Post-apo svět uprostřed pustiny aneb Junktown 2016

Sehnat lístky na tuhle libůstku nebyla vůbec legrace, ale ten boj za to stál. Ty necelé čtyři dny v pustině byly jednoduše super zážitkem, a i když každý festival má svoje mouchy, myslím, že od tohohle by se takový Rock For People mohl leccos přiučit.

Dorazili jsme ve čtyřech ve čtvrtek večer, potkali se s pár dalšími lidmi a měli jen minuty do otevření bran. Usoudili jsme, že nemá asi moc smysl se snažit spěchat, stejně bychom se nestihli vytunit a nebyli jsme si jisti, že bychom se mohli účastnit bez toho vytunění, takže jsme radši rozbili tábor, v klidu se ohákli do všeho možného, co jsme si zvládli pro tu příležitost vyrobit, a začala přehlídka.

Bylo nesmírně zábavné a poučné sledovat, kdo si s kostýmem jak poradil. Návštěva Junktownu je totiž samozřejmě podmíněná potřebným post-apokalyptickým ohozem, takže než se tam vůbec dostanete, jste nuceni v sobě vybičovat kreativitu a za případné pomoci pár tutorialů a nastudování fotek z loňského ročníku si holt každý nakonec poradí po svém a většina kostýmů si pak zaslouží naprostý potlesk.

Většina lidí do toho fakt dala hodně práce a bylo to vidět, já nejsem na takovou výrobu doma až tak vybavená a nechtělo se mi nakupovat barvy a materiály a nějak to přehánět, takže jsem to vzala v celkem jednodušším roztrhaném, hlínou, kafem, čajem a zbytky barev na vlasy pošpineném stylu, něco se rozstříhalo, něco zauzlovalo, něco halabala znovu sešilo, no nakonec to nějak dopadlo a snad jsem celkem zapadla. Měla jsem s sebou dokonce víc kousků a doplňků, než bylo třeba. Jako nováček jsem prostě dopředu nemohla vědět, jak mi v čem bude, co bude jak praktické a taky jaké bude počasí – a jelikož jsme od Atomového boha dostali do vínku čtyři dny fakt festovního parna, můj ohoz se postupně vyvíjel i podle toho, v čem už třeba bylo moc vedro.

Byli ovšem i tací, kteří to pojali fakt hodně jednoduše a krom pár kousků latexu na sobě neměli vůbec nic. A zábrany taky neměli. Jako co vám budu povídat, viděla jsem věci, které už nelze odvidět… a je dobře, že na tom festu nebyly žádný děti, protože některý věci byly fakt hodně nevhodný.

Jak to probíhalo? Pohodově. Na programu byla spousta věcí, co se dala dělat, vidět, slyšet, hrát, učit se a ochutnat, takže se určitě nikdo nemohl nudit. My jsme to brali celkem lehárově, neb bylo fakt vedro a ne každá věc nás úplně lákala, takže jsme bezpochyby o leccos přišli, ale i tak mi přijde, že jsem viděla dost zajímavých věcí. Co se třeba dalo dělat:

Očumovat kostýmy druhých, to byla nepřetržitá zábava, byla tam spousta fešných pouštních krasavic a lákavých mužných bojovníků 😀 

Baštit a prostě užívat pochutin – řekla bych, že výběr jídla byl trochu omezený, mohlo být víc možností a míň momentů, kdy to či ono nebylo, protože to zrovna došlo, ale hlady jsme rozhodně netrpěli a s tím, co jsem si ještě dovezla, jsem si fakt celkem tetelila a krásně mi to vyšlo. Super bylo i to, že dělali snídaně (nevyužila jsem, ale nemálo lidí určitě ano).

Měla jsem celkem dobrej tofu burger (obrovskej palec nahoru za hned dva stánky s vege jídlem), dost dobrej normální burger, skvělou čočku na kari s rýží, která mi dost pomohla srovnat střeva :D, výbornou palačinku s tvarohem a oříšky, koštla jsem kus tofu špízu, bylo mi věnováno nějaký jerky, hodně mě bavilo ledový kafe z čajky, který sice bylo vlažný a každej dostal celkem diametrálně odlišnou porci za stejný prachy, ale zaplať atom za ty dary v týhle vypražený pustině a chuťově bylo super, až se mi po něm stejská 😀

Třikrát jsme byli na šíše, a i když to byl řetězec se sestupnou tendencí kvality a tak nějak jsme nepochopili, proč jsme za tu jednu platili 200,-, když všechny ostatní byly za 130,-, ale zase, všude vládla taková pohodová atmoška a všichni se vezli na jedné vlně, takže kdo by si stěžoval. Třeba to byl příplatek za design, protože je fakt, že nás to akvárko i přes funkční nedostatky celkem bavilo a házelo moc pěknou duhu.

