Milý ostrovní deníčku

Pět měsíců práce na Trescu je za námi! Už jenom čtyři!

Pomalu to vzdávám s některými lidmi, jež jsem doteď považovala za rozumné. Nemá to smysl. Vždycky jsem se tu snažila se pro ostatní přetrhnout, pomáhat, být tím člověkem, co zachraňuje, ale dlabu na to. Už nebudu všude jezdit minutu nato, co jsem skončila se svou prací, jen ať makají a nespoléhají se na to, že jim vždycky přijedeme vytrhnout trn z paty a tahat je z průšvihu. Dvojnásob to platí o lidech, kteří mají problém stíhat naprosto každý týden.

Naši nejmilejší kolegové, kteří za nás zaskakují v sobotu, nám vehementně odmítají připravovat věci na neděli a já už na to nemám nervy. Několikrát nám nechali omluvnou cedulku, že byli bohužel příliš vytížení, posléze už se ani na ty omluvy nezmohli a už na to prostě regulérně kašlou. Vytížení přitom rozhodně nebyli, známe jejich rozvrh a víme, v kolik končí. Zrovna od kolegů, které máš ze všech nejradši, a jimž jsme my vždycky všechno připravovali do posledního detailu i s popisky, co a jak, tohle obzvlášť nepochopíš.

Ale dobře, no. Příští sobotu se ti umělci zapotí, mají asi šest cleanů, což je level „ještě o dva víc než průšvih“. Někdo jim rozhodně bude muset pomáhat, ale stejně se nezastaví a budou mít hodně na co myslet a co organizovat. A já jim na to udělám balíky s prádlem a tím končím, nesložím jim do vozíku ani pitomej odpadkáč, ať se s prominutím třeba zeserou, už toho mám dost.

Vždycky se snažím k druhým lidem, hlavně v práci ke kolegům, chovat tak, jak bych chtěla, aby se chovali oni ke mně. Zvlášť, když se s někým po směnách střídáte, je to podle mě děsně důležité. A taky aby ten, kdo na určité pozici toho času netráví zase tolik, respektoval systém, který vytvořil ten, kdo je tam pořád. Aby mu do něj nehrabal a neměnil ho. Aby oplatil laskavost laskavostí a když pro něj něco uděláme my, udělal totéž pro nás. Zdá se, bohužel, že tenhle ostrov je z většiny plný právě takových hovádek, co tohle jednoduché pravidlo darem ani výchovou do sebe nedostali.

Čas letí jako splašený a únava je čím dál notnější, takže se chci šetřit, jak to jen půjde. Uvažuju nad způsoby, jak docílit pocitu změny a uklidnění. Snažíme se s panem M. častěji uklízet, postel jsme povlékli jedním prostěradlem navíc kvůli kocourovi, co se po ní pořád válí a děsně pelichá, abychom nemuseli tak často převlékat, a víc makáme i na tom, co jíme, a abychom častěji chodili do bazénu, když už ho máme předplacený. Taky si myslím, že nám oběma trochu došlo, že to naše asociální chování je dost na prd. S některými lidmi jsme vždycky měli pocit, že si nemáme co říct. Nezajímali nás. Hlavně třeba převážná část Maďarů. Jenže právě oni (a ještě pár Bulharů) nás v posledních dnech nejvíc neúnavně zkoušeli vytáhnout ven, a když se jim to nakonec povedlo, měla jsem pocit, že tím zůstáváním doma jsme o dost přišli a že to jsou v podstatě báječní a ohleduplní lidé. Samozřejmě, ne s každým máte chuť trávit moc času. Náš bulharský soused je případ sám pro sebe, celý ostrov z něj má z různých důvodů srandu, ale něco na něm je, a to sice ten jeho neutuchající optimismus a sluníčkový obličej s lesklýma tvářema. On se usmívá snad i ze spaní! Ono to působí, jako by byl věčně nadraný (a většinu času je), ale tak jako tak, když tomu dáte šanci, je ta dobrá nálada šíleně nakažlivá a jak říkal pan M., takovým lidem se v podstatě nikdy nemůže stát nic špatného, a i proto je dobré se jich držet. A tak doufám, že si na to odteď vyhradíme víc času.

