Ještě není podzim, ne úplně. Ještě jsem se moc nenabila podzimní energií přírody. Užívám si ochlazení, byť na mě v některé dny bez varování padá šílená únava, ale jinak teprve najíždím na to veškeré podzimní užívání si a těším se, až se to rozjede.

Práce je pořád nelehká. Někdy je mnohem nelehčejší než byla doteď, protože se čím dál tím víc trápím s mladým. Trápíme. Čím dál tím častěji mě nutí snít o tom, jaké by to tu bylo, kdyby se choval normálně, ale bohužel nechová, rodiče nefungují, tedy spíš rodič, tak, jak by měli, a já neustále balancuju mezi snahou o pozitivní přístup a snahou o nepodporování rozmazlenosti. Z toho neustálého balancování a dennodenních scén kvůli ničemu jsem ale tak unavená, že ani nemám sílu přemýšlet, jak asi působím na šéfovou.

Možná nijak. Ona sama toho má viditelně plné zuby, ale neumí si poradit, nechá se jím ovládat, a já nejsem tak úplně v pozici, abych to nějak výrazně změnila. Breku a scén ale doma přibývá a i mimo ně je to škvrně tak hlučné, že bych ho mnohdy nejradši přiklopila kýblem a nejhorší na tom je, že nevidím velmi zářivou budoucnost, že by se to mělo zlepšit, a že tím trpí i jeho ségra.