Jako kdybyste se mě zeptali na těch posledních pár týdnů, tak mám v hlavě guláš. Nejspíš začnu plivat vzpomínky pátou přes devátou a na všechno to mezi zapomenu. Ještě že má člověk ty fotky jako vizuální deníček a může si díky nim vzpomenout, co kdy dělal. Ale zajímalo by mě, jak by mi fungovala paměť bez nich a bez diářů. Jestli by se zlepšila, nebo jestli bych to prostě už navěky všechno vykládala špatně a napřeskáčku 😛

On ale i s těma fotkama člověk tu posloupnost někdy pořádně neudrží… ale pokusím se.

Kachny

Pár dní nato, co jsem napsala poslední článek, naše zachráněné kachně Hope se prakticky ze dne na den výrazně zbarvilo, z krásných černých očních linek se staly linky ještě hezčí bílé, peří hlavně na hlavě začalo stříbrnět a vůbec se ukázalo, že Hope nakonec nebude vůbec obyčejná divoká kachna, nýbrž kachnička Mandarinská, jak mi před pár týdny ostatně někdo tvrdil na FB skupině dle kachněcích fotek, kde jsem opáčila, že dle veterináře to není pravda. No, nakonec se veterinář spletl, ale nemám mu to za zlé, protože jednak to není úplně jednoduché u tak čerstvého kachněte rozpoznat, a druhak jsem z té změny docela nadšená.

Protože je tak vlastně ještě speciálnější. A je krásná. A snadno ji poznáme, protože narozdíl od klasických divokých kachen, Mandarín se v naší oblasti prakticky nevyskytuje, rozhodně ne jen tak v něčí zahradě – výjimečně je potkáme na větších vodních plochách v parcích a rezervacích, ale jinak vůbec.

Vysvětluje to taky fakt, proč vůbec nekváká, což je pro Mandaríny typické, ovšem dost možná jí to zkomplikuje milostný život, protože tady jednoduše nenajde partnera. Před pár dny se naučila létat, zatím to využívá jen k útěku přede mnou, když se ji snažím lapit a nahnat do pelechu, tak snad nezačne mít nápady, že by jí ten náš rybníček (doslova) začal být malý.


Pořád víc bojuju s ukládáním. Nesmírně jsem si užila dvě noci (nakonec vlastně jen jednu), kdy jsem to dělat nemusela a místo mě převzala štafetu šéfová. Konečně. Strašně pohořela. Jednou se jí to myslím povedlo, ale trvalo jí to několik hodin, podruhé zvládla jen zakrslíky a běžce na rybníku nechala – objevili jsme je tam po návratu domů v jedenáct večer, napsali jí smsku a zjistili, že to prostě vzdala. Naštěstí se nechali v tu chvíli uložit docela jednoduše a mě to svým způsobem potěšilo. Je donebevolající, že těm kachnám je už 12 týdnů (6 menším, 7 Hope) a teprve teď je zkusila uložit jejich majitelka. Vysvětlete mi někdo znovu, proč že to vlastně i o těch víkendech dělám já? Jo, protože nejsem nelida, vlastně. Nebo nekachna?

To ukládání je tedy fakt noční můra. Snažila jsem se tak dlouho je neplašit, nedělat to násilím, vymyslet nějaký jiný způsob, jak řešit večery, aby to pro ně bylo bezpečné a pro nás všechny jednodušší, ale momentálně to vypadá, že jediná schůdná cesta, jak se z toho nezbláznit, bude nechat je prostě na rybníce do tmy, kdy se snáz nechají nahnat do domečku, nebo je tam nechat úplně. Jenže to je pro mě zatím těžká věc na překousnutí. Včera jsme se vrátili domů kolem půlnoci, kachní banda na rybníce a vedle něj liška. Kdoví jak tam byla dlouho a kolik času bude potřebovat, aby se odvážila ten skok udělat. Ono to totiž vůbec není daleko. A jak se mám rozhodovat mezi vlastní potřebou víkendu, vlastní svobodou a jejich bezpečností? Moje nejsou. Ale jsou.


Dovolená do Čech

Anglie už před časem zezelenala, co se týče semaforu/pravidel létání do ČR. Situace se ale mění ze dne na den, virus v Anglii znovu uzavírá města do lockdownu, a tak stále nevíme, jestli se nám podaří letět domů a zpátky.

