Předpodzimní radosti

Ještě není podzim, ne úplně. Ještě jsem se moc nenabila podzimní energií přírody. Užívám si ochlazení, byť na mě v některé dny bez varování padá šílená únava, ale jinak teprve najíždím na to veškeré podzimní užívání si a těším se, až se to rozjede.

Práce je pořád nelehká. Někdy je mnohem nelehčejší než byla doteď, protože se čím dál tím víc trápím s mladým. Trápíme. Čím dál tím častěji mě nutí snít o tom, jaké by to tu bylo, kdyby se choval normálně, ale bohužel nechová, rodiče nefungují, tedy spíš rodič, tak, jak by měli, a já neustále balancuju mezi snahou o pozitivní přístup a snahou o nepodporování rozmazlenosti. Z toho neustálého balancování a dennodenních scén kvůli ničemu jsem ale tak unavená, že ani nemám sílu přemýšlet, jak asi působím na šéfovou.

Možná nijak. Ona sama toho má viditelně plné zuby, ale neumí si poradit, nechá se jím ovládat, a já nejsem tak úplně v pozici, abych to nějak výrazně změnila. Breku a scén ale doma přibývá a i mimo ně je to škvrně tak hlučné, že bych ho mnohdy nejradši přiklopila kýblem a nejhorší na tom je, že nevidím velmi zářivou budoucnost, že by se to mělo zlepšit, a že tím trpí i jeho ségra.

Tak se snažím nacházet si radosti ve všem možném, abych na to potýkání se s ním byla líp mentálně připravená, líp nabitá. Ale taková situace bohužel mnohdy úplně mění ráz mých dnů a chuť, nebo spíš nechuť, a jakou do té práce chodím.

Moje radosti, tedy.

Už jen ten fakt, že začíná podzim. Prázdniny byly v mnohém odpočinkové, ale zase to byl takový jiný druh chaosu a nevypočitatelnosti. Teď alespoň přesně vím, kdy jsou děti ve škole nebo na kroužkách a mám těch pár hodin denně na regeneraci nálady a sluchu. Svým způsobem jsem milovníkem jisté rutiny, organizovanosti, vědění, kdy se co děje.

Počasí. Velmi se střídá. Po ránu zima tak akorát na teplé oblečení na ten přechod mezi domovem a prací. U nás si už topíme, někdy je to ale i tak na teplé ponožky, a to je pak zase to pravé pohodlíčko. Jednou je mlhavo, což já osobně miluju, jindy pod mrakem, jindy zase sluníčko šajní, co to dá. Můj organismus je na tyhle změny už celkem zvyklý, alespoň v rámci jednoho dne. Horší je to s tou rapidní výměnou letních teplot za teploty o deset stupňů menší, prakticky ze dne na den, ale aspoň je to směrem, kterým mi to vyhovuje, horka nesnáším zrovna nejlíp.

Podzimní svetr. Takový jsem roky chtěla a teď ho mám. Je děsně příjemný, mám v něm pocit, že mě někdo objímá, a stál pár korun, na svetr. Nemůžu se dočkat, až přijde to pravé podzimní počasí a sluníčko a udělám si s ním nějakou lepší svetrovou fotku.

Dýňovo-rumová svíčka. Je z TK Maxxu, jak jinak, a nejen že božsky voní a zútulňuje nám to tu tou krásnou tmavě oranžovou barvou, ona má navíc k tomu knot ze dřeva a ono to praská jako ohýnek! V životě jsem takovou svíčku neměla a teď, když ji mám, už nechci nikdy žádnou jinou, alespoň na podzim ne.

Stříhání levandule. Dělám to po kouskách. Mám výčitky svědomí kvůli včelám a čmelákům, kteří se ještě snaží vysosat z ní, co se dá, a já jim to beru zpod čumáku, ale jednou to holt přijít stejně musí, a ta část, kterou jsem ostříhala už suchou, stojí z hlediska obírání a skladování levandule za houby.

