PE: Jedna krabice šatstva pryč, pokračujeme v krasojízdě. Truhličky a piksličky k darování.

BeFunky_elim.jpgJe to dobrý pocit, konečně zase redukovat, tu a tam něco udat do dobrých rukou a slavit drobné úspěchy. Po darovaných vyšívacích potřebách jsem snad díky Facebooku našla majitelku i pro jeden ze svých organizačních košíčků a včera jsem se rovněž zbavila celé krabice papírů, opět prořídla knihovna (vytříděné věci budu teprve řešit, zatím jsem si jen chtěla udělat pořádek v tom, co tam vlastně momentálně chci) a šel pryč i celý pytel obnošeného oblečení, které by už na votoči ani nikde jinde nemělo šanci. A zase jednou jsem se při tom potkala s „člověkem na svém místě“.

Přijdu ke kontejnerům a vidím Dřevo, Odpad ze zeleně, Kovy, Elektro, ale žádné Oděvy. Tak najdu mladíka, sedícího po straně na jedné televizi a ptám se, zda je možné tu někde zanechat i to oblečení. Neochotně a velmi neenergicky brouknul, že „ále jo“, že „si to veme“. Okamžitě ve mně vzbudil nedůvěru ohledně toho, co se s tím oblečením bude dít, jelikož vypadal na člověka, kterému je to naprosto jedno a klidně to hodí za rohem do smíšeného odpadu.

Zeptala jsem se ho, zatímco jsem oblečení z krabice přendavala do pytle a on na mě z nějakého důvodu dohlížel (jako by ho v tu chvíli naopak zajímalo, co tam je – asi si chtěl něco štípnout pro sebe?), kam to oblečení poputuje. Mlčel a drbal se na hlavě, tak jsem mu napověděla, že jsem na internetu četla, že to jde do nějaké diakonie, tak jestli fakt, a nebo jestli to recyklují na hadry nebo co. On zamumlal nejprve něco v tom smyslu, že se z toho asi teda dělají ty hadry, což mě znepokojilo a znovu jsem se zeptala, jak je to s tou charitou, protože jsem to tam donesla proto, že to jsou ještě unositelné věci. On opět rozespale (byly sice tři odpoledne, ale působil tak) zahuhlal, že „někam to určitě jde“, což byla věta jako noha a hned jsem měla ve všem jasno. Uznala jsem ovšem, že víc z něj nedostanu, a že tedy prostě budu muset věřit tomu, co píšou pořadatelé na internetu, a sice že oděvy se posílají do Diakonie Broumov. Snad tam opravdu dojdou.

Ale přesně tohle je ten důvod, proč mi to vlastně celé trvalo tak dlouho. Jednak je to samozřejmě ve mně, prokrastinace a boj s nostalgií a strýčkem Příhodou – co když do toho zhubnu, co když se mi to někdy bude hodit, co když se mi brátí ten styl, co když blá blá blá. Ale zároveň se toho člověk hrozně bojí, protože nemůže důvěřovat systému, v němž žije. Nemůže mít jistotu, že se šatstvo opravdu dostane tam, kam má – pokud ho tam tedy neodveze sám a to jsem líná zařizovat (zjišťovat kde kdy kdo a jak a ještě si shánět řidiče, co mě tam s tím vším odveze).

Zase mi to připomnělo, proč se mi tu tak špatně žije. Nikdo nic neví, nikoho nic nezajímá, všechny všechno akorát sere a nejvíc jejich práce, a proto ji nedělají dobře. Kdyby aspoň byl ten blb schopen říct „sorry, nevim, dělám to jen jako brigádu“. Ale hustit do mě kecy jen aby něco řekl, když přitom evidentně vůbec neví, to mě jako uživatele služeb a obyvatele téhle čtvrti vyloženě uráží.

Nicméně ta krabice je pryč a já se tak můžu věnovat dalším hordám! Jak už jsem řekla, redukuju momentálně hlavně papíry a papírky (kolikrát už to člověk probral a vždycky se to vrátí), postupně uklízím pokoj a dělám si pořádek v šuplatech. Lecjaké šatstvo se muselo vyprat nebo alespoň vyžehlit, něco se vrátilo do skříně, jelikož nemůžu pochopit, proč to bylo někde jinde, všechno ne tak úplně chtěné oblečení teď momentálně leží ve vedlejším pokoji, abych si v tom byla schopná udělat přehled a fotit na trochu lepším pozadí než je můj poněkud vizuálně chaotický pokoj.

Zjistila jsem během toho vyklízení zajímavé věci:

  • vůbec se mi nelíbí můj koberec, ale fakt už ani trochu
  • strašně mě štve, jak mám v pokoji pořád tmu. Ono se to nezdá. ale když chci něco fotit, najednou si uvědomím, jak je tu šero a jaký je problém získat tu trochu denního světla na pořádnou fotku, aby barvy vyšly reálně
  • moje šatní skříň je na houby. Má špatný formát přihrádek a celkem silně nevyhovuje tomu, co bych od skříně potřebovala. Tak začínám uvažovat, že kromě prostoru s ramínky bych ji využila na skladování jiných věcí než oblečení, a to by šlo spíš do komod. Ještě nevím.
  • minimálně jednu komodu bych ale taky ráda vyklidila a odstranila. Nábytku začínám mít prostě nějak víc než potřebuju. Jenže zase co s tím? Kam s tím?
  • letos k Vánocům nejspíš nebudu chtít vůbec, ale vůbec nic. Zjistila jsem, že mám takových tělových krémů a sprcháčů, že to není hezké. Až budu odjíždět, vynasnažím se vzít si toho většinou s sebou, abych to spotřebovávala a aby mě to nelákalo kupovat si zase nějaké nové. Co na tom, že to bylo za hubičku, když to na sebe v životě nevypatlám? Už nechci nic. Ani oblečení, ani dekorační předměty, ani obrázky, ani kosmetiku, ani drogerii. Pokud pro mě někdo vyloženě nebude mít zázračný kelímek něčeho, po čem okamžitě mizí akné, nic jiného nepotřebuju a nechci.

Kufry z podlahy už zmizely a hodně bordelu s nimi, ale jde to pomalu. Než věci uložím na jejich místa, zvažuju, zda to jsou skutečně dobrá místa a zda tu ty věci vůbec chci. Neumím to už dělat postupně, tak dělám všechna rozhodnutí najednou a někdy začnu jedním pohledem, zvednutým z podlahy, a skončím u sundavání věcí z nástěnky či vyhazování starých dopisů – s výjimkou těch od Mauděte. Těch mám plnou krabici a zatím věřím, že jednou přijde čas, kdy si je budu chtít všechny pročíst a zavzpomínat. A možná taky ne, co já vím. Třeba mi i tady dojde, že nemá smysl vázat se na minulost. K čemu je zahrabávat se do kvant tlustých mnohastránkových dopisů za posledních dvacet let? Není lepší zajít na kafe a místo minulosti tvořit budoucnost? I proto se těším na naši společnou dovolenou a strašně moc doufám, že to vyjde. Chci tvořit nové vzpomínky a psát nové stránky našeho společného příběhu. Zavzpomínat si na sklonku života by mohlo být fajn, ale stojí mi to za to, tahat se s těmi vzpomínkami po celý ten život? Vždyť kdo ví, jestli se toho sklonku vůbec dožiju.

Inu, jdu pokračovat v nahrávání fotek na votoč. Ze včerejších a předvčerejších nahrávek mám celkem radost, několik lidí si moje věci přidalo do oblíbených a s několika slečnami jsem si i napsala. Zatím ovšem bez úspěchu. Kdyby se to tak už chtělo prolomit.