Dostali jsme echo od Easy Jetu v pátek večer, že nám zrušili let do Prahy. #sorryjako Naštěstí nabídli přebookování zdarma na den nato, což pro nás zrovna nejlíp nefunguje, ale díky UChu za ty dary. O zpátečním letu se zatím nikdo nezmínil, a to i přesto, že v bookovacím systému jde jasně vidět, že toho šestého srpna nepoletí nic, i kdyby to tedy nakrásně bylo povolené (zatím není). A tak jsme přebookovali i to, ale vlastně nevíme ani tak, jestli něco z toho ještě nekrachne. Let domů má šanci proběhnout v pořádku, ale přímé lety z Prahy do Londýna se například ještě neobnovily a mají se obnovovat až během srpna, takže jaká je šance, že se to stane do sedmého? No jestli nestane, tak to ještě bude prča. Ne že by mi vadilo prodloužit si dovolenou doma, ale byl by to na všech stranách trošku průser. Tedy ne úplně životního kalibru, ale pořád.


Krom toho jsou ale informace pro nás příznivé – do karantény doma nemusíme, na svatbu bychom měli být schopni normálně jet a nemusíme si nechat dělat testy, což by momentálně bylo časově i logisticky fakt dost obtížné. Po cestě zpátky je třeba jen vyplnit jakýsik formulář online, a případně se prokázat pre-settled statusem, jinak bychom neměli muset ani do karantény tady po návratu, což mě sice skoro až mrzí, ale popravdě naše rodina se chová takovým způsobem, že by po nás nejspíš vyžadovali, abychom ji nedodrželi. Tedy ne že by nás nutili porušovat zákon, ale zkrátka se dávno nebojí tak, jak by měli, což ostatně platí o velké části místní populace – a z toho máme momentálně strach asi největší, jak co se naší cesty domů týče, tak obecně.

Korona a práce

Oni se tu prostě chovají jako paka. Vláda jako by si pořídila příručku „Jak se chovat při koronakrizi dle ostatních zemí“, rozstříhala ji na jednodlivé kapitoly/kroky, zamíchala jako puzzle a náhodně vytahovala z mísy. Kroky sice implementuje, ale v naprosto náhodném, nesmyslném pořadí.

Reálná situace je taková, že se život začal vracet do „normálu“, obchody se postupně otevírají, ale opatření se různí. Většina jich nabízí u vchodu antibakteriální gel, někde vás vyloženě nutí ho použít – což jako nic proti tomu, ale když vlezete po sobě do šesti obchůdků, kde jste ani na nic nesahali, a všude vás nutí si matlat ruce, začnete uvažovat, kde je hranice, za kterou se vám rozpustí ruce 😀

Do soukromí domácností je těžko vidět, ale v našem okolí se na daná opatření spíše kašle, nebo se vykládají po svém a dodržují laxně, jak se to hodí. Maximálně šest hostů si někteří dovedou vykládat jako 30 lidí na párty je cajk, dodržování rozestupů samozřejmě asi neplatí, pokud mají všichni v ruce drink a dobře se baví, a že se používá jen venkovní wc, je sice fajn, ale pokud ho po sobě těch 30 lidí nedezinfikuje a ani se neobtěžuje používat mýdlo (ruce se utírají samozřejmě do jednoho ručníku, pokud vůbec), tak se asi o bezpečnosti moc mluvit nedá.

Což o to. Kdybychom před sebou neměli tu vytouženou cestu domů, snad by mi to bylo i jedno. Snad bych si i přála to tu od někoho chytit, moct vinit nezodpovědné lidi a hodit si nohy na dva týdny nahoru (vím, že to není žádná lahůdka, ale popravdě se zdravím bojuju tak jako tak, a když už mám mít furt migrénu nebo něco, tak ať se aspoň můžu pro jednou pořádně vyležet a nemyslet na to, že jdu ráno do práce, žejo). Ale v tuhle chvíli, kdy mi můžou na letišti změřit teplotu a říct, že mě do letadla nepustí, je celkem těžké nebýt permanentně dopředu nasraná, když mě někdo vystavuje nebezpečí nebo obecně přetěžuje.

