Máme nabídku, jedeme jí vstříc. A vůbec nevíme, co bude :)

Prokrastinace se neděje jen tak. O něčem svědčí a něco z ní plyne. Když se vám do něčeho nechce, musíte pro to mít důvod, a pokud se zdržujete od něčeho, o čem jste si mysleli, že to vážně chcete, asi je na místě zapřemýšlet. Možná se vám vaše podvědomí snaží tou prokrastinací něco říct.

Přemýšlím, proč ještě nejsme pryč. Plánovali jsme odjíždět během ledna. Pak během února. Najednou se blíží březen a pořád nic. Dám dohromady různé malé i větší důvody, ale faktem je, že jsme mohli hledat mnohem víc. Tak proč to?

Nevím, proč, ale představa Skotska jako by mě teď, když je všude okolo chladna víc než dost, trochu přestala lákat. Možná tou potřebou se ohřát, možná touhou vyvalit se zase na nějaké krásné pláži, možná studem z té prokrastinace, díky níž jsme ještě pořád doma (i když to má samozřejmě i jiné důvody), možná proto, že mě omrzelo, jak se o Skotsku pořád mluví, jak se všichni ptají, kdy už tam pojedeme, a mě už nebaví se opakovat a vymýšlet odpovědi. Najednou jsem přestala věřit, že tam fakt pojedeme, vrací se mi pocity, jaké jsem zažívala během těch několika let, co jsem horovala, že určitě pojedu zpátky do Anglie, ale vlastně jsem vůbec netušila, jak by se to mohlo stát. Nebyla jsem připravená jet tam sama a nebylo s kým tam jet.

Možná je to tím, že jsem pořád čekala na něco většího, něco, co mi přiroste k srdci, něco, kam se vážně budu těšit.

Mně se odsud vážně na jednu stranu nechce. Doma je pořád co dělat, ať už u mě je nebo není pan Mysteriózní. Užívám si svou už téměř půlroční dovolenou a připadá mi, že by tak život měl vypadat. Tedy ne tak, že budu sedět pořád na prdeli, ale že budu mít spoustu času na věci, co mě baví, na flákání, na to, být s přáteli a mít možnost naplánovat si kdykoli cokoli. Nemuset odříkat hospody a čajovny, protože až přijdu večer z práce, budu vyřízená. Je pohodlné být doma ve svém, je nepohodlné jet do neznáma, do nového prostředí a zaměstnání, kde vůbec nevíš, co tě čeká a na jaké lidi narazíš.

Člověk se ze strachu dokáže bojkotovat neuvěřitelným způsobem.

První letošní nabídka, pro kterou jsem doopravdy začala zvažovat, že už je na čase odjet, byla ve Skotsku. Housekeeping, zahradničení, výpomoc staršímu páru s domácností. Ne péče o ně, ale pomoc s péčí o dům, což by mi vyhovovalo. Samota, ale poblíž Edinburku, na stejné úrovni ostrova jako Isle of Mull, kam touží jet pan M.. Bylo by to relativně blízko, bylo by to Skotsko, nabídka zněla moc příjemně. Jenže byla celkem za málo peněz, pan M. neprojevil výrazné nadšení a mě to taky neshodilo zrovna z postele, a tak že se bude hledat dál. Ale ono se nijak zvlášť nehledalo.

Byla jsem z toho jaksi v depce, měla jsem najednou pocit, že nikam nechci a že tu toho mám moc na práci. Zdržovala jsem se kvůli babičce a stresu z jejího nejistého zdravotního stavu. S další a o poznání zajímavější nabídkou mi po pár hodinách nevolnosti (nesnáším stres z řešení věcí hrozně na hrr) došlo, že tu toho zase tolik není a co je, to počká. Teď je ten pravý čas a já to potřebuju. Oba to potřebujeme.

Je to svým způsobem těžké, ale to je vždycky. Jsou tu rizika, že něco prošvihnete, ale ta jsou tu pořád a vždycky budou. Je to prostě oběť, kterou musíte podstoupit. O mamince pana M. vůbec nemluvě, v jeho případě je ta touha a ochota odjet až nepochopitelná a odvaha, s jakou se rozhodl do toho jít a žít svůj život i s tou obrovskou obětí a s tím riskem, je nezměrná.

Ale když přijde ta správná nabídka…

Isles of Scilly je, jak správně poznamenal brácha, prdel, ale pěkná. Není to sice Skotsko, ale…

Malé ostrůvky mají svou nevýhodu – prochodíte je za pár dní, všechno a všechny tam znáte, a kdo ví, jak to bude s dostupností potravin a dalších věcí (ale nějak to tam musejí mít zařízené).

Ale je tam krásně.

