Milníky já ráda. Třeba mít 30 followerů na Bloglovinu! 🙂 Woohoo, děkuju vám za přízeň, moc si toho vážím a hamounsky doufám, že to číslo bude dál růst. Nějak závidím svému předchozímu blogu, který to dotáhnul skoro k padesáti úžasným človíčkům na drátě a ráda bych k té hranici dospěla s tímhle. Něco mi ale říká, že se budu muset mnohem víc snažit, zadarmo mi to teda nedáváte >:)
Další velký milník přijde 28. 9., to budu totiž definitivně opouštět Anglii. Tedy nikdy neříkej nikdy a víte, jaký vztah k ní mám, takže upřímně doufám, že se sem ještě, řekněme do pěti let, vrátím, ale pět let je šíleně dlouhá doba a kdoví, co se všechno do té doby přihodí. Takže si začínám říkat, možná je to vážně sbohem. I tak to ale stálo za všechny prachy a neměnila bych.
Teď o víkendu bychom ještě měli podniknout jeden velký výlet – jehož plánování nám ale zatím vůbec nejde. Měli jsme původně jet na necelé tři dny do Dorsetu a možná taky na Cornwall, ale zkomplikovalo se to a nakonec nejspíš pojedeme jen na jeden velký smrťák výlet v sobotu, neboť milá úžasná pinda si nám včera oznámila, že odjíždí do pondělí pryč a nám vůbec nedošlo, že to znamená, že máme na krku zvířata – a hlavně tedy Daisy, kterou tu samotnou nechat nemůžeme.
A tak nám hlavy vřou jako polívka na plotně, jak se snažíme všechno vymyslet, a je toho plánování teď šíleně moc. Času je málo a věcí, které ještě potřebujeme udělat, hrozně moc.
Jet na ten DorsetNapsat Jo, že budeme odjíždět a jak to bude s našimi referencemi- Zajít pokud možno za ní i za ostatními „zaměstnavateli“ s přáníčkem či nějakou lahvinkou
- Oběd nebo večeře s Ashleigh
Brighton- Pan M. si chce vystát frontu na iPhona
- já přemýšlím o koupi příručního kufru
- utratit nebo vyměnit co nejvíc popsaných bankovek a drobných – to mi doma ve směnárně nevezmou
- vypálit všechny těžší svíčky
- sníst co nejvíc zásob. To je asi největší challenge, rozhodli jsme se, že už do odjezdu nepojedeme ani jednou nakoupit. Bude se jíst prostě to, co máme. Tak jsem hrozně zvědavá 🙂
- zařídit pro Ashleigh fotobook (toho se bojím, jen než to dojde, potrvá alespoň týden, takže máme fakt na čase to dát dohromady, a to samotné smolení bude taky na dost hodin. Už jen výběr fotek, natožpak úprava a rozvržení)
- ještě jednou na jídlo do jedné nesmírně příjemné thajské restaurace ve Worthingu, kde jsme si spálili držky poprvé včera – na Cyovo doporučení
- rozloučit se s Hankou a Liborem
- všechno sbalit
- nějak tajně vrátit všechno, co jsme si napůjčovali bez pindina vědomí – jako hlavně nějaké příbory. Taky by nemusela vidět odkapávač na nádobí. Stejně se divím, že se ani ona, ani Nigel ještě ani jednou nepozastavili nad tím, že mě vůbec dole s tím nádobím nevídají
- ujistit se, že jsme ode všech dostali všechny peníze
- vložit ještě něco do banky
odhlásit se z Puttytribe, kam teď vůbec nechodím a nemá smysl posílat tam měsíčně dvacet liber. Jsem ráda, že jsem je doposud podporovala, ale teď už to dělat nemůžu
