V noci na pondělí nám umřela Squizzinka. Našla jsem ji ráno na gauči a nevím, co bylo horší: ten první pohled, kdy mi došlo, že leží v nezvykle ztuhlé pozici, zvrácená trochu na záda – což nemohlo znamenat nic jiného – nebo když jsem splašeně vyjekla „Squirell!“ a ona se ani nehla, a nebo když jsem do ní šťouchla polštářem a zjistila, že je skutečně úplně tuhá a že už prostě není. Po celou tu dobu mi to bylo jasné, ale člověk tomu prostě nemůže a nechce uvěřit. Přišlo to nečekaně a zasáhlo nás to jako už dlouho nic.

V šoku člověk neuvažuje. Vystřelila jsem nahoru po schodech zpátky do našeho pokoje, abych to okamžitě v slzách vyhekala na pana M. Nevím, proč to člověk má potřebu okamžitě sdělit, proč prostě nepočká, až ten druhý sejde dolů. Ale to nejde. Musí to vědět okamžitě a nějaká část mozku jako by si myslela, že až seběhne dolů, zjistí, že jsem se spletla a byl to jen planý poplach.

Samozřejmě, že nebyl.

scs.jpg

Od té doby je v domě divné ticho. Squizzie nebyla výjimečná jen tím, že jí právě tenhle měsíc bylo 18 let, měla i velmi unikátní chování. Byla jako miminko, pořád za námi chodila a kdykoli někoho z nás spatřila, pozdravila ho velmi hlasitým chraplavým křikem (to se snad ani nedá označit za mňoukání), a jinak to ani neuměla. Křičela na nás pořád a my nikdy nevěděli, co chce. Bylo to jako hrát staré Simsy, kde mimino brečí a vy se musíte trefit – buď chce nakrmit, pohoupat nebo abyste mu zazpívali, a obvykle musíte vyzkoušet všechno, než nakonec natrefíte na tu správnou možnost. Squizzie byla stejná, a když jsme ji vzali do náruče a zrovna se trefili, packy měla pěkně složené na rameni svého nositele, předla a už ani necekla.

A vybíravá byla. Ať jsme při práci nebo v životě řešili cokoli, za poslední rok a čtvrt byla ona pořád naše první a obvykle celodenní starost. Neustále jsme museli vymýšlet, čím ji uctít, často ohrnovala čumák i nad tím nejdražším kočičím krmením, které jindy zbožňovala, prostě jen tak z hecu, a stoprocentně vždycky po chuti jí bylo tak maximálně kočičí mlíko, a to několikrát denně. Jídlo do sebe, když zrovna byla při chuti, házela jako lopatou, pořád měla hlad a přitom byla pořád stejně křehoučká – za což mohla špatně fungující štítná žláza.

Nejradši ze všeho měla šunku nebo mléko kravské, ale k tomu se dostala jen málokdy, když jsme nechali na stole nestřeženou sklenici. Bylo jí jedno, že do ní musí strčit celou hlavu, aby se dostala k bílé maně.

wewew.jpgNa tom není nic moc zvláštního, ale neznám jinou kočku, která by při svém věku byla tak aktivní, podílela se na lovu myší nebo se s takovou vervou dobývala do vašeho okna. Dokud jsme bydleli v annexu, bylo běžnou rutinou, že nás skoro každé ráno těsně před klasickým budíkem vzbudilo narážení na okno a její hlasité mňoukání, jak se dožadovala vstupu. Pak nám samozřejmě skočila do postele a mokré ťapky, nemokré ťapky, lozila přes nás, předla a byla spokojená. Někdy s námi i spala, když přišla už večer – ignorovat ji prostě nebylo možné, tak jsme ji pustili dovnitř a pak jsme se nevyspali – pořád po nás šlapala nebo nám strkala čumák do ucha a lechtala nás fousky. Po přestěhování se nemohla rozhodnout, co dál, tak střídavě útočila pořád na to stejné okno, kde už bydlel někdo jiný (sousedka si holt musela zvyknout), a střídavě nám křičela za dveřmi od ložnice, když se jí podařilo dostat se do chodby, že někdo z nás večer nezavřel druhé dveře. Samozřejmě, že jsme ji vždycky pustili dovnitř, kde po nás pak šlapala, dokud to šlo, a pak zaujala své oblíbené místo u topítka.

Teď tu už nikdo nekřičí a bez ranního vítání jako by nemělo smysl vstávat – není pro koho. Ostatní kočky jsou v projevu mnohem mírnější, vlažnější a tiché. Jediná Minnie pro změnu pořád tiše vrká a to není ono, přitom člověk nemá potřebu houknout:“Zavři zobák!“ a pak se rozesmát, jako to bylo se Squizzie, která byla sice otravná, ale neuvěřitelně roztomilá i s tím svým permanentním grumpy cat výrazem.

Až se zase spustí v chladných měsících kamna, už se před nimi nebude celý den nahřívat a bude docela normálně – a nudně – možné se k těm kamnům dostat. Nikdo nám taky nebude tak neodbytně cpát čumák do jídla (což o to, ostatní kočky to taky zkouší, ale s nimi to není taková sranda, protože se příliš snadno nechají odpálkovat. To Squizzie nás měla v paži, ať jsme dělali, co jsme dělali, zkoušela to dál, i když jí pan M. foukal do obličeje). Nikdo nebude ve spánku slintat na kuchyňskou lavici, do nikoho nebudu muset cpát pilulky a tahat mu cucky z kožichu (byla to taková moje adrenalinová hra, vytáhnout ho dřív, než si toho všimne a vystartuje po mně), nikdo nás nebude oblažovat svým smrtelným dechem (nepochopím, kde se to v ní bralo) a tak nehnutě nám ležet v klíně. Všechny ostatní kočky se hrozně melou, jen Squizzie byla schopná hodiny sedět jako pecka, až už to člověk sám prostě nemohl vydržet a musel ji shodit.

Ale hlavně je tu prostě fakt ticho. Je to divné. Jako by zmizela všechna radost ze života, jako by byl najednou prázdný. A žádný člověk to místo nedokáže zaplnit stejně hlučně a kompletně, dokonce ani žádná jiná kočka. Squizzie byla jenom jedna jediná a druhou takovou nejspíš nikdy nepoznám.

Říkala jsem, že až odsud pojedu, vezmu si ji s sebou v kapse, že jim ji tu nenechám. Nakonec si ji ponesu už jenom ve svém srdci, ale zato jí bude plné, stejně jako oči jejího šedého veverčího kožichu a jejích žlutých kukadel, jako uši plné ozvěn jejího vřeštivého mňaučení, jako náruč plná chlupů, z pod nichž se dere bláznivě spokojené předení, jako teplý klín, na němž ji pořád cítím jako by nikam nezmizela a pořád se odkudkoli mohla vynořit a hupsnout do něj s charakteristickým přitakáním, které vydávala, kdykoli někam dopadla. Pořád čekám, že se vyhrabe z té pěkné krabice, v níž jsme ji zahrabali. Zvedne ten těžký kámen, co na ní leží, proleze kočičími dvířky a halasně se bude dožadovat vysvětlení (a večeře).

I když to nedokáže, stejně už u mě bude pořád.

BeFunky_IMG_2569.jpg softkitty.jpg

Dobrou noc, Squizzie… :*

squiz.jpg