Stampede Trail: Cesta zpátky

Je samozřejmě jasné, že s odstupem celého roku si budu pamatovat tak akorát houbelec. Ale chtěla bych to přesto uzavřít alespoň pár slovy (lol, who am I kidding) a snad i retrospekcí, kterou mi ten rok alespoň dal.

Takže co si vlastně pamatuju z třetího dne naší aljašské odyssey do divočiny a zpět?

Po tom, co jsme se zapsali do návštěvní knihy, podepsali na stěnách, nasnídali, pobalili a naposledy rozloučili s Autobusem, vyrazili jsme směrem domů. Byl to neuvěřitelný pocit. Bolelo mě kdeco – svalstvo na nohách, kotníkách a nártech (musela jsem našlapovat určitým způsobem, aby se to nezhoršovalo a já si neuhnala něco, s čím by se dál jít nešlo), ramena a klíční kosti od batohu, kříž, a ušlapaná chodidla. Na oblečení už bylo znát, že ho na sobě mám dva dny při náročné aktivitě, začala jsem se vážně těšit na sprchu, teplo a suché nohy, a vlasy jsem měla taky v nic moc stavu na to, že jsem si je včera myla. Zjevně jsem šampon nevymyla až tak dobře a chtělo to ještě jeden oplach, protože byly trochu ztuhlé a těžké, ale teď už na to nebyl čas, respektive jsem si nechtěla uhnat zápal plic chozením po aljašské divočině s mokrou hlavou, a tak jsem prostě jen nasadila čepici a co už, tady, kde nejsou lidi, to přežiju. Což už samo o sobě znamená hrozný diskomfort, možná nejhorší, který znám 😀 Extrémně nesnáším mít mastné těžké vlasy a ještě víc nesnáším si na takové vlasy nasazovat čepici.

Cesta byla zvláštně lehká. Skoro mi nepřišlo, že jsme tak daleko od civilizace, respektive už to nebylo tak děsivé. Najednou jsme byli daleko jen tak akorát, bylo opět nádherné počasí a my jsme věděli, co nás čeká za terén, a že na to máme další dva dny, stejně jako jsme je měli na náročnou cestu sem. Vzhledem k tomu, že ty nejnechutnější úseky, co jsme předtím šlapali do kopce, se teď měly otočit, skoro jsem se na ně těšila, a taky jsem se zařekla, že nebudu všechno tak obcházet. S klacky místo holí v rukou jsem si najednou šlapala po stezce jako největší tramp světa a největší znalec cesty, a nijak mě z toho nevytrhoval fakt, že mi cesta většinu času vůbec nebyla povědomá a spíš jen čas od času jsem si řekla „ha, tudy jsme šli“. Ovšem takové momenty byly skvělé, jako milníky, kdy si člověk mohl odškrtávat, jak mu ubíhá cesta domů – a měla jsem pocit, že ubíhá rozhodně mnohem rychleji a pohodlněji, než cesta sem.

Ani nevím, jak jsme došli. Detaily vybledly. Pamatuju si ale, že hodně sněhu roztálo a povolilo a terén se trochu změnil. Místy jsme museli znovu hledat, kudy překonat známé překážky, protože cesta, kterou jsme se vydali poprvé, už prostě neexistovala. Vyhnuli jsme se bažinám, v nichž jsme se předtím ztratili. Vyhnuli jsme se děsivé zacházce přes zmrzlou řeku a zjistili jsme, že byla ke všemu docela zbytečná. Úsek, kterému jsme se snažili vyhnout, protože vypadal, že bude celý zatopený, byl pod vodou jen pár desítek metrů, a dalo se to projít, byť s vodou jen tak tak pod okraj podkolenek.

S holemi se šlo ale takovým terénem stokrát líp a sebevědoměji. Jednak jsem si mohla doslova oťukávat terén, než do něj šlápnu, a jednak sloužily jako dvě nohy navíc, což mi poskytlo nesrovnatelně víc balancu a tak i rychlosti. Kaluže, které jsem předtím obtížně zkoušela obcházet roštím, tahajícím mě za všechno, za co se dalo, jsem teď probrodila během několika sekund až minut, a bylo. Vesele se pokračovalo dál. Brala jsem to jako takovou hru – projdu vším, co uvidím, nikomu se nevyhýbám! A žasla jsem nad zjištěním, že to vážně jde, a většinu věcí vůbec nebylo třeba tak obcházet.