Kamarádi

Ale díky tomu rozvolňování jsme alespoň i my měli konečně šanci vidět nějaké jiné trojrozměrné lidi, a společně s možností jít někam ven na jídlo nebo kafe je to naprostý balzám na duši. Byli jsme na návštěvě a výletě do Newbury, kde jsme ještě nikdy nebyli a kde se nám to moc líbilo, zajeli jsme si na skok a naopak pro návštěvníka do Londýna, a nebo jsme taky byli na epesní grilovačce, kde jsme viděli i lidi, které jsme hrozně dlouho neviděli, a to je vůbec tak strašně osvěžující – ostatně jeden z důvodů, proč tak nutně potřebuju domů, za svými lidmi. Nadýchat se jiného vzduchu a jiné atmosféry a dobít se z jiných interakcí. A samozřejmě je člověk taky rád, že může konečně vyslechnout nějaké ty komplimenty a poznámky, že ho doma málo krmí… #13kilodolůzarok

Práce

Kromě kachních povinností, které se nám snad ale přece jen brzy podaří trochu zjednodušit, jsme toho vůbec měli za poslední týdny nad hlavu, někdy doslova.

Jako to je fajn poslouchat, že jsme tak dobří a kdesi cosi, ale čeho je moc, toho je někdy příliš, a nevím, jaký jiný ukazatel bychom ještě potřebovali, než ten rapidní úbytek váhy (pan M. už hubne taky, i když on se musí trochu víc snažit), příliš časté hádání se v hlavě se šéfy, příliš časté hádání se nahlas mezi sebou (máme být tým, krucinál), příliš časté fyzické vyčerpání a i mentální neschopnost věnovat se svým koníčkům, když už je konečně někdy čas. Snad tedy ještě dvě vyhozené plotýnky, každý jednu, tam je ta hranice? Kdepak, myslím, že hranici jsme dávno překročili, ale pořád to ještě nějak zvládáme, protože to jinak ani neumíme.

Snažíme se odpočívat, kdy to jen jde. Chováme se asi trochu jako lidi na nočních nebo 24hodinových směnách v nemocnici – kdykoli můžeš, na chvilku si dáchneš, i když je to jen na pět minut, do toho kafe a jiné podpůrné látky, a nakonec zvládneš cokoli, ale nějak se to samozřejmě projevit musí.

To, že jsme dostali lockdownový finanční bonus, je něco svým způsobem úžasného. Jednou to ocením. Možná až si ho budu vkládat na účet, možná až se budu po odjezdu z téhle práce dívat na to, kolik jsem našetřila. V tuhle chvíli bych ho ale s veškerou chutí vrátila zpátky výměnou za klid, víkendy bez stresu, za míň hodin práce a hlavně za práci klidnější, třeba jako byla na začátku. Jsem obecně člověk, kterému jsou peníze skoro volné (říkám skoro, nejsem zase blázen a vím, že z peněz se žije snáz než z prány), ale obzvlášť v dlouhodobě stresujících situacích pořád říkám, že bych měla radši klid a zdraví. Ale je to dočasné. Ještě ten rok to dám a pak se budu poohlížet po něčem pro mé zdraví vhodnějším. Ale to je těžké – tahle práce taky vloni byla prakticky ideální. Svět se holt mění a vyvíjí.


Mnohem důležitější pro nás byly dva dny volna, které jsme dostali. Sice jsme se museli hořkosladce smát tomu, že slib „pár dní volna“ byl vyložen tak doslovně, ale nelze jim upřít snahu a my jsme to fakt strašně potřebovali. Jen to ale ukazuje tu svým způsobem smutnou pravdu – že by stačilo tak málo, aby byli všichni šťastní, a že to není o penězích. Člověk musí mít šanci vypnout, úplně. Vypadnout a změnit prostředí. Být oceněn taky nějak jinak než finančně nebo jen slovy, která jsou hezká, ale prázdná. Dát nám dárek času a klidu, to je prostě ten největší dárek, a i ty dva dny nás znatelně nabily, zregenerovaly a potěšily. Vrátily nám trochu lidskosti a trochu chuti do života. Škoda jen že po návratu ten krátký zbytek týdne „stál za to“, ale tak to tady už holt chodí, zvykli jsme si. Momentálně se upínáme myšlenkám k cestě domů, k dovolené rodiny, kterou taky strašně potřebujeme, a k potenciální naší další dovolené – roadtripu na Cornwall.