Nejsem až takový post-apo labužník, takže takové bašty jako cvrčky a kobylky jsem si ráda nechala ujít, ale nelze neocenit, že si i s takovým detailem dají pořadatelé práci. Na předchozím festivalu podobného typu (Metroplex myslím) prý nabízeli i potkany. No… jak říkám, nic pro mě, ale atmosféře to určitě jedině přidá.

Dál samozřejmě hrála spousta kapel a DJů, z nichž já osobně jsem si nejvíc užila Kan Jaccu, kterou tak nějak osobně znám už odjinud, a tudíž jsem se těšila na friendly face. Stálo mě to sice nějaké čekání navíc, neb měla den blbec, co se dopravy na festival týkalo, a podařilo se jí dorazit s dvouhodinovým zpožděním, ale zase to stálo za to, bavila mě a pořádně jsem se na ní vyřádila. Jakože fakt pořádně. Jestli se mi nějak nezbláznily hodinky a jestli to nějak divně nepletu, tak hrála aspoň dvě hodiny. Zabíjácký a skvělý 🙂

Na Plácku se taky dost bojovalo, takže milovníci krve a řevu si přišli na své. Kmeny se rvaly hlavně v Juggeru, ale bylo i možno si jít rozbít držku do Fight Clubu nebo se pustit do lovení vypsaných zločinců, kde se to sice asi obvykle drželo v rámci předepsaného stříhnutí si kámen-nůžky-papír, ale slyšela jsem, že občas dělali lovení zagorku a bylo nutno se s nima trochu porvat 😀 Nevím, co je na tom pravdy, ale nedivila bych se, hodně lidu na Junktownu vypadalo bojechtivě, ale tak bodejť, často jsou to lidi, co se běžně věnují všelijakým LARPŮM a podobně, prostě lidi „od fochu“.

LARP se tam dal hrát taky, což mi třeba uniklo a dozvěděla jsem se to až po akci, ale nevadí.

Dál se dalo chodit na přednášky a filmy, což bylo fajn už proto, že ve Futurografu byl boží chládek. Nicméně jsem u toho ale většinou nevydržela, protože mi tyhle notně zastarelé zombie horůrky nebo divné post-apo kousky jako Warriors (neviděla jsem to celé, ale nějak jsem to úplně nepochopila) až tolik neříkají, Mad Maxe jsem viděla nedávno, stejně jako 12 opic a další filmy (samozřejmě jsem si musela udělat přípravu, neasi :)), a navíc byl člověk unavenej a u filmů spíš usínal… celkem mě nicméně bavila přednáška o dumpsterismu (byť tam byli divný lidi s divnými dotazy…) a taky nějaký tančení orientálních tanečnic, to celkem ušlo – hlavně ta poslední s obručí byla fakt koukatelná. Příjemné bylo i představení nejzajímavějších post-apo PC her.

Kdo se pořád nudil, mohl se jít nechat před Radnicí ostříhat, pořezat nebo potetovat, v Radnici byla k vidění výstava tématických obrazů a fotek, k nákupu byl oficiální merchandise i nějaké další cetky a šmuky třeba u kmene Kovošrot, s nimiž jsem se zdržovala nejvíc, neb se s znám s pár lidmi spřízněnými (taky prodávali luxusní domácí pivo), no a taky bylo možno navštívit Casino a rozfofrovat v něm nějaký zátky, za něž se pak dalo tu a tam něco pořídit – třeba masala nebo myslím i ti cvrčci či červí koláč. Zátky byly kromě běžné staré měny oblíbeným platidlem, každý dostal pět při vstupu a jak jste je rozmnožili nebo utratili už bylo na vás. Co se zátek týče, mě akorát nasralo, že mi nikdo neřekl, že sobotní volbou kmenů skončí jejich platnost. Pět minut nato jsem si chtěla zajít na druhou masalu a v čajce se mi celkem vysmáli, že to už neplatí. Vzhledem k tomu, že bylo celkem brzo a člověk měl před sebou ještě zbytek dne a neděli, mi to přišlo trochu nešikovné a fakt mě mrzelo, že mě na to nikdo neupozornil včas.

No a dál jsme třeba viděli krátkou rekonstrukci bitvy o Junktown, což byla dost sranda, jak na bitky nejsem 🙂 Bylo to spíš takové představení s komentářem, váleli jsme se u toho smíchy a dalo nám to takovou fajnovou perspektivu na to, proč tady vlastně všichni jsme a o čem Junktown je. U toho mě zase akorát mrzelo, že to dávaj až předposlední den, protože si myslim, že takový vysvětlení se mělo odehrát už na začátku, aby všichni věděli.