Ne že by si člověk nemusel celou dobu dávat pozor. Ale byla jsem maximálně při smyslech, dávala jsem pozor, kam položím každý krok, a neustále vyvažovala a přidržovala se holemi. Rozbahněné kaluže jsou zrádné, člověk si myslí, že to má v paži ale najednou mu noha sjede někam do háje a ztratí balanc.

A samozřejmě se hodí zmínit, že jsem si celou dobu pohrávala s myšlenkou, co kdybychom potkali medvěda. Ono totiž takové setkání s aljašským medvědem je asi nejhorší věc, co se vám tam může stát, největší průšvih a moment, který jednoduše nemusíte přežít. Měli jsme sice pro tyto případy od strejdy „pepřový“ sprej na medvědy, ale pod vlivem chrabrého optimismu (a nechuti se s tou těžkou pikslou tahat další dva dny) jsme ho nechali v autobusu. Naše jediná obrana tak tedy byla medvědí rolnička, kterou na sobě měl přivázanou pan M., a o níž jsem později četla, že naopak může v medvědech probudit zvědavost a touhu přijít se podívat, co to vydává ten zvláštní zvuk. No, naštěstí, na nás se žádný podívat nepřišel, ale stopy v bahně jsme viděli, a dost čerstvé O.o

A to ještě medvěd není to jediné – podle všeho se v těch místech vyskytuje taky třeba rys. No, my viděli prd, leda pár koroptví a asi jednu veverku. Potkat takovou koroptev poté, co už hodiny a hodiny šlapete nicotou a nevidíte ani ptáčka na nebi, ani ničeho jiného živého, je neuvěřitelně zvláštní pocit. Naštěstí jsme nebyli v situaci, kdy bychom takového zjevení museli využívat k lovu. Ostatně při té četnosti bychom pošli hlady, i kdybychom nakrásně byli s to něco ulovit.

Časem jsme došli zpět k Teklanice. Byli jsme trochu zmatení z toho, že jsme nepotkali některá místa, která jsme si pamatovali, ale pocit z toho, že už jsme tady, byl maximálně euforický. Jako bychom už byli doma. Jako bych mohla konečně všechno shodit a už to nezvednout, jako by mi ten večer zbývalo už jenom nacpat věci do pračky. Ale do toho bylo samozřejmě ještě hodně daleko.

Teklanika vypadala taky jinak. Najít mělké místo, kde posledně přecházel ten los a snad i ti kolegové hikeři, nebyl vůbec problém, nacházelo se poměrně blízko východu ze stezky a je věčná škoda, že při příchodu z druhé strany člověk neví, kudy jít. Byli bychom si ušetřili šílené množství času a energie – a kdybychom věděli, co víme teď, netahali bychom se s tím stupidním neoprenem.

Když je o tom řeč… jakmile jsem našla velice slibné místo na přechod, kde se řeka dělila do více proudů a většina z nich se dala přebrodit jako větší kaluž, pan M. mi kázal, abych ještě nepřecházela. Ale já už měla tak silnou vidinu toho, jak shazuju batoh a stavím stan a zapaluju oheň a oblékám si sušší oblečení a sundavám vlhké podkolenky a baštím večeři a ležím ve spacáku v suchém pyžamu, že mě nic nemohlo zastavit, a tak jsem pomalým, ovšem jistým krokem pokračovala ve stylu krok-sun-krok, dokud jsem nebyla asi v půlce přechodu. Tam byla voda o kapičku hlubší, než by se mi líbilo, a síla proudu způsobovala, že se mi začala valit trochu přes okraj podkolenek, ale nemělo smysl se vracet a tahle hloubka byla už jen asi dva, tři metry – voda tu byla průzračná, krásně jsem viděla na dno, prostě dokonalost. A tak jsem si řekla, stejně už dneska končím, tak se můžu trochu namočit, nazdar, a přebrodila jsem ten úsek v pár vteřinách. A už jsem byla venku. A bylo mi do skoku a zpěvu, joj!

