Neštěstí nechodí po horách. Kam by taky chodilo, když u mě je mu dobře?
Už týdny trpím našeho souseda čistě jen proto, že vím, že brzy odjede. Nejprve to mělo být cca 15. listopadu, to dám. Pak přišel s tím, že mu učitelka doma posunula termín zkoušek, takže tu může zůstat o dva týdny dýl. Inu dobrá, zhluboka jsem se nadechla, ale to už proboha taky zvládnu. No jenže pak přišel včera vytlemený jako sluníčko, že je všechno jinak. Že mu to s kolegy a tou cestou do Vietnamu vychází všechno líp tak, že tu prostě zůstane a pojede se až na jaře nebo co. Takže měl šílenou radost z toho, že může dýl vydělávat, a bude tu do 7. prosince. My jedeme 15.
Buhuhuhuhůů…. :,(
Že je někdo prase a ignorant, nechává po sobě bordel, dobře. Rozčiluje mě to do nepříčetna, ale jsou způsoby, jak to řešit. Buď si můžu zjistit, kde přesně mají pokoj ti jedinci, co tam ten bordel nechávají, a můžu jim ten binec a odpadky nosit před dveře. Nebo si na ně můžu stěžovat. Nebo je můžu seřvat, protože to jsou parchanti. Ale se sousedem je ten problém, že je to milý člověk. Jen prostě vydává nechutné zvuky.
Ráno co ráno nám zazvoní budík a hned na to se ozvou. Chrchlání, chroptění, tahání soplů z paty, flusání. Soused procitl a začal se „čistit“. Dělá to každý den, nejenom ráno, dělá to prakticky pořád, ale nejdelší úsek je vždycky ten ranní, kdy to dělá třeba půl hodiny a my přes tu papírovou stěnu slyšíme všechno. Vzhledem k tomu, že našeho řvoucího Ninju vnímá velice pozitivně, používá ho jako spolehlivý budík a je za něj rád, nemůžu mu to oplatit ani řádným mixováním. Bušit mu na zeď? Vylezl by a ptal se, o co kráčí, musela bych mu to vysvětlit. Nebo za ním zajít a požádat ho, aby to nedělal – samozřejmě, zní to prostě, ale dovedu si představit ten jeho nevinný překvapený kukuč, bylo by to trapné a ještě bych mu to nejspíš musela popisovat víckrát, než by mě pochopil – angličtinu nemá moc spolehlivou. Tak jako tak by došlo k nepříjemné situaci, a i kdyby se v tom umírnil, zkazilo by nám to domácí atmosféru. Vzhledem k tomu, jak je celý ostrov už teď prošpikovaný mezilidskými konflikty a aférami plnými hádek, vzteku a pomlouvání, příčí se mi k tomu přidávat a ničit ten jeden z mála aspoň zdánlivě bezproblémových vztahů.
Nehledě na otázku, která je nasnadě – když vám to tak vadí, proč jste to neřekli už přes měsíci? (nevím, doufala jsem, že přestaneš? Že ti to třeba dojde, když ne samo od sebe, tak poté, co si druhý soused stěžoval na tvoje hlasité zívání…)
Někdy se člověk prostě dostane do debilní situace, z níž neví, jak ven. Utéct není kam. Přemýšlím, že bychom se po návratu té rozumnější šéfové z dovolené začali vehementně ucházet o bydlení na druhé straně ostrova, které se teď ve středu uvolní odjezdem Čechů, a které nám ostatně horečnatě nabízela už před létem. Jenže to bychom museli také zažebrat, aby nás vrátili z unit do normálních chat, a to už by mohl být problém.
Kolem devátého listopadu očekáváme v unitách uzavírání. Nejprve se zavře bazén, pak se budou zavírat a čistit velké chaty okolo, pak unity – takhle nám to bylo řečeno, ale nevíme, jak dlouho to zavírání bude trvat, a jak dlouho pak budou trvat zimní úklidy těch unit – které zase budeme mít na starosti nejspíš my. V té době se ale taky má zavírat naše ubytovna a ve vzduchu tedy visí otazníky – kdy se ta ubytovna přesně zavře? A kam nás přestěhují? Odmítám do unit jezdit každý den přes celý ostrov půlhodinovou dojížďkou a ztrácet tak prakticky polední pauzu, na kterou nebude čas dojet si domů, a díky čemuž bychom si museli jídlo ohřívat v mikrovlnce v práci. Brr, mikrovlnka…
A tak místo doufání, že brzy soused vypadne a my budeme mít konečně pokoj a ubytovnu zase pro sebe, musím přepnout na doufání, že se ta ubytovna zavře co nejdřív a že ať nás přestěhují kamkoli, nebude to nikde poblíž jeho. Snad by to byla hlavní ubytovna ve středu ostrova. Není to taky nejblíž, ale lepší než na hradě. Oželím to, že budu muset mixovat ráno ve společné kuchyni naproti ubytovně a že se na to budu muset obléct do mikiny, místo abych si tam došla jen přes chodbu v pyžamu. To je to nejmenší. Hlavně se zbavit toho prasete za zdí.
