Cotswolds, Oxford a aprílové počasí

Kachny rostou jako z vody. Díky nim mám pořád co dělat a na co myslet a pořád jsem vlastně tak trochu ve stresu z toho, jak to s nimi bude dál, jak se budou chovat, kam vůbec s nimi a podobně.

Největší stres jsem tedy chytla hned zkraje, když jsem si po pár dnech péče o kachny šla dát večerní vanu a najednou koukám, že mi v ní plavou nějaké breberky. Vzhledem k tomu, že ve škole se v posledních týdnech údajně vyskytly vši, a já nikdy nic ve vlasech neměla, zachvátila mě samozřejmě panika, když jsem ty poměrně velké divnosti ve tvaru C zvedla a ujistila se, že to není žádný bordýlek ze šampuku nebo z ponožek, ale fakt jakési larvy. Sice jsem uvnitř tak nějak věděla, že vši to asi nebudou, ale kupodivu mě to neuklidňovalo. Vydrhla jsem se asi třikrát šamponem, napsala šéfové, že si potřebuju půjčit její šampon proti vším a breberkám, následně jsem se vydala udělat ze sebe blázna v pyžamu s ručníkem na hlavě před šéfem, jelikož ona neodpovídala a já nechtěla čekat, zmocnila jsem se šamponu, vydrhla se znovu, vyčesala si půlku vlasů z hlavy a v panice čekala, až se vrátí domů pan M., který jel cosi zařizovat, abych ho pak mohla přinutit probrat mi hlavu znovu takovým tím vším hřebínkem, z čehož měl ukrutnou radost 😉

Nakonec to naštěstí byla jednorázová záležitost. Nic dalšího na mně nalezeno nebylo, ráno jsem prozkoumala kachny, jelikož mi jako jediné rozumné řešení téhle hádanky přišlo to, že na mě cosi přelezlo z kachněte, které mi toho dne zalezlo za krk, nicméně nic jsem na nich nenašla, a tak panika z brouků mohla opadnout a já se mohla vrátit ke své běžné panice z faktu, že mi příšerně padají vlasy a po tom zběsilém vyčesávání mi tuplem přijde, že mi na té hlavě nic nezbylo.

Co se jiných záležitostí týče, všechno se taky vrátilo do normálu. Máme se velmi pracovně a neustále tak uvažujeme, jestli bychom si neměli říct o víc peněz nebo jestli jsme si zkrátka vybrali dobře. Převedu-li si náš plat na české koruny, přijde mi celé tohle dilema k smíchu – špatně si rozhodně nežijeme. Ale v místních poměrech člověku nad hlavou neustále visí ta otázka, jestli by se neměl mít ještě líp, jestli si nezaslouží víc peněz a podobně. To zatrolené porovnávání se s ostatními páry, srovnávání jejich pracovních povinností a našich, srovnávání benefitů u té či jiné rodiny. Kdo má lepší bydlení, kdo má auto, které míň žere, kdo pracuje delší hodiny, kdo má lepší zvířata (hlavně z hlediska péče, kterou vyžadují, a samozřejmě mazlivosti), ke komu je rodina přátelštější, komu co dali navíc, kdo co objevil lepšího v garáži nebo ve sklepě, a co další nabídky na internetu, nenabízí víc peněz za míň práce?

Ne že bych na to zrovna myslela od rána do večera, ale občas, když toho má člověk fakt moc, a ještě přetahuje hodiny, se mu ty pochyby vloudí do hlavy.

O minulém víkendu jsme si ty hlavy ovšem jeli vyvětrat, a řekla bych, že se podařilo.

Kamarádi nám naplánovali pořádný dvoudenní výlet s přespáním. V sobotu jsme se vydali zkoumat Cotswolds, což, jak jsem zjistila, není jedno městečko, ale celá oblast. Už víc než před rokem jsem na Pinterestu zavadila o jednu ikonickou uličku z Cotswolds, a tehdy jsem si slíbila, že se tam někdy podívám a vyfotím si ji taky. Ukázalo se, že se nachází v Bibury, kde jsme měli hned první zastávku. Dojmy? Překvapivě malé místo, kde toho zase tolik není, ale ta krátká procházka kolem řeky i tak stojí za to. Turisti nám náladu nevzali. Bylo krásně, tak jsme si udělali kolečko onou uličkou, podél vody k pstruží farmě, kde jsme přehlasovali kamaráda, který se chtěl jít podívat dovnitř, a místo toho jsme pokračovali ke kostelu a pak zpátky do auta, protože už jsme museli jet.

Processed With Darkroom

Docela ráda bych se tam ještě někdy podívala znova. Ta řeka mě poměrně okouzlila a co se uličky týče, strašně záleží na osvětlení, v kterém ji zastihnete. A třeba takovým západem Slunce nebo dokonce mlhou bych rozhodně neopovrhla.

Následoval sraz s kamarády-průvodci při obídku v Lechlade. Najednou jsem měla pocit, že je léto, jsem v Čechách a jdeme pít s kamarády někam na zahrádku. Při dlouhém čekání na jídlo v pubíku příznačně nazvaném Riverside jsme se na tom sluníčku stihli přismahnout a opít, což je takový idál, a tak jsme pak mohli směle pokračovat do Bourtonu na Temži, kde se tomu prý říká malé Benátky – a i když je to samozřejmě typicky britsky maličko přehnané, osobně to celkem chápu.