Pan M. na mě ovšem z druhé strany divoce gestikuloval a hulákal, že jde pro ten oblek. Myslela jsem, že mi stříkne mozek. Oblek jsme nechali o poznání níž, kam mu jednak bude trvat dlouho dojít, a druhak – proč proboha? Domů ho stejně neponeseme a už ho nepotřebujeme. A nikdo ho nikdy nejspíš nepoužije, a tak jsem se akorát vztekala, proč zdržuje. Mělo to samozřejmě svůj smysl – na druhé straně řeky by ho opravdu nikdo nikdy nepoužil, takhle to má alespoň naději a bude v kempu, v základně, kde ho někdo může najít. Nicméně poté, co jsem čekala asi čtvrt hodiny, mě to už vážně nebavilo a chtěla jsem pokračovat. Kemp byl na dohled, vlastně ani nedávalo smysl čekat. Když pan M. dorazil, zahulákal na mě, ať jdu a začnu stavět, a tak jsem šla a začla.

Mezitím, co jsem na něj ovšem čekala, se zatáhlo a za chvíli poprvé začalo pršet. Byla to naštěstí jen rychlá přeháňka, nic, co by nám zkazilo večer, věci, co se „sušily“ na větvích, stejně nepočítaly s tím, že se doopravdy usuší, to v téhle zimě prostě nebylo reálné, a na velký rezavý barel, který jsme přistavili k ohni, se vešlo jen pár kusů. Snažili jsme se hlavně osušit ponožky a boty, všechno ostatní je celkem irelevantní. K večeři byly – opět – fazole a malý zbytek kuřete, co na nás mezitím čekal chlazený v ledu. Ano, to kuře jsme to ráno, co jsme kemp opouštěli, zanechali za sebou v chladu, ještě tam kousek byl a už se nám s tou kostrou nechtělo tahat. Když to tam najdeme po příchodu, dobrá, ale bez toho taky přežijeme. S jídlem jsme na tom byli v pohodě, dokonce jsme nechali v aubotusu dva pytlíky Many, se kterou jsme to přecenili. Mana je skvělá, ale na takové túře je problém s vodou. Přefiltrovat si lahev vody na to, abyste si tu Manu vůbec mohli udělat, trvalo šíleně dlouho a dalo to práci. Proto když jsme ji měli, šetřili jsme si ji radši na pití po troškách, než abychom do toho nasypali prášek a udělali z toho něco, co nás stejně až tak nezasytí.

Naopak jiné věci se ukázaly být skvělou potravou, třeba burákové máslo, které jsem snad do té doby nikdy takhle nejedla. Zjištěním podobného typu jsem ovšem věnovala samostatný článek v angličtině, neb bylo a pořád je dost lidí zejména zahraničních, kteří se nás vyptávali, co a jak.

Té noci jsem opět extrovně mrzla. Pršelo, nám kapalo do stanu (nu což, měl jen jednu lehce propálenou vrstvu), naše letní spacáky by se s takovými teplotami neměly vůbec potýkat a nepomáhala tomu ani bivvy, ani mylarové alobaly. Možná to člověku zachrání život, ale o teple se tu bavit nedá – přemítali jsme sice nad teorií, že kdyby se člověk svlékl, třeba by se v tom snadněji zahřál, ale nikdo z nás nebyl s to si tu teorii ověřit. Na to, abychom se v téhle klendře svlékli, jsme oba měli moc rádi svůj život, a lepší půlku noci klepat kosu než se podchladit, zvlášť když vás čeká ještě další den túry.

Krom zimy mě držela vzhůru i bolest. Kyčle, které mě bolely už předtím, mě teď opravdu celkem zabíjely. Záviděla jsem panu M., že spokojeně chrupe pár minut poté, co se zachumlal, a vůbec jsem to nechápala. Já nemohla usnout, třásla jsem se, bolestí boků jsem musela ležet na zádech, což nezvládám, byla mi zima od země i vrchu, budilo mě skučení větru, lomcování se stanem i tuny dalších zvuků, z nichž polovinu jsem si možná představovala.

Byly to vždycky divoké noci plné představ a paranoii, po nichž přišlo slunečné tiché ráno (tedy tak tiché, jak hučící Teklanika dovolila), kdy se všechno kolem tvářilo, jako by se nechumelilo, mylar na stanu jen lehce povlával ve větru a tvrdil, že nikdy nerámusil, jako by měl každou chvílí uletět, a pan M. samozřejmě o ničem nevěděl, ten se vyspal jako dudek.

