Poděkování

Je klidný teplý večer, sedím u otevřených balkonových dveří, z nichž se pro jednou neline kdákání kachen, nýbrž křik racků, a dokonce na ty racky i vidím – odpočívají na molu/valu, z nějž se odlilo moře a vracet se bude až za pár hodin. Tu a tam cinkne zprostřed zálivu, u nějž se právě nacházím, kus kovu na laně o stěžeň některé ze zakotvených lodí.

No prostě idyla, kterou mám navíc velmi vzácně sama pro sebe, neb pan M. se vydal na vytouženou podvečerní procházku s maminkou, která je u nás teď na návštěvě, a mně došlo, že já po procházce vlastně vůbec netoužím, protože po půldni stráveném dřinou na příšerně zarostlých záhonech mám všeho fyzického víc než dost, a že by se ten čas dal využít pro mě osobně plodněji.

Než ale začnu vymýšlet nějaké deníčkové doháňky, chci poděkovat třem blogovým andělům, bez nichž by můj momentální svět (a v případě prvních dvou i svět mnoha dalších blogerů) vypadal docela jinak – a to Veruci a Martinovi za provedení zálohy a vůbec vymyšlení způsobu, jak to udělat, a Panu Jakubu Boučkovi za bleskurychlé a včasné nahrání na WP, protože já bych se k tomu snad nedostala.

Těžko popsat nezasvěcenému, jaký vztah má bloger ke svému blogu, zvlášť pokud ho tvořil mnoho let, a jaký pocit nebo vůbec představa je o to všechno znenadání přijít. A je jedno, jestli jste si psali „jen“ deníček nebo jste tvořili poesii, povídky nebo romány. Je podle mě skoro jedno i jestli jste tam chodili jen vy sami nebo jestli vám tam proudily stovky čtenářů denně. Blog je umělecké dílo, do kterého jeho autor zachytil obraz své duše v průběhu času, a ztráta něčeho takového je prostě nenahraditelná, nepředstavitelná, skoro bych to přirovnala k částečné smrti, ať už to zní jakkoli přehnaně a nebojte se, uvědomuju si, že jsou na světě horší věci.

Dělá se mi mdlo z představy, kolik blogů a kolik neopakovatelných obrazů duší na doméně blog.cz zmizelo 16. srpna v propadlišti dějin a už se nikdy nevynoří. Samozřejmě, ve značném procentu se patrně jednalo o blogy neaktivní, to ovšem nic nemění na faktu, že jejich obsah mohl být nedocenitelný, ať už pro jejich autory nebo pro náhodného čtenáře, ať už pro fanoušky nebo například pozůstalé. Vzpomínám si na nemálo blogů, které jsem v dávných dobách objevila v těch vzácných hodinách ticha někde mezi půlnocí a „už bych fakt měla jít spát, proboha to už je tolik?“. Někdy to nemělo komentáře. Někdy to už dávno nemělo autora. Ale svět, který tam člověk nalezl, rozhodně nebyl mrtvý, a něco v člověku způsobil, co ho kolikrát přimělo zůstat a číst, dokud ho oči neřezaly a hodiny nemilosrdně nehlásily, že už fakt sakra musí jít spát.

Někdo už ten blog neřešil Někdo se to včas nedozvěděl. Někdo nebyl schopný si včas udělat zálohu. Pozůstalí po blog.cz, cítím, drží vesmírně smutek v tom nenadále vzniklém vakuu, jehož nedozírnost si pravděpodobně uvědomují jen oni sami.

My, kteří jsme z blog.cz buď vyšli nebo pro nás byl jakousi střední školou, odrazovým můstkem po příchodu odjinud. My, kteří jsme na něm strávili takových hodin let života, že to spočítat nejde, a ještě jsme si ten čas museli mnohdy vybojovávat navzdory rodičům, navzdory posměchu, na úkor spánku, navzdory všem a všemu. My, kteří jsme tam navázali přátelství, ať už zůstala virtuální, nebo se proměnila v kamarádství takříkajíc face to face. My, kteří jsme tam objevili jiné světy, nebo jsme je sami tvořili. My, kteří jsme byli komunita a vyměnili si statisíce komentářů. My, kteří jsme byli blog.cz.

Já jsem se na vlastní doménu přesunula před sedmi lety. To jako fakt? No fakt, dívala jsem se O.o Ale moje komunita, byť se výrazně zmenšila, nezmizela úplně. Blogování je pro mě pořád o těch stejných dvou věcech jako dřív: o sdílení s lidmi a o zaznamenávání vlastních vzpomínek a myšlenek. Jsem úzkostlivec, je pro mě velmi nebezpečné připomínat si některé věci. Ale zároveň vím, jak to je strašně důležité, alespoň občas, aby se člověk někam posunul a nedělal stejné chyby.

Díky těm třem blogovým andělům ovšem mám vůbec šanci brouzdat se i nadále ve vzpomínkách i z dob dávno minulých a (někdy snad i radši) zapomenutých. Mám šanci reflektovat, uchechtávat se, ale i začíst se do toho dobrého a inspirativního, například do komentářů plných soudržnosti a virtuální podpory, která mě mnohdy tolik podržela a o které to často bylo především.

Nevím, jestli si to někdy přečtu celé, je to na mě asi moc plné ran, o jejichž otevírání nestojím, ale vůbec mít tu možnost, nebýt tu dneska s prázdným rejstříkem, s panikou a pocitem prázdna, které už po ztrátě blogu nikdy nezaplníš, to je prostě něco, za co stojí za to dát pár minut ticha, nebo třeba hodinu a půl datlovat článek při západu Slunce nad zálivem.

D ě k u j u.

Nejen za svůj vlastní převedený starý blog. I za všechny další blogy, které byly včas zachráněny, přestože jich je tak zoufale málo. Každá jedna zachráněná hvězdice má smysl.