Mmm, koblihy…

Utíká to skoro rychleji, než jsem čekala, a stejně mám někdy pocit, že to pořád není dost rychlé. Klasika. Už nám zbývá jen měsíc a kousek a já se nemůžu dočkat, takže se potvrzuje, že tři měsíce v takové odlehlé lokaci jsou jsou ideální doba. Měsíc se zaběháváte a poznáváte okolí, pak je to chvilku rutina a pak už jste za půlkou a můžete odečítat dny. Což je někdy nezbytné pro zachování duševního zdraví a klidu.

Pořád nemůžu setřást nemoci. Neustále se mi vrací různé variace nachlazení a bolestí v krku, sice to naštěstí už nebývá tak zlé jako poprvé s tím krvácením z nosu, přesto to ale není nic moc a kazí mi to všechny plány, o domácí pohodě nemluvě. Pan M. už má pokrk mého věčného kašlání a já bych si taky nejradši kolikrát strčila hlavu do dveří a přirazila, jenže ani to by mi bohužel nepomohlo. A ještě mi to tu a tam proloží bolest hlavy, aby se neřeklo a aby mi to snad nechybělo.

Přitom se cpu ovocem horem dolem, na což až tak zvyklá nejsem, takže se divím, že nemám spíš hypervitaminózu, na denním pořádku jsou šumáky, pangamin, chlorella, spirulina a celé kořeny zázvoru (pokud jsem zrovna měla to štěstí, že měli nějaký neplesnivý, v tomhle jsou v místním marketu dost hrozní), čumák si na večer mažu koňskou mastí, abych se vůbec vyspala (a zoufale toužím po nosním spreji, takže fuck this shit, příště si ho koupím), a i když to moc nepomáhá, pomalu se prokousávám i pár platíčky strepsilsek a dalších cucavých pastilek. Všechno je to na hovno. Dokonce i můj milovaný stopangin selhává a když ten krk bolí, tak prostě bolet bude. Tak nevím, jestli je ten sprej starý nebo toho prostě už moje mandle mají dost a snaží se mi tím naznačit, že je čas udělat dětem pápá a uvědomit si, že by mi bez nich bylo líp.

Jenže známe se – do něčeho takového se v žádném případě sama nedokopu.

Poslední dva týdny nebo jak dlouho počasí pořád stojí za starou belu, tak jsme víceméně furt doma, koukáme na Červeného Trpaslíka a zabýváme se řešením (nebo spíš snahou o řešení) spousty on-line věcí, přičemž vážně nepomáhá internet, který jako by se snad pořád ještě zpomaloval (jako by to vůbec ještě šlo!). Než otevřu tři stránky, které jsem potřebovala, zapomenu, co jsem na nich vůbec chtěla. S tímhle materiálem se vážně pracovat nedá a neuvěřitelně mě to brzdí.

Krom toho extrémně bojuju s komunikací s anglickými úřady. Mám dva úkoly na vyřešení – zažádat o vrácení daní z loňska, a vyřešit odhlášení se z penzijního plánu, kam nás automaticky zapsali taky vloni a odkud by nám ideálně měli taky vrátit peníze. Jenže obě příslušná místa mají naprosto pojebané komunikační systémy, na maily nikdo buď neodpovídá nebo až po měsíci, přičemž pokaždé je na druhém konci jiná osoba, která se mě místo odpovědi na mou otázku zeptá na mé údaje, „aby mi mohla dále pomoci“. Ty údaje jsem jim poslala už tisíckrát, takže už toho mám až nad hlavu, a nejlepší jsou maily o dvaceti odstavcích, kde „pokud chcete poradit s DGHAOD, volejte tam, pokud vám jde o DHAOGJA, tak zjistěte svoje GWOGJLL číslo a BLAFKJ reference a číslo GHAUGJ68 účtu a kontrolní otázku a…“ já na to jenom čumím jako že FUCK, WHAT???  O.o

Vůbec nevím, o čem to ty lidi proboha mluví 😀 A ne a ne se skrz to prokousat a nepomáhá mi ani když si ty zkratky vygooglím. Přitom vždycky strávím x minut psaním velice srozumitelného mailu, kde popisuju svůj konkrétní problém a donekonečna opakuju, že jsem cizinec a jejich systému nerozumím, takže přesně nevím, na koho se mám obrátit. A rozhodně ksakru nevím, jestli mi jde o OJIAJGIG daně nebo OSEJGWO daně, já chci prostě vrátit svoje daně!