Ale přesto to bylo konečně tady – poslední den!

Po poslední snídani jsme probrali, co nám všechno zbylo, a usoudili, že nemá smysl se s tím tahat zpátky. Do letadla, které nám letělo za pár dní, bychom to stejně nebrali, kufry jsme už tak měli narvané – a mimochodem, to jsem ještě asi vůbec nezmínila – naše kufry po tříměsíčním pobytu na Aljašce čekaly celou dobu v půjčeném autě na začátku stezky. Takže si ke všem obavám a paranoiám přidejte permanentní strach, že až se vrátíme, auto tam nebude, nebo bude pomlácené a vykradené a nebudou tam kufry, pasy a tak dále…

No, nicméně, ty nadbytečné věci, hlavně potraviny, léky či lepicí pásku, jsme uložili do krabice a tu nadepsali a vložili do pytle. Záchranný box první pomoci a trochy luxusu. Nebyli jsme první, kteří přespali na tomto tábořišti, a nebudeme poslední. Někomu to třeba přijde vhod. Nechali jsme za sebou i ten neopren a stan, který nebyl beztak náš – věnoval nám ho strejda, který pro něj neměl využití, byl to laciný jednovrstvý stan a patřil k věcem, které bychom si stejně rozhodně nemohli vzít domů.

Myšlenky na to, že necháváme takové věci v přírodě, mě moc netrápily. Je to sice divoká příroda, ale nechaly jsme je na místě, kterým stoprocentně projde každá noha, která tudy půjde. Každý hiker, který míří za tím stejným cílem jako my, tady bude přespávat nebo tudy alespoň projde. Jiných možností stejně moc nebylo a my si naprosto neuměli představit, že bychom se s tím tahali na začátek stezky další den – to prostě nešlo.

Nechali jsme tedy za sebou, co se nám už nehodilo do krámu, a pobrali si věci, které jsme tam naopak my zanechali po první noci – abychom se s nimi zbytečně netáhli až k busu. Šlo hlavně o oblečení, a teď jsem o to víc viděla, kolik jsem ho zbytečně měla navíc. Když celý den cedíte pot do termotrika a druhého trika přes něj, a další den si berete to stejné termotriko, tak vážně nepotřebujete čisté triko přes to. V podstatě jsem měla celou cestu na sobě to samé a bylo to ok. Posledního večera už to ovšem bylo trochu znát po čuchu, to zase jo 😀
Naposledy jsme tak na sebe navěšeli, co jsme měli, a zahladili stopy nejlíp, jak to šlo. Poslední rozloučení s kempem, kde jsme spali dvě noci, a s celou Stampede, která, jak se nám v tu chvíli zdálo, pořádně začínala až tady někde. Cesta sem na první stanoviště jako by nebyla nic – to zvládne každý. Ale za řeku se už všichni nedostanou. A někteří se zase nedostanou zpátky zpoza ní.

Přišlo mi, že mám snad batoh o něco těžší, než předchozího dne, ale spíš to bylo tím, že jsem zase měla víc zavazadel – menší bágl patřil k věcem, které tam na mě dva dny čekaly, ale teď jsem si ho musela znovu vzít. Vyřešili jsme to ale aspoň tak, že jsme mi ho navázali na vrch většího batohu, abych měla jen jedno velké zavazadlo na zádech a volný předek.

Nohy pořád bolely, stejně jako další věci. Ale už jsem se necítila jako první den po maratonu, spíš tak ten druhý až třetí.

Z cesty posledního dne si toho opět moc nepamatuju, jen zase ten stejný údiv nad tím, že nepotkávám lokace, které jsem čekala. Asi to z druhé strany holt vypadalo jinak nebo jsem to ten první den nějak jinak vnímala.

Celkem suchou nohou jsem došla až k Savage, na což jsem byla pyšná. Jenže jsme zase došli někam trochu jinam, než kudyma jsme přecházeli minule, a nějak jsem to nemohla najít. A byla jsem netrpělivá a bůhvíproč jsem hledala cestu opět dolů po proudu místo nahoru, jak se to má dělat. A tak jsem přešla na místě, kde byla voda zase o něco hlubší a divočejší, než by musela být, a nateklo mi. Ale bylo mi to jedno. Mokré nohy jsem jinak stejně měla každý den skoro celý den, nebylo to nic, co by mě tedy nějak zvlášť omezovalo, a za chvilku se to ohřeje a nebudu to vnímat, říkala jsem si. A taky že jo.

