Je květen. Touhle dobou jsme si život představovali o dost záživnější:

  • Rodina měla mít psa.
  • Měli jsme mít po návštěvě Mauděte.
  • Měli jsme mít po návštěvě rodiny pana M.
  • Měli jsme mít po výletu do Skotska.
  • Rodina měla mít už alespoň jednu dovolenou, což znamená alespoň mentální dovolenou pro nás.

Měli jsme výletovat, plánovat, těšit se na léto a dovolenou v Čechách, setkávat se s kamarády, otevírat sezónu grilování a pečení buřtů na ohni, pořádat snad i koupačky, protože kus jara se proměnil v brzké léto a to by byla bývala škoda nevyužít – ostatně kdyby nikomu nevyšel bazén, vloni jsem objevila úžasnou rybníkovou pláž na Frensham pond – jasně, bylo by tam hafo lidu, ale my bychom tam všichni dorazili brzo, našli si fajn místečko, a pak by nám lidi byli fuk. Strávili bychom tam den někde v polostínu s dekami a spoustou jídla, snad bychom si pinkali s míčem, kdyby ho někdo donesl, nebo hráli petanque. A snad bychom jenom vykládali a popíjeli vychlazené limonády a piva a bylo by nám fajn i tak.

Taky jsem chtěla konečně vidět Wisley Garden. A protože tam frčí na RHS členství, asi bychom pak vyzkoumali, kam jinak se s tím ještě dá jít, a jeli bychom i tam. A taky na Queen Elizabeth Country park a Butser Hill (mám to uložené a nevím už ani proč), a Box Hill a vůbec spoustu národních parků. A městeček a vesnic, protože nás hrozně baví objevovat další místní estetické lokality a malé obchůdky a kavárničky.

Místo toho všeho trávíme víkendy na procházkách po lesích a veřejných stezkách. Objevujeme nové a nové trasy, pěšinky a stezky, občas se zatouláme někam, kde to schůdně nevypadá, a co krok, to nový kus krajiny, nádherné začarované lesy, vůně zvonků střídaná tu a tam pro nás vzácnou vůní lesa – protože místní lesy zdaleka tolik nevoní, co ty naše, a to ani ty jehličnaté, kterých teď objevujeme víc a víc a v podstatě do nich cíleně směřujeme, protože mně prostě ta lesní vůně a energie hrozně chybí.

A taky mi teď začalo chybět zurčení vody, a tak víc a víc směřujeme k rybníkům, potůčkům, vodopádům – je to často hůř k nalezení a až příliš často na soukromém pozemku, ale tu a tam se zadaří, a to mi pak srdce plesá a cítím se konečně jako že jsem našla zásuvku, kam se zapojit a dobít.

Už ani ty lesy samy mi totiž teď nějak nestačí. S hezkým počasím a jak člověk sleduje situaci v Čechách, víc a víc na mě doléhá stesk po řekách a šplouchání pádla. Po zvuku vlnek a peřejí, rozbíjejících se o lamino, po hučení jezů a zurčení peřejí. Chybí mi ta svoboda rozjet se a nechat se unášet, a chybí mi kempování. Hlavně mi chybí táboráky a kouzlo sdružování se u nich. U táboráku je všechno možné, i sociofob jako já se promění na normálního člověka a dává se do řeči s kýmkoli, kdo je nabit podobnou energií, jako by to byla ta nejlehčí věc na světě. Instantní bezbariérový přístup k druhým lidem, a to mě taky neuvěřitelně nabíjí, jen si to musím dávkovat po troškách, nemám na to moc velkou toleranci.

Inu svět je teď jiné místo. Na táborák to zatím nevypadá, a koneckonců sjíždění řeky pro mě letos taky nepřipadalo v úvahu, tak v tom se toho moc nezměnilo, ale hrozně moc přemýšlím o létě příštím, a jak to vlastně uděláme.

Jedna věc je, že nikdo neví, jak bude svět vypadat v té době, ale věřím tomu, že o dost normálněji než teď. A kdyby ne, tak se taky nějak přizpůsobíme, ale v ideálním světě bych strašně ráda jela na Junktown. A v posledních dnech jsem i nějak nečekaně začala snít o Rock For People, nebo popravdě možná spíš o něčem menším, komornějším – ovšem záviselo by to taky na dostupných kapelách. Jela bych na vodu, aspoň jednou, ideálně tedy víckrát. Samozřejmě bych strávila nějaký čas na chalupě. Aspoň dva týdny, abych se nemusela denně budit s myšlenkou, že mi ten čas tak utíká – jeden týden je prostě málo na cokoli.

Jenže ať už to bude s Covidem jakkoli, ono to pro nás nebude tak jednoduché.