Bourton je další zajímavé místo, kde si musíte odmyslet lidi, nebo se trefit tak, aby jich tam moc nebylo. Podél kanálu se to hemží nejen kachnami, ale právě i davy turistů, a to ještě ani pořádně nezačala sezóna. Co se mi tam hlavně líbí, je mělká voda, v niž se dá snadno brouzdat. Brousím si zuby na další návštěvu, jen už teď vím, do které kavárny znovu nepůjdeme. A nebo možná zrovna půjdeme, abychom se ujistili, jestli to byl jen začátečnický chaos po přechodu na nového majitele, nebo co to jako mělo být.

Po Bourtonu se začalo stmívat a udělala se nepochopitelná zima. Ona byla vůbec celý minulý týden nepochopitelná zima po ránu a večer, při srovnání s teplotou přes den – zato teď se to konečně srovnalo, teď je zima furt. Každopádně jsme ještě měli jednu zastávku, a to sice Buckland – městečko, které prý sice technicky do Cotswolds nespadá, ale pokud chcete obdivovat nádheru cotswoldských kamenných domečků, zídek a doškových střech bez návalu turistů, je to naprostý ideál. Udělali jsme si tam krásnou podvečerní procházku, při které nechyběla návštěva místního hřbitova (Emátko bylo konečně v tomto směru uspokojeno – miluju anglické hřbitovy) a taky pozdravení se se zvědavými koňmi. Krásná tečka za celým dnem, po které přišla na scénu ta „hlavní zábava“, a sice večerní párty 😀 Ehm. Tu bych asi přeskočila velmi stručně s tím, že rozhodně byla zábavná, plná her a dobrého jídla, po kterém mi ráno až tak dobře nebylo (domnívám se, že mám nějakou intoleranci na větší množství sýra, zvlášť když ho konzumuju po dlouhé době), zkrátka celkem nezapomenutelná!

Ráno jsme tak trochu zaspali. Posun času moc nepomohl, a tak se vstávalo snad až v půl desáté, kdy jsme všichni byli hlavně nejvíc zvědavi na to, v jakém stavu se probere pan M., který v noci opravdu nevypadal dobře – a vzhledem k tomu, kolik měl panáků a že je prokládal vínem, se vůbec nedivím 😀 Pan M. je totiž známý tím, že ještě nikdy neměl kocovinu, a tak – ne že bychom mu to přáli, ale byli jsme zvědaví 😀 Jenže nic! Pan M. zjevně objevil svou superschopnost – metabolismus stavěný na ultrarychlé zpracování alkoholu. No, my běžní smrtelníci holt musíme zůstat u sebekontroly.

Po snídani jsme se pobalili, opět nasáčkovali do aut a vyrazili do Oxfordu, kde jsem já osobně byla před třinácti lety, ale i tak mě fascinovalo, jak málo si pamatuju obecné rozložení věcí (vůbec), zato jak živé mám některé detaily, třeba jak jsem na chvilku ztratila svou skupinu nebo na které lavičce v kostele mě fotila kamarádka a co jsem měla na sobě. Prakticky se zdá, že si pamatuju jen ty výjevy, které mám zachycené na fotografiích, a ani fň okolo, což je sice u mě poměrně časté, když přijde na mou osobní historii, ale nikdy jsem to ještě nepocítila v takovém extrému.

Byla jsem o to vděčnější za průvodce, kteří nám ukázali to nejzajímavější v rekordním čase, a ještě nás zavedli do All you can eat restaurantu, kde si každý mohl vybrat svůj vlastní jed a přežrat se dle libosti. Vzhledem k mým nepokojným střevům jsem to byla nucena pojmout velmi minimalisticky, ale nestěžuju si. Já se fakt nerada přejídám, i když je mi dobře, a nevyznávám úplně přístup z cizího do posrání.

A tak jsme toho v tom jednom jediném víkendu viděli opravdu dost. Člověk si kolikrát ani neuvědomí, co všechno se do dvou dnů dá nacpat, a je rád za tu připomínku. V pondělí jsme si sice úplně použitelně nepřipadali, ale nějak se to vsáklo a přežili jsme i úterý, které bylo poněkud náročnější tím, že rodina měla před odjezdem na dovolenou. Jakmile odjeli, upadlo mi všechno od ruky, padlo na mě vyčerpání a nastalo období odpočinku, v mém případě vynuceného divokým příjezdem tety Irmy.

Nepřítomnost rodiny je dárek. Nemáme úplně volno, jsme neustále nastartovaní otvírat bránu, přijímat zásilky a odpovídat na dotazy dělníků, kteří okolo nás celý den buší, vrtají, bagrují. Klid tu zatím není. Ale i tak je to změna. Šance dělat si trochu svoje, dát se do kupy a nabrat energii na další velké pracování, kterého nás přece jenom čeká dost. Myslím, že příští týden budeme mít rozhodně co dělat, a doufám, že se ten apríl trochu vzpamatuje a přestane se snažit dostát svému jménu, jako to dělal dneska (sněžilo). Ale nejdřív! Víkend 8) Už jste letos pekli buřty?