U Savage river si člověk opět připomene, o co se tady vlastně pokouší – když potká malý pomníček, nebo spíš jen jmenovku na hroudě nahrnutých kamenů, se jménem jedné švýcarské hikerky, která se na Stampede před pár lety utopila. Sice to bylo v pověstné Teklanice, ale její rodina nebyla s to dojít až tak daleko, a tak nechali cedulku jen tady.

Ano, měli jsme obrovské štěstí. S počasím a se vším. Těžko se to jen představuje, ale i za ten jeden, dva dny sluníčka, jsme viděli stezku se měnit. S trochou roztátého ledu se všechno ještě mnohem víc rozbahní a ztrácíte cesty, které jste používali předtím. Jak by teprve stezka vypadala za týden, za měsíc? Neumím si to vůbec představit, jen vím, že skupina, která šla dva týdny po nás – a ke které jsme se původně doufali připojit – přes Teklaniku vůbec nepřešla, byla už moc rozvodněná.

A mimochodem, jeden z té grupy neměl stan a mohl tedy použít ten náš. Pak ať mi někdo tvrdí, že za sebou zanecháváme bordel a že to nikdo nepoužije.

A co velký rozbahněný kolos? Poměrně krásně jsme ho obešli. Trmáceli jsme se i tak přes spoustu bahna a močálů, ale nic zdaleka tak monstrózního a neprůchodného. Opět jsem se vztekala, že nám nikdo neporadil dopředu, jak se tomu vyhnout. Zajímalo by mě, jestli tohle jsou ty „zkušenosti“, které má člověk bezpodmínečně mít, než na Stampede vyrazí, nebo jestli by stejně bloudil a bahnil i zkušený hiker, který prostě jen nemá dostatečné info o tom terénu. Ostatně to byl jeden z hlavních důvodů, proč jsem psala ten článek s tipy, Jak zdolat Stampede. Když z toho člověk nemůže vytřískat zkušenosti k předání a to, že tím zachrání někoho jiného před stejným osudem, tak k čemu by to vůbec celé bylo? Tedy aspoň to byl můj důvod a moje motivace, hned po touze udělat něco šíleného a dokázat, že všechno je možné, i pro takovou lemru línou nesportovní jako jsem já.

Po příchodu k autu mě zavalila velká vlna blaha. Úlevy. Auto tam bylo a kufry taky. Byli jsme vyřízení, ale bylo to za námi. Udělali jsme si rychle poslední večeři na Fireboxu, pro pocit jsem se osvěžila vlhčenými ubrousky (na koupel jsem si holt ještě musela počkat), své mastné ztuhlé vlasy jsem radši ignorovala, a pak jsme po zkušenosti z první noci v autě auto vytopili, nalezli do spacáků a co nejdřív se jali usnout. Naše poslední noc v divočině, ale už ne tak divoké. Už jsme věděli, že to máme za sebou, ale já tomu stejně nemohla věřit. Jako by se ty poslední čtyři dny vůbec nestaly a jako bych teprve měla jít. Ony to totiž nebyly jen čtyři dny stresu, stresovali jsme se ohledně toho už dva měsíce dopředu. Těch nervů, těch hádek, toho zařizování, toho nakupování a vybírání a toho řešení, a stejně pak stanete na počátku cesty s hlavou prázdnou a s tím, co máte, a prostě se s tím musíte nějak vypořádat. Nevíte tak úplně přesně, co čeho jdete, to vám nikdo neřekl a vy si tím musíte projít sami. Je to dobrodružství.

Ale při srovnání s tím, jak stezku zažil Chris McCandless aka Alexander Supertramp, je to vlastně pořád něco úplně jiného a něco celkem o ničem, ne? Člověk má z velké části pocit, že nezažil to, co čekal, že si to představoval jinak, a že tomu snad i něco chybělo. Přesto to zanechalo známky doteku, které jako by byly s odstupem času čím dál tím silnější, alespoň v něčem.

No, o tom snad třeba zase příště…

.

Zajímá vás celé naše putování po Stampede? Inu prosím, čtěte 8)