Máme totiž pre-settled status, a to znamená, že po pěti letech od jeho získání si můžeme zažádat o settled status a britské občanství. Za předpokladu, že tu těch pět let z větší části budeme, tedy jsme omezení v tom, kolik času z toho můžeme strávit mimo.

Popravdě jsem nikdy s britským občanstvím nepočítala, neplánovala jsem tu zůstávat, ale vlastně tak napůl to dává smysl, byť mám srdce na dva kusy a tím jedním jsem naprosto rozhodnutá najít si práci v Čechách a zkusit žít nějakou dobu tam. Protože to pořád vidím jako takový svůj paralelní život – jak to možná mělo být. A je to taková ta věc, kterou pořád vidím jako „co by kdyby“, a vím, že dokud budu tady, budu to pořád mít na seznamu. A přesně o takových věcech na seznamu vždycky všem říkám, že je musí prostě udělat a odškrtnout, i kdyby z toho nakonec nebylo nic dlouhodobého, protože jinak na ně budou prostě furt myslet a to pak člověk nežije naplno, když furt jen sní o něčem jiném.

Před pár lety pro mě nebylo myslitelné pracovat a žít v Čechách. Nevěděla jsem, co bych tam dělala. Bez vysoké, bez pořádných zkušeností a referencí v něčem konkrétím jsem se na pracovním trhu plácala, a taky nebyly možnosti, co tam vidím teď. A některé věci tam sice byly, ale tolik mě nelákaly. Dneska? Dneska to už zase vidím jinak.

Před jedním z odjezdů sem mi třeba někdo nabízel práci v překládání, snad šlo o dělání titulků do her. Ani už nevím, jestli to byla jen brigáda nebo fakt práce, každopádně jsem čím dál tím víc přesvědčená, že bych doma být mohla, a dělat přesně něco takového. Ostatně už jsem párkrát zabrousila do dělání korektur diplomek, bakalářek atd., a to mě taky baví. A u titulků k seriálům a filmům často trpím jako zvíře, protože to jsou neuvěřitelné žvásty a kiksy, a to se nebavím jen o titulcích dělaných narychlo, to je samozřejmě ještě jiná situace.

A taky tam pořád visí ta kočičí kavárna, kde si umím představit, že je nával na volná místa, ale i kdybych tam měla dělat jen chvilku, chtěla bych si to zkusit. A taky kočičí chůvu. Za předpokladu, že bych měla vlastní bydlení, a ideálně tedy taky konečně ten řidičák, kočičí chůva by pro mě byla jasná volba.

Umím si ale představit i celou řadu dalších věcí, co bych mohla dělat a bavily by mě. A do toho všeho bych se ráda věnovala svým vlastním věcem, na které teď nemám, a celé se to zkrátka tak nějak v té hlavě formuje do normálně realistického obrazu, v němž především figuruje ta věc, že je člověk doma, a poblíž rodiny, a já to prostě úplně vidím, a taky bych konečně sakra mohla adoptovat tu svou vysněnou micinu!

Všechno jsou to sny a plány, které stojí na různých věcech a je v nich pár překážek. Mám pocit, že jedu po řece a slyším někde blízko hučet jez. A jak ty jezy miluju, tak se taky bojim, protože kdoví, jestli se na tom nevymelu, a mám pocit, že ten průjezd nebude taková zábava, a přece jenom člověk má taky rád svoje jisté a určitou pohodlnost života, který žije momentálně, byť mu třeba úplně nevyhovuje.

Nějak bude.

Ale už nejsem zelenáč. Už jsem těch jezů zvládla nepočítaně. A i když to sebevíc házelo a kolikrát jsem se brutálně cvakla a potloukla a přišla o všechnu bagáž a všechny iluze, i když mi to zlámalo srdce a bolelo to, i když jsem musela odhodit všechno, co jsem si myslela, že mě to dělalo mnou, a i když se mi po některých těch věcech stýská, na konci vždycky čekal nový život a nová dobrodružství a v té změně, v tom novém začátku, je vždycky ten nejčistší vzduch, co nejvíc voní, a co je nejvíc nabitý energií a svobodou. Takové to když si člověk může dělat co chce a jít si kam se mu zachce a nemusí se zodpovídat, a není přivázaný k něčemu, k čemu by se musel vracet.

Jinými slovy se už nemůžu dočkat, až tu skončíme, byť mě to zároveň k smrti děsí a kolikrát se mi o tom i zdá.

Jak ten svět pro mě bude vypadat potom, nemám páru. A bude se mi strašně stýskat po našem bydlení. Ale cítím, že ten jez fakt už potřebuju. A strašně se těším, až se po tom vymáchání večer ohřeju s kamarádama u táboráku.

Buřty z minulosti. (2018)