Čajíčky a kafíčka. Piju jich teď možná o hrníček denně víc. Anglický čaj, ovocný čaj (hlavně ten domácí, od Mauděte! <3), když na to přijde, tak kontryhelový, který mi moc nejede, a zatím dvakrát jsem se přiměla do sebe natlačit hrnek ajurvédského, který ovšem ze všeho nejvíc připomíná vylouhovanou pochcanou slámu od kravína (no fakt, i barvou a že má v sobě taková travnatá vlákýnka) a je to fakt hegeš největší. Má to mít údajně nejbrutálnější zdravotní benefity, tak to asi za to zvedání žaludku stojí, ale nevím nevím, mám pocit, že ten celý pytlík do sebe prostě nedostanu, na to se zase mám moc ráda.
A o víkendu zas možná občas přijde chuť na dýňové latté, ačkoli Starbucksu se už delší dobu zdaleka vyhýbáme a nejlepší kafíčko jsme objevili ve dvou maličkých kavárnách v Crawley a Guildfordu. Jenže tam nemají to dýňové!

Kaštany. Zatím jich moc nebylo, jen pár mrňousků, ale už jsem si aspoň sáhla a těším se, až je budu sbírat do kapes ve velkém!

Vůbec sklizeň darů přírody. Ty nejlepší maliny jsme měli od kamarádů, přijeli jsme si je k nim natrhat a doma jsme si je ohřáli a dali s vanilkovou zmrzlinou. Ostružiny taky. Jablek máme plnou garáž, jenže jdou hrozně rychle do háje – není to tam na ně ideální a ke všemu jsem je z toho stromu střásala, což jim určitě taky nepomohlo. Navíc si na nich ve velkém pochutnávají červi, tak je to celé takový zápas s časem, džusuju teď ve velkém, jenže toho zase nechceme pít tolik, přece jenom je v tom spousta cukru. Naštěstí nám s tím trochu pomáhá šéf, kterému domácí džusíček náramně šmakuje. Houbu jsme letos našli jednu, a doma uschla, než se k ní pan M. dostal 😀 S lískovými oříšky z lesa mi to taky nevyšlo, prázdné skořápky. Chili rostlinka nám funguje jen jedna, kterou dostal pan M. k narozeninám od kamaráda. Ta, co byla ode mně z internetu, chytla hned na začátku nějaké breberky, a i když jsem se jich zbavila, furt to odmítá rodit. Ale ta druhá, ta je osypaná, tak alespoň něco.

A víte, co hlavně? Konečně mi po letech vyrostla moje první avokádová rostlinka!!!

Jestli tohle není úspěch, tak už nevím, a tak trochu mi to vyvažuje zklamání z toho, že jsme letos neměli žádnou vlastní zahrádku a jediné, co jsme zvládli pěstovat doma, byla spousta bazalky a ty chili papričky (které ovšem já nejím).

Teď už jen čekám, kdy se v obchodech objeví dýně, to si pište, že se zase bude dlabat. A před Vánoci vánoční hvězdu, to je u mě tradice.

O víkendu jsme s kamarádi grilovali, to bylo fajn. Ale bylo až moc krásně, až moc teplo, a s tím grilem mi to spíš připomínalo léto než podzimní opíkačku, tak doufám, že se nám někdy poštěstí i ta. Ve svetrech, s klackem, to je stejně nejlepší.

Taky jsem se konečně potkala s jejich kočkou. Je plachá, ale myslím, že jsme si padly do oka. Připomíná mi jednu, kterou jsem znala. Nepochopenou, odtažitou, takovou tu, kterou přesně vím, že bych si za chvilku získala. Ale tak často ji bohužel neuvidím. Kočičí absťák není žádná sranda.

Nás ovšem čeká pes. Pořád nevíme, kdy, ale může se to stát každým dnem. Jsme nervózní, nevíme, jak moc nám to změní pracovní rutinu, ale na druhou stranu se taky těšíme. Třeba ten další člen rodiny trochu pozmění balanc v domácnosti. Podle mě je třeba, aby pro změnu byl na prvním místě někdo jiný než rozmazlenec, i když si nedělám iluze o tom, že jim to dlouho vydrží. Ale od toho jsme tu my. Nevím, jak dlouho se zdržíme, ale to si pište, že my to nové chlupaté mimino budeme milovat a ctít a chránit, dokud nás podání výpovědi nerozdělí.

Čekají nás i jiné věci, snad pořádná dovolená, na kterou se těšíme a potřebujeme ji jako sůl. Nápad máme, přibližné datum taky, ale najít si čas, kdy do toho prásknout a všechno naplánovat a zařídit, to je ta pravá výzva. Mám z toho trochu zcukaný žaludek, ale na druhou stranu věřím, že to dopadne dobře, a i když to bude asi do poslední chvíle všechno trochu chaotické, až budeme na místě, bude to nádhera. Juch juch! 8)

Tak já zas letím. Ta levandule se sama nedostříhá.