skvělý moment na videu, a večer pak samozřejmě editování, psaní atd., zatímco ostatní si třeba jen otevřou knížku nebo se jdou někam bavit.

V mém případě to samozřejmě nebude tak hardcore, ale už jsme si dávno vyjasnili, že nesnáším psát podobné věci zpětně, takže to tenhle týden zkusím podávat v menších dávkách, když ne denně, tak aspoň obden. Snad bude vždycky přístup na internet a dost času.

Tak tedy den první – nebudu vás zatěžovat detaily našeho odjezdu. Myslela jsem, že nikdy neodjedeme. Vážně, takhle stresující balení a vyklízení jsem snad ještě nezažila, dá se to dost přirovnat ke stresům, jaké jsem měla před cestou sem. Jiná situace, ale ten level podobný.

Nestihli jsme navařit všechno, co jsme chtěli, a co jsme měli navařené, jsme neměli kam dát, takže se hrozně moc vyhazovalo. S tím jsme počítali, ale že do koše letěla třeba i piksla skvělých bramborových knedlíků a nějaké domácí veggie burgery, a že v lednici zůstaly bez pár kousků oba ty domácí cheesecakey, které pan M. zrobil během víkendu, a taky hodně muffinů, to zabolelo.

Nepochopím, kam se u nás vešlo to všechno žrádlo, které jsem postupně během víkendu vyklidila z pokoje a lednice do kuchyně, kde se pak nedalo pomalu hnout. Bylo toho hrozně moc a já to po nás nechtěla tak nechávat, takže jsem zběsile vyhazovala, co by si asi nikdo nevzal, a bohužel u čehokoli ve skle to znamenalo to sklo vymýt a vynést do sběru. Hrozná práce, a furt to nekončilo. Musím říct, že jsme si vybrali pěkně debilní datum k odjezdu. Jelikož skoro všichni už jsou pryč, nezbyl skoro nikdo, kdo by si ty věci po nás mohl vzít. Jediný další pár poblíž jsou sousedi odnaproti, Polka s Angličanem, a ti v posledních týdnech nabyli po odjetých kolezích takového jídla, že to pravděpodobně už taky nemají moc kam dávat. „Naši“ nováčci jsou z jiného těsta, nic, co už někdo otevřel, si nevezmou (nepochopíš O.o Vždyť to je hlavní benefit téhle práce! :D), a pak je tu ještě jeden pár, se kterým jsme neměli prakticky žádný kontakt, takže nevím, jestli jim to někdo řekne. Snad ano. Jediný, o kom zatím vím, že se jel podívat, byl náš kolega Maďar, jemuž se tam zalíbil náš popcornovač. Z toho mám radost, ale taky si mohl všimnout, že jsme to zkoušeli už přes měsíc udat přes Scilly Exchange. Mohli jsme se ho zbavit už o hodně dřív.

Nakonec jsme se ale nějak sbalili a jakžtakž i uklidili, poslední noc utekla, ani nevím jak, jen vím, že jsem se několikrát nervózně vzbudila. Únava byla ale veliká, rychle jsem tu paniku zase zaspala.

Ráno si nás vyzvedl řidič kolem osmé, poprchávalo, zima, vítr. V přístavu na nás čekala šéfová a dvě supervizorky, přišly se rozloučit. To bylo milé, čekali jsme jen tu šéfovou 🙂 Předali jsme tedy dárek od pana M. – čokoládové pralinky vlastní výroby – a taky jednu nutellu, kterou jsme nezvládli zprasit a tahat se s tím prostě už nešlo.

Pak následoval člun – hrozné vlny, skákalo to a naráželo, po té půlhodině mi bylo dost blivno. Krátký převoz vanem na letiště, a tam to přišlo – letadla momentálně neletí, uvidí se, jak to bude dál, počasí je prostě špatné. Bylo teprve 9, my měli letět v 10:25 a kdo mohl vědět, jestli to vůbec poletí dneska.