Čím víc nad tím přemýšlím a čím víc se toho tu děje, tím víc zjišťuju, že 99 procent frustrace tady pochází z šílených podmínek ubytování. Dobře, ty podmínky nejsou až tak šílené, ale je tady spousta much, které dávají prostor zmetkům k tomu, aby ničili život ostatním lidem. A příliš mnoho bezmoci. Ať už to jsou hovada, co nechávají bordel v kuchyni, uklízeči, co nedělají svou práci pořádně a nikdy nic do té kuchyně nedonesou (utěrky, jar…), takže to musím obstarávat já ve svém volném čase, to, že je nikdo nezkontroluje a nic s tím neudělá, sousedi, co vydávají šílené zvuky (to ani nezačínám o tom jeho zívání), šmejdi, co kradou nezamčená kola, nebo pařmeni, co jim není žádná večerka svatá a nic s nimi nezmůžeš. Můžeš dokola ohlašovat vedení, že tu o víkendu zase byla párty, stejně je nenapadne za celé ty měsíce někoho sem vždycky v ten víkend vyslat a zkontrolovat to. Vždyť to nejsme jen my, koho to ničí.
Přitom by stačilo málo a všichni by byli spokojení. Kvůli těmhle věcem se sem většina lidí už nevrátí, i když práce sama by byla celkem v pohodě. Já už tím znovu procházet taky nebudu, už tak mám zničené nervy a každý den se člověk nasere nějakou takovou věcí a hlavně tím, jak se to pořád všechno opakuje. Není to na hlavu?
Mě trošku přijde, že ty za tou honbou za lepším a jednodušším životem všechno moc hrotíš. Ve všem vidíš něco, co by se dalo dělat jinak a líp a to je samozřejmě skvělé a jednou, až budeš žít úplně sama, tím myslím, že nebudeš bydlet v komunitě dalších lidí jako teď, to bude mít obrovskou výhodu. Ale teď žiješ v prostředí, kde je kupa různých lidí z různých zemí, s různými návyky a vším a zrovna tady je pro tebe osobně spíš tahle vlastnost trošku na škodu. Protože v takových podmínkách se vždy budou nacházet věci, které nebudou zrovna nejlepší, které budou úplně na nic a které tebe osobně budou trápit, zatímco většina ostatních to tak nehrotí a jsou tací, kterým to je úplně jedno, takže ti jsou zákonitě spokojenější, než ty. Proto si myslím, že výhledově při příštím hledání práce by sis měla zase najít něco klidnějšího, kde budete s panem M. sami, cokoliv, jen ne prostředí, kde je spousta jiných lidí, se kterými se budete muset srovnávat, protože myslím, že jinak šťastná nebudeš, vždy bude něco, co tě bude nahlodávat, ale co nebudeš sama moct změnit.
Už to máte a pár, tak co nejpevnější nervy přeji! 🙂
Máš naprostou pravdu a je to jedna z věcí, na kterou si budu příště dávat pozor, protože tohle se fakt neosvědčilo. Zatím jsme všude byli v podstatě sami za sebe, jediný boj při soužití byl s Ashleigh, která byla ale celkově mimo, takže nás nenapadlo, že by nás mohlo štvát i soužití s někým jiným. Ale takováhle multi-kulti grupa, to je prostě šílený extrém, na který jsme nebyli připravení, a my vylízáváme zrovna ty nejhorší dvě bandy za sousedy – Angličany a Bulhary. Angličani jsou obecně doma líná prasata (až na pár výjimek), ať si jsou v práci jacíkoli, a Bulhaři tě musí štvát už tím svým řvaním a totálně cikánským hlasem. Člověk by hrozně rád dával energii do podobných věcí, aby je změnil, ale tady to naprosto nejde, vždycky narazíš na tu krávu nahoře. Lepší je to s druhou šéfovou, s tou se dá mluvit a aspoň vidíš, že ti rozumí (ta první se při každé stížnosti nebo nápadu na zlepšení na tebe bude dívat jako na blázna), ale zrovna je na dovolené, takže to nemáme vůbec s kým řešit.
Všechny tyhle zážitky jsou ale dobré k tomu, že ti dají velice jasnou představu o tom, co chceš nebo nechceš do budoucna. Ne vždycky se tím dokážeme řídit, úplně všemu se vyhnout nejde, ale představuju si třeba život v nějaké tiny house komunitě a už jen ta představa mě hodně naplňuje, takže mám za čím jít a co si přát.
Abych řekla pravdu, tak pořád doufám, že mě tahle krušná samo-škola života dožene k bodu, kdy už mi to taky konečně vnitřně secvakne a začnu na to srát taky 😀 Ale obávám se, že tohle u mě fungovat nebude a že jediné řešení bude fakt se tomu vyhnout. Takže jsem vážně zvědavá na příští štaci.
Po těch horších ale obvykle přichází něco lepšího 🙂 Nebo ti to tak aspoň připadá. Což zní na příští rok nadějně.
Ale vždycky je tu možnost se vrátit a fakt jít dělat toho supervizora. Byla by to výzva a není to úplně krok nejlepším směrem, co se benefitů týče, ale měla bych aspoň šanci něco fakt měnit a na některé ty lenochy si došlápnout. Tady je ještě druhé neštěstí totiž to, že na ostrově jsou dvě supervizorky – ta na druhé straně je super, je to pes, nesnáší flákače a žádné ochcávky u ní neprojdou. A my musíme mít zrovna tu druhou, která je tak laxní a flegmatická, že se ti chce spát, jen se na ní podíváš. Když se daří…
Jako rozhodně věřím. že si z tohoto „pekla“ odneseš hodně velkou zkušenost a právě to vědomí, že tudy cesta nevede. 🙂 Jako supervizorku si tě dovedu představit úplně živě. 😀 Ale zas otázka je za jakých podmínek by jste pak bydleli a jestli by to krom toho pracovního režimu a tak nějak výrazně pomohlo. Spíš bych tě viděla fakt někde úplně jinde, ale to se vidíš asi i ty sama, tak já se můžu nechat jen překvapit, kam se necháš zavanout. 🙂