Vzpomínám, jak jsem si přála naučit se vstávat na východ Slunce a chodit ráno na naši pláž na jógu. To ještě člověk nevěděl, co čeho tu jde 😛 Při současném levelu energie a při zdejším neustále proměnlivém a nezřídka pršavém počasí (na Scilly nevědí, jak má vypadat léto, dělají to úplně špatně) se k tomu asi nedostanu a je to celkem škoda, ale nevzdávám se naděje, že budu někdy v budoucnu bydlet na místě, kde na to budou vhodnější podmínky. Třeba na místě jako obývá Anie 🙂

Nicméně trochu si to nesplněné přání vynahrazuju o pěkných sobotách. To pan M. po ránu vyrazí ke stánku na čerstvé ovoce a zeleninu, a i když zrovna nevychytáme jahody nebo maliny, stejně si uděláme chvíli na to, jít se hned poté nasnídat na pláž. Rozespalá, rozcuchaná, nepřipravená na jakékoli setkání s lidmi, to je jedno. Důležité je jen nachystat si misku a lahev s vodou, namáznout se opalovákem (jeden nikdy neví) a jít. Způsobů, jak si užít ráno, je víc, a tenhle asi nebude můj úplně nejoblíbenější, ale zkouším to.

breakf breakfa

Harry s námi strávil několik nocí a znovu to asi opakovat nebudeme. Že po nás celou noc šlape, přede a mňouká, to bychom ještě vydrželi, ale poté, co se dnes v noci poměrně agresivně pokusil panu M. sežrat vlasy, tento prohlásil, že už ani hovno! 😀 Harry, obávám se, to slyšel, neb poté, co ho pan M. omylem zavřel na dopoledne v našem pokoji, jsme na peřině našli dáreček. Nevím upřímně, jestli ji poblil, podělal nebo co to proboha bylo, každopádně to páchlo jako zvratky a nic příjemného to tedy nebylo. S dětma je trápení.

cata

Zítra nám odjíždí supervizor. Už se s ním asi neuvidíme. Přijde mi to zvláštní, kolik keců jsou lidé schopni mít, a pak kde nic, tu nic. On jich tedy až tolik neměl, jen že by se s námi chtěl vyfotit, než odjede, ale že by pro to něco udělal a třeba se za námi zastavil, to jako nic. Kvůli němu a dalším pár věcem, jako třeba právě těm našim oblíbeným kolegům a způsobu, jakým jsme zjistili, že tu práci flákají, si čím dál častěji představuju, jaké by to bylo tím supervizorem fakt být. Jenže – šéfovou jsem sice celkem ohromila tím, že jsem jí předala vlastnoruční poznámky o stavu unit, kde je co rozbité, povolené, poškrábané atd., nicméně na tu napůl ve srandě panem M. pronesenou větičku, že bych třeba mohla být dobrý supervizor, dala poměrně jasně najevo, že si stejně jako já nemyslí, že by to bylo takhle brzy vhodné. Ale že možná časem. Tak proč ne, do Vánoc ho je ještě dost.

panoP.S.: Předevčírem jsme se dívali na tak debilní film, že to předčilo snad všechno, co jsem kdy viděla předtím. Pacific Rim. Můžu vřele doporučit, pokud toužíte po večeru plném WTF momentů, klišé, absurdit, nejdebilnějšího scénáře ever a, ať nežeru, solidních efektů. Podívaná to je, ale stejně si pak člověk říká, že tyhle dvě hodiny života už mu nikdo nevrátí… 

Ježiši. Právě jsem zjistila, že tomu na rok 2017 plánujou dvojku. 

O.o