Kladivo na AK blogery, 3.0?

Co jsem hodila bobek na blog cé zet, začalo mi podle očekávání připadat, že se mě jeho tamější aféry přestaly tak docela týkat. Pořád jsem cítila silné pouto k odkazu Autorského Klubu, ale to rozčilování tak nějak opadlo, protože proč taky, už jsem se rozčilovala dost, teď ať to za mě vezmou jiní. Nějak jsem přitom vůbec nečekala, že ti jiní se najdou už za pár měsíců a že to za mě vezmou tak aktivně. Berenika zase jednou zaúřadovala jako Kapitán vzducholodi (ach, ty vzpomínky…), posbírala všechen ten vztek, co v srdcích všech zúčastněných klíčil už řádnou dobu, a dala tomu směr a pevné body. Pojmenovala požadavky a vybídla ke konkrétním činnostem, zároveň ponechávajíc volnou ruku všem, kdo by chtěli přijít s vlastní formou protestu – ale co je důležité, dala všem shodný cíl a ono se to – zase jednou – rozjelo.

V množství je síla. Házejte do vody jeden kamínek za půl hodiny a pes po vás neštěkne, ale nasypte jich tam kýbl a to se hned plaší ryby a voda stříká. Možná to proti hlavnímu hlavounovi pořád nic moc nezmůže (ruku na srdce, už jsme toho udělali dost, co by normálním správcem podobné aktivity pohnulo a i toho největšího blba donutilo chytit se za nos a uvědomit si, že něco asi úplně nezvládl – Sranda je holt asi blb ještě větší), ale to už je jedno, hlavní je, že to tam žije, titulku plní pořádně nespokojené články těch nejlepších blogerů – mimochodem tady se docela projevuje nová, současná elita klubu, tedy blogeři, co mají v hlavě a nenechají si jen tak něco líbit. Baví mě sledovat, jak se ta ochmýřená mláďata z dřívejška chápou kopí a mečů a vyráží do boje za spravedlnost ve virtuálním světě. Jak se bijí za blogování a za jeho posvátnost. Jak touží po pevné ruce spravedlivého krále a řvou „Pryč s tyranem!“. Možná je to celé hrozná blbost a o nic koneckonců nejde, ale zároveň skoro zamačkávám slzu a přizvukuji:“Jen do něj, bijte zrádce!“, a doufám ve změnu.

Ze všech těch nápadů na protesty se mi nejvíc líbí nápad na návrat Kladiva – no bodejť, sama jsem o tom léta snila. A když po tom vidím poptávku, vzhledem k tomu, že jsem si to už zkusila a fakt mě to bavilo, přemýšlím, že se na to asi v tomhle týdnu zkusím mrknout a ono se uvidí. Možná se mě to už netýká, možná ještě pořád trochu jo. Možná je to jedno, protože hlavní je, že mě to baví, a ze všech židlí, na nichž sedím, je možná tahle nejdůležitější. Možná není potřeba pořád lidem sdělovat svoje nudné denní zážitky ze života au-pair, možná nepotřebuju ani tak nutně dopsat tu knihu, možná je to všechno o tom, být součástí nějakého smysluplného hnutí, které už existuje. Možná si ho nemusím vymýšlet nebo napodobovat zahraniční autory, které obdivuji, možná je to o tom, chytit za prdel to, co Krutomluv kdysi dávno začal, co pak mnozí časem opustili a co nutně potřebuje, aby to zase někdo na chvíli převzal. Co má jako větší smysl než vést mladé blogery k lepším zítřkům, inspirovat je, učit je, předávat moudrost?

Ostatně sama dobře vím, že co do praxe jsem vždycky stála za prd, kdežto kázat druhým, jo, to mi jde 😀

Ale baví mě i to ostatní. Čistka? Yes! Přijímání v rukou více lidí, nebo alespoň regulérní hledění na názor osazenstva (a ne jako že vyjádřete se – přijde vám to hrozný? – no to máte blbý, já už to přijal).

Nelíbí se mi ovšem – a nikdy nelíbil – nápad uzavřít blog světu a všechny rubriky nechat otevřené pouze členům. Už mnohokrát jsme se v historii přesvědčili, že tento přístup není zdravý, členové se často aktivit neúčastní nebo jejich zájem časem opadá, dopadá to tak, že se ve všech rubrikách neustále objevují ta samá jména (obvykle tak tři až pět lidí) a pro čtenáře je to tak nuda k uzoufání. Otevření rubrik nečlenům má naopak za následek obrovský boom zájmu a aktivity, což je rozhodně dobře pro všechny, včetně členů – přijde se na ně podívat víc lidí, získají víc čtenářů, tečka. A navíc, nečleni jsou k zapojení se mnohem více motivování, jelikož je to jejich jediná šance se zviditelnit, a tudíž toho náležitě využijí a dají do toho největší snahu. Člen AK se tolik snažit nemusí, je mu to jedno, vždyť už je členem a reklamy má z titulky dost.

Příkladem mohu klidně uvést sebe – momentálně se dění v AK poměrně účastním, baví mě třeba Forum Musicum, a protože se tam něco děje a něco se mě tam týká, chodím tam poměrně často a sleduji i jiné rubriky. Komentuji, jsem aktivní čtenář. Ve chvíli, kdy se mi účast v rubrikách uzavře, tam prostě přestanu chodit.

A ještě jedna věc by byla boží – kdyby měli vyhození či odejití členové možnost se vrátit a dál se svobodně vyjadřovat k dění, neboť jejich odchod nebyl ničím jiným než projevem sprosté absurdní cenzury osobních názorů, které nijak nesouvisely s jejich autorskostí, spíš naopak – znamenaly, že mají něco v hlavě. Jejich blogy se nijak neprohřešily, šlo pouze o osobní pomstu. Neříkám, že bych se chtěla vracet já, ale na seznamu je tolik jmen, jejichž absencí Klub naprosto tratil – co třeba taková Metteorwa?

A nebyla by to krása, kdyby to v Klubu zase začalo bujet činností a znovu by se rozjely rubriky jako Designérský Pranýř? Kdyby se čtenářstvu pravidelně po čistkách nebo po nárazových vykopávkách (porušení pravidel třeba) dostávalo prostých statistik, kdo byl vyhozen a proč, kdo byl přijat a proč? A už nikdy nic za jejich zády? A co jen tak pro přehled vždy přidat i seznam přihlášek, které byly přeskočeny? Prostě jen tak aby se to vědělo? To přece neni žádná těžká práce.

No, jsem zvědavá, jak se to bude vyvíjet. Co teď asi udělám, bude to Kladívečko, a pak se uvidí. Každopádně to celé zase jednou vypadá fakt zajímavě.