Mno 😀

Pan M. tady podobně prská nad komunikací s podniky americkými. Snažil se mnoho dní zjistit, kde a jak si můžeme na Aljašce půjčit auto na ten náš slavný plánovaný hike. Na prostou otázku, zda potřebuje pro půjčení v jejich konkrétní půjčovně mezinárodní řidičák, se mu obvykle po x dnech dostalo odpovědi, že „abychom vám mohli odpovědět na tento dotaz, zašlete prosím termín, v němž si chcete auto půjčovat, jaké si chcete půjčovat, vaše jméno a rozměry vašeho nosu“ a další nesouvisející kokotiny. Po dalších y vyměněných mailech se pak dozvěděl, že daná společnost vůbec auta na Aljašce nepůjčuje, přestože pan M. to na jejich stránkách normálně vidí, a tak jim obratem posílal i screen a to už si člověk vážně připadá tak trochu jako u debilů. Nakonec si s jednou společností radši zatelefonoval (tomu se obvykle z mnoha důvodů vyhýbáme jako čert kříži) a dozvěděl se, že sice nemusí mít mezinárodní řidičák, ale musí ho mít v angličtině, což nemá. Tak to vypadá, že plány na hike jsou ohroženy.

Vzhledem k mému zdravotnímu stavu a dalším přidruženým komplikacím by mi to ani nevadilo, co si budeme povídat… A bylo by krásné moct se místo nervování konečně naplno soustředit i na jiné věci.

Například jsme tu poznali spoustu nových super lidí, s nimiž jsme strávili pár víkendových večerů a to se člověku hned jinak žije. Zaprvé je obecně fajn mít možnost vyměnit si s někým zkušenosti a názory a zjistit, že to mají kupodivu dost stejné, a zadruhé sedět takhle celý večer nad pár drinky v hloučku pravých Američanů a poslouchat jejich světonázory a názory na tohle místo a lidi v něm je superosvěžující a nesmírně zábavné. Jeff, jeden z mých nejoblíbenějších zdejších lidí, tuhle prohlásil, že tady beztak není kromě toho pití co dělat. „Můžete jet na skládku…“, dodal, čímž všechny položil smíchy, nás s panem M. asi nejvíc, protože to je největší pravda 😀 Abyste rozuměli, Dutch Harbor prakticky nemá popeláře, ani tedy popelnice a prostě komunální odpad – kromě na několika víc obydlených místech. Takže odpadky tu všichni řeší tím, že je odvážejí přímo na skládku, což je zadarmo, ale musíte to tam holt odvézt. A taky se tu netřídí. Vůbec. Jen kovy. Což je taky na pozastavení se, ale o to teď nejde – jde o to, že jet na skládku je tu pro nás takové asi jediné rozptýlení kromě zkoumání okolí, a pro zdejší lidi je to tuplem asi to jediné, co mohou kromě práce a pití dělat. Ještě tak zajít do bazénu nebo si jet nakoupit jídlo.

Co se jídla týče, to už jsem asi psala – chybí mi veganské možnosti a ani s vegetariánskými to není slavné, takže to většinou moc neřešíme. Dieta se nám prostě vždycky upraví s dalším novým místem, podle dostupných ingrediencí. Ale vzhledem k tomu, že stejně až na sváteční výjimky jíme doma, zase tak moc se to neliší a není si proč stěžovat. Snad jen na to, že mít tady Quorn, tak by včera byl na paprice ten, a ne kuře. Co naděláš.