Během sobotní bouřky se prý strhla skvělá bitka žen v bahně. Já už tou dobou byla ve stanu a kapalo na mě skrz jeho jeté švy, ale co už, zase jsem se aspoň krásně vyspala.

Areálem se neustále proháněly všelijaké luxusně vytuněné post-apo vehikly, jimiž se dalo na požádání projet a třeba přitom málem zlomit kamarádovi palec… ehm, ehm. To je tak, když někdo strká prsty tam, kam nemá, ale fakt mě úplně trne, když si vybavím, jak jsem s těma těžkejma plechovejma dveřma jebla. Nechápu, že mu to ten prst neušmiklo.

Při setmění se pak vždycky rozjela nějaká drum’n’fireshow, kde mě opět mrzelo, že jsem o tom nevěděla dřív, neb bych si jinak rozhodně dovezla djembíčko. Je to mrňous, ale těch bubnů tam zase tolik nebylo, tak by se určitě užilo a člověk si to vždycky užije mnohem víc, když je součástí show a může k tomu nějak přiložit ruku nebo dvě.

Mohli jste taky navštívit strašidelný les, hřbitov nebo třeba radioaktivní uv osvícenou bažinu lásky. A každé ráno v deset byla atomová bohoslužba.

Suma sumárům, bylo rozhodně na co koukat a co dělat, užila jsem si sluníčka, pohody, prachu a atmosféry, poznala super lidi, viděla i pár dalších známých tváří, nacpala si teřich dobrýma věcma, fandila, vytancovala se, něco se přiučila, pokouřila dýmky, popila, a byl to skvělej zážitek, kterej si docela ráda zopakuju, bude-li šance třeba příští rok. Bylo mimojiné super, že jsme byli obklopeni stromy a bylo dost stínu, taky samozřejmě cisterny s pitnou vodou byly nezbytností a úžasností, a palec nahoru musím dát i kohoutku ze zdi u kempu, kde se člověk mohl trochu opláchnout, nedejbože si třeba i v rychlosti umejt vlasy a oholit nohy (ale pst, to je tajný. Mejt se na Junktownu prej asi neni cool nebo co 😀 Well, fuck it, každej netouží po tom, aby si čtyři dny smrděl pod nos)

Co bych snad jen ještě vytkla kromě ne úplně velkého výběru stravy (ale zase při velikosti festivalu se to dá pochopit) a občasného nedostatku klíčových informací (zátky), byly mnohé špatně postavené toiky, které se daly zavřít jen s pořádným třísknutím nebo vůbec, což je nemilé, a taky nás nepotěšilo, že nám v sobotu nevyvezli ty u kempu, protože tam se po těch dvou dnech naprosto nedalo jít.

A taky mě sere, že jsem se zatím nenašla na žádnejch cizích fotkách, snad kromě asi dvou, kde jsem na jedné někde v pozadí rozmáznutej čudlík, a na druhé mi někdo zakryl obličej zbraní 😀 Mám tak akorát dvě naše skupinovky, kdy jsem někomu vrazila do ruky mobil a něco lehce dokumentárního z toho vzešlo, ale samozřejmě to neni tak pěkně koukatelný jako od profíků. Za to sice orgové nemůžou, ale kdyby tam někdo byť jednou zavolal „hej, chcete někdo vyfotit?“, tak bych věděla, že si můžu za těma pár týpkama vybavenýma dobrou technikou a profi schopnostma přijít a zpunktovat od nich třeba nějakou dobrou fotku naší malé skupinky (nebo rovnou celého kmenu). Ježto na takové věci sama od sebe kuráž nemám, tak mě teď prostě bude navěky mrzet, že z toho nemám žádnou fakt pěknou fotku. No ale o důvod víc jet příště znovat, žejo… 😉 Jak jsem tak viděla z fotek a historek progress Junktownu od minulého (prvního) ročníku, tak věřím, že budou každý rok o hodně lepší a že se je příště tedy rozhodně na co těšit.

Zbytek mých výcvaků zde. Pro spoustu luxusních profi fotek stačí mrknout na FB Junktownu a pohledat v příspěvcích návštěvníků, je tam nemálo galerií 🙂

Nedělní civilní selfíčko s koňskou hlavou na závěr. Jestli vám tohle přijde divný, tak na Junktown nejezděte, tam se děly mnohem divnější věci 🙂