Přála bych si, aby ta příští polovina roku byla tak klidná, jak byla tahle stresující. Svým způsobem se asi těším na podzim a zimu, letošní teplé měsíce totiž přály krom všeho jiného taky zahradě a všelijakým projektům, a to prostě až moc. Až se jednou historie zeptá téhle rodiny, co dělala v lockdownu, rozhodně se nebude muset stydět za svou odpověď, práce se tu odvedl neuvěřitelný kus, a myslím, že i my se budeme v dalších letech hodně plácat po zádech za to, co jsme tu všechno dokázali. Ale sním o troše nudy a rutiny. Zastavte vlak, potřebuju se nadechnout. Zatím tedy zkoušíme brzdit nohama, co to dá, ale jako že ne bychom už neměli paty dost odřené.

Volno

Volno u moře ale bylo krásné. Věděli bychom ihned, co s celý týdnem, ale i tři večery, dva dny, nám poskytly prostor objevovat, nabít se mořem, které jsme už dlouho neviděli, věnovat se trochu sobě a prostému bytí, dobře se vyspat, vyrazit do pěkného města, zanakupovat si, zajít si konečně po lockdownu na snídani do Wetherspoonu (benedikty ale neměli), a cítit se aspoň na krátký okamžik jako na dovolené.

Nákupy

Konečně jsem poutrácela nějaké ty peníze, když je řeč o jejich přínosu. Po všem tom hubnutí jsem totiž nečekaně bojovala s naprostým nedostatkem šatstva, které by mi padlo, a to bylo třeba vyřešit. Pořád mi ještě některé věci chybí, ono se špatně nakupuje, když si nesmíte nic zkoušet, ale pokrok jsem učinila ve dvou víkendech významný, a to je vám stejně takový boost, když vám věci padnou a sluší, a neříkám, že není příjemné mít nějakou změnu a pár neokoukaných novotin.

Odškrtla jsem si plno věcí ze seznamu, co jsem potřebovala, a udělala si radost několika, které jsem chtěla. Mnohdy se to samozřejmě překrývalo, to je vůbec nejlepší. A i když mám někdy pocit, že ten celý „hubnoucí úspěch“ vnímám jen napůl a že si ho pořádně neužívám, nemůžu popřít, jak moc mi v tomhle podivně náročném období pomáhá ten boost sebevědomí. Zhubnout bylo jedním z mých největších přání při téhle práci, a i když jsem teď příliš vytížená, než abych nad tím (a nad sebou) nějak významně áchala, jsem si plně vědoma hodnoty toho, moct říct „já to dokázal“, „ono se to fakt stalo“. Protože ať už se k tomu člověk dostane jakkoli, aby to mohl říct, většinou to není zadarmo, obzvlášť pokud jste se k tomu propracovávali několik let. Nemůžu popřít, že je to jedna z věcí, co mě drží při decentní náladě, a že si neužívám každé jedno projití kolem zrcadla, že se neprohlížím a nefotím mnohem častěji než kdy dřív.

Ale je asi taky třeba říct, že hubnutí není všechno. Člověk musí být zdravý a v pohodě, jinak to není něco, co by se samo o sobě dalo glorifikovat, a i když si to zaznamenávám for future reference, taky si musím zaznamenat ta negativa téhle doby. Abych si pamatovala, co je důležité, až si budu vybírat další práci. Abych se příště pokusila být od začátku ještě opatrnější na to, k čemu všemu kývnu (ale jako my se fakt snažili a snažíme :P). V téhle branži není lehké najít práci, která vám ponechá prostor pro nějaký vlastní život, je to neustálé hledání, neustálý boj. Snažíme se ten trh změnit, převychovat, ale zároveň bojujeme o to, abychom si v něm udrželi místo a abychom pro něj byli stále atraktivní. Snad nebojujeme tolik pro sebe jako pro budoucí generace housekeeperů. Snad jednou najdeme ten vysněný ideál, kde bude možné pracovat tak akorát za slušnou odměnu s dobrým bydlením a dobrým přístupem rodiny a přitom se nesedřít. R o v n o v á h a. Rovnováha je všechno. Vždyť my tu práci máme rádi. Jen holt nejsme superlidi. A neměli bychom se tak muset chovat.

Tak čau.