Na druhou stranu tradičně nekonzumujeme mléko, jen kvanta kešu a mandlového mléka (kešu mléko je husté jako smetana, to je nejlepší věc!), a byť třeba oproti loňsku jíme podstatně víc masa, na druhou stranu nejíme skoro žádné mléčné výrobky. Žádné sýry (koupili jsme jen jeden blok mozzarelly a hodně s ním šetříme), máslo jen výjimečně do vaření tam, kde ho nejde nahradit olejem (třeba bešamel), když pečivo, tak jedině toust s burákovým máslem a marmeládou, takže zase bez másla. To se mi nepodobá 😀

Jako obvykle má ale všechno svoje výjimky. Například co je v těch naprosto božích megadonutech, jimiž si zpestřujeme každý týden nákup, fakt neřeším, na to jsou moc perfektní, hlavně ta kávová s krémem! <3

Čím dál tím častěji nás navštěvuje kocour, už nejen o víkendu, ale je to tak trochu magor, takže si ho neužívám zdaleka tolik jako jiných „našich“ na čas adoptovaných koček. Pomazlit se s tím až tak moc nejde, furt sebou mele a leští podlahu. A většinou moc dlouho nepobude.

Doufala jsem, že půjdeme trénovat pochod na dvacetimílový hike místním průsmykem, ale když jsme tam posledně jeli autem, abychom zrekognoskovali terén, cesta byla najednou pod metry sněhu. Pluhař prostě po několika mílích usoudil, že na to dlabe a ať si to lidi objedou. Tak si pan M. aspoň zalítal a já vyvezla na procházku své nové goggles… 😀

Trocha sněhu…

Pan M. následně fafíka pro změnu opět ztratil… Některé lidi holt asi baví brodit se sněhem a ledovou vodou v naději, že nekřachli právě do ní… 😀 Nevadí, já si zatím pouštěla z mobilu Enjoy the Silence od Lacuny a zpívala na opuštěné serpentýně na celé kolo. Každej má to svoje…

Pan M. je ta černá tečka na špičce. To ještě hledal.

Velikonoční neděli mi jinak zkazil nepříjemný telefonát, během nějž jsem si ověřila, co jsou někteří místní zač, a že jsem vážně ráda, že se tu nezdržíme. Začínám chápat, že je celkem jedno, kolik zkušeností s podivnými lidmi za roky svého života nasbíráte. Stejně se nikdy nevyhnete dalším a dalším střetům, kdy budete znovu šokováni tím, co jsou někteří lidé schopni dělat nebo říkat, aniž by jim to bylo divné. Můžete se tak akorát učit asertivitě a nenechat si v takových chvílích srát na hlavu. V danou chvíli to může vycházet nastejno, cvok je cvok, ale člověk se vždycky z takové věci líp otřepe, když nepodlehl prvotnímu šoku a dokázal si zjednat pořádek a postarat se, aby se dotyčný nad sebou zamyslel.

Stejně tak se nikdy nepřestanete setkávat s neznalostí druhých, kteří naletěli různým podvodníkům třeba jen proto, že se vás nejprve nezeptali, ačkoli vědí, že vy se v tom vyznáte líp. Dřív jste nalítávali vy, postupem času se učíte rozpoznávat různé fígle podvodníků a jste na pozoru, ale stejně vás to bude potkávat dál, prostřednictvím lidí okolo vás. Ze světa to nezmizí.

I proto jsem znovu vděčná za to, že mám kolem sebe spoustu „těch správných lidí“ pro všechny situace. Tohle je totiž to, o čem všichni mluvili, tohle je ta síla toho, koho znáš. Vždycky se ti třeba může zbláznit počítač, a používáme je tak často a tak moc, že je podle mě naprosto vitální mít po ruce někoho, kdo tomu rozumí a nevyluxuje ti za to peněženku. Stejně jako se fakt hodí mít doma zručného chlapa (nebo zručnou ženskou), co umí opravit kotel nebo uvolněnej kohoutek, aniž by to musel půl hodiny googlit, nebo co ví, jak fungujou různé elektrické spotřebiče a jak vyměnit prehistorickou zásuvku za novou a nesešlusovat se při tom.

A z toho plyne jedna životní moudrost: Važte si svých užitečných kontaktů, pečujte si o ně, získávejte nové v různých dalších oborech (protože nikdy nevíte) a snažte se i vy sami být takovým užitečným kontaktem. Zamyslete se, v čem vynikáte a čím můžete vy přispět do mlýna. Životopis by měl být o tom, k čemu jste vlastně v praktickém životě dobří. A dala-li by se ta vaše užitečnost ještě nějak posunout na vyšší level, pracujte na tom – nikdy totiž taky nevíte, kdy vás samotné šance být užitečným někomu důležitému vystřelí do výšin nebo vám třeba splní sen.