Naštěstí ale letělo, jen se čtyřhodinovým zpožděním 🙂 Celkem to na letišti uteklo, po půlce se mi sice začalo chtít neuvěřitelné spát a měla jsem pocit, že už jsem na cestě aspoň týden, ale je to takové malinkaté domácké letišťátko s děsně milým personálem a po dvou hodinách zpoždění (tedy více než třech čekání) nám nabídli voucher na něco za 7 liber z místního bufetu. Tak to jsme si dali neskutečně dobrou slaninovou rolku a sandwich a vynikající mocha, což mě nakoplo. Během těch devíti měsíců, musím říct, jsem měla pořádné kafe dvakrát, nanejvýš třikrát. Tož to jsem si ho užila 🙂

Takhle nabíjíme 🙂

Černý pasažér? 🙂

Pa…

Z dalších dvacet minut lehké nevolnosti v rozklepaném Skybusu jsme už přistáli na pevnině. Pan M. měl potřebu to nějak poeticky okomentovat, jako jaký je to pocit, ale místo něčeho velkého z něj vypadla jen domněnka, že je tu ta země stabilnější 😀 No, má prostě pravdu, není to žádný velký rozdíl. Můžete si říkat, že je to big deal, po devíti měsících stojíte na větší pevnině, na břehu Anglie, a už najednou nejste na ostrovech, ale „že bych to musel vidět dvakrát…“ (Cimrmanovci snad pochopí)

Následoval rychle navazující převoz dalším vanem do Penzance, během té cesty se mi udělalo už nefalšovaně blbě a připomněla jsem si, že auta mi vážně nechyběla. Naštěstí to netrvalo až tak dlouho a vysadili nás u vlakové stanice, odkud jsme prakticky ihned vyrazili hledat dva vytipované Youth Hostely a doufali jsme, že alespoň jeden bude mít volný pokoj.

Miluju Anglii… a ten západ dneska! <3

To by bylo,  aby nebyla nějaká sranda. Už ten první byl mrtě daleko od centra a na místě nám řekli, že je zavřený nebo co, a že máme zkusit ten druhý, který je určitě v provozu. Dostali jsme souřadnice od milé paní na recepci, a podle těch souřadnicí jsme cca o deset minut později dokonale zabloudili a pan M. nadával jako špaček.

Naštěstí nás zachránil jeho internet – ve spolupráci s nějakou jinou velmi milou paní, která nás přiběhla zachraňovat, jak nás spatřila stát bezradně na cestě, nám oba poradili, kudy tedy kam, abychom to našli. Bylo to ještě víc nechutně daleko, značení tu stojí za starou belu, ale našli jsme to, pokoj měli, a i když je na něm dost zima (pan M. se ještě musí podívat na zoubek topení, třeba by to šlo), jinak je to tu hrozně příjemné, na recepci jsou dva skvělí týpci, všechno vypadá čistě, super, je tu dokonce kuchyňka, kterou můžeme použít, což taky hned za chvíli uděláme a ohřejeme si první várku s sebou tahaných potravin – špagety s boloňskou 🙂 – a na ráno máme koupenou tradiční anglickou snídani plus bufet s různými nápoji. Pán se ptal, jestli jedeme na kafe, takže jsem přitakala, že já ano, a on vypadal potěšeně 😀

Dovedu si představit, že bych v něčem takovém zůstávala i na dýl než jednu noc, což je super vědět a za tuhle zkušenost jsem ráda. Možná se nám někdy v budoucnu bude hodit vědět, jak tyhle podniky vypadají.

No, to je pro dnešek všechno. Zítra nás po snídani a check-outu čeká štreka zpátky do centra, kde snad ještě stihneme nějaké obchůdky a Poundland (stýská se nám :D), a pak šupem Megabusem do Exeteru. Zítra nikde nepřespáváme, do dvou ráno se budeme muset někde pohybovat, než nám pojede další Megabus, takže na blog to nevidím, ale snad pozítří v Londýně. See ya 🙂 A dobrou.

Itinerář a tedy i naše plány na týden si můžete prohlédnout zde.