Je to nejspíš proto, že to je ono, to uklízení, co jsem chtěla dělat. Celkem bezstarostná manuální práce s jasně daným systémem. Žádný management, žádné vedení lidí, jen poctivé hledění si svého v krásném a zajímavém prostředí. Bude to dřina, budeme makat šest dní v týdnu a flákačka to rozhodně nebude, ale bude to smysluplné a bude to zážitek. Říkám „bude“ jako by snad bylo všechno jisté, a přitom vůbec není. Naše potenciální budoucí šéfová působí naprosto úžasně a má minimálně jednu kočku, což jsou samozřejmě moje základní předpoklady pro to, aby byl vůbec život na tom ostrově pro mě možný. Chce nás, a kdybychom měli National Insurance Number, brala by nás ihned. Bohužel ho  nemáme, a tak se situace celkem zkomplikovala. Tak trochu na blint (nedonutíte mě psát to s „d“, přijde mi to divné :D) kupujeme letenky, plánujeme odjezd v příštím týdnu, píšeme Ashleigh, zda u ní můžeme na pár dní bydlet (což o to, však nás zvala) a já se snažím se z toho nepozvracet. Nesnáším podobné akce na poslední chvíli, hektické žonglování s pěti různými věcmi, které je třeba zařídit simultánně a kde musíte vědět odpověď A, abyste mohli zařídit B, jenže A potřebuje vědět něco, co budete vědět až vám odpoví B. Neumím si vymýšlet a podávat informace, které nevím jistě. Nedávám to. Nebo dávám, navenek, samozřejmě. Nějak se to zvládne. Ale následky na mém zdravotním stavu nejsou hezké.

Tak doufám, že to za to bude stát. Upřímně si  přeju, abychom se nesetkali s velkými komplikacemi, aby nám to neuteklo a abychom na ten ostrov v pořádku dojeli i s NINem. Přeju si, aby to tam bylo minimálně stejně krásné, jako to vypadá na fotkách a v povídání, abychom tam poznali všechny ty nové lidi (má tam být minimálně šest dalších Čechů! :)), abychom si už brzy potřásli rukou s novou paní šéfovou a abychom se na tom ostrově nezbláznili. Snad je to možné, zařídit věci tak, aby se nic nepokazilo a my se pak nemuseli mlátit do hlav.

Nejhorší možné scénáře, z nichž mám v tuhle chvíli strach? Až zavolám znovu do toho job officu, budu za idiota. Nedají mi stejný termín jako panu M., a bude to třeba i o několik dní – nabídka práce nám uteče. Bude nějaký problém s naším UK číslem, které jsme jim zadali jako kontaktní a na kterém jim teď neodpoví nikdo jiný než vnitřek šuplíku pana M. tamhle někde u Prostějova, a to minimálně do konce týdne. Budeme muset vymýšlet nějaké vysvětlení. Někomu něco dojde a budeme mít po ptákách.

Co to ale vlastně skutečně znamená, je, že bychom museli čekat do května na druhou šanci. Není to úplně konec. Příště by nás paní téměř jistě vzala, bohužel ale nebude nabírat dřív než na ten květen. Jeli bychom mezitím tedy domů? Nebo bychom si tam našli práci na dva měsíce? Je tu nějaká možnost, že do té doby zkejsneme u Ashleigh ve starých známých kolejích? Jak se teď bude všechno vyvíjet a jak velkým milníkem to pro nás bude? Nebudeme za pár týdnů či měsíců litovat, že jsme se upsali na tak dlouho? Jen jedno je jisté – pokud to vyjde, solidně mi to pomůže s mou letošní Buy nothing new výzvou, jelikož jak tam budem, už nemůžeme odjet, a jediný obchod na ostrovech má být coop 😀 Sbohem, Primarku a Poundlande, fňuk! Neumím si představit, jak budeme fungovat někde, kde se musí jezdit na nákup na sousední ostrov (a vůbec nevím, jaká je tam doprava). A mít volno jen jeden den v týdnu bude taky masakr. Ale nic, na co by si člověk nezvykl. Ostatně když není kam jít, tak je to stejně jedno. Mám čumět doma na bednu nebo vydělávat? 😀 Pokud v té bedně ovšem nepoběží nový Doctor, pak je volba jasná.

Mám v hlavě rozmixováno. Jako by mi někdo vzal mozek útokem s válečkem na těsto a pořádně to tam rozmlátil. Nevím, nepřemýšlím, nebo se snažím, ale přijde mi, že mi to moc nejde. Bolí mě z toho hlava a třepou se mi ruce. Nezapomenu na něco? Co je ještě třeba zařídit? Stres.

Před pár dny jsem si představovala, jak budu zase vybírat, co všechno s sebou do kufru, a co se nevejde. Těšila jsem se na to, ale říkala jsem si, že než se to stane, to ještě uteče vody… nějak jsem zapomněla, že ve vesmíru je plno příležitostí a že když si něco přeješ, ono se to klidně taky může stát. Příštích pár dní bude stejně zase to nejnáročnější dívat se rodičům do očí. Teď, když jsme si my všichni uvědomili, že to nebyly jenom kecy. A že fakt jedu. A to jsem to ještě neřekla babičce. Fuj, sevřenej žaludek, stres na druhou, dejte mi někdo kinedryl a heřmánkovej čaj.

Já jsem teda cestovatel jako noha, fakt že jo.