Tak jsme už zas bezdětní… a o „povinnosti“ cestovat

harmeKocoura už asi neuvidíme. Odpověď od majitele jsem nedostala, ale pana M. napadlo zeptat se v Depu a kupodivu tam o něm věděli. Ukázalo se, že ho ten jeho majitel předal své snad zodpovědnější mámě, která bydlí na sousedním ostrově, Bryheru. Což znamená, že poslední dva měsíce tu budeme muset doklepat bez kočky a co hůř, došlo na naše obavy – nestačili jsme se rozloučit 🙁 Hlavní ale je, že se o něj snad konečně někdo bude vážně starat a normálně ho krmit. Snad se dá zdravotně do kupy a bude se mít dobře.

Stejně to byl ale nejlepší kocour <3

Bulhaři se po Trescu chystají do Vietnamu, Thajska a podobně. Češi jedou snad do Miami. Thajsko se vůbec zdá být destinací, kam se plánují v dohledné době vydat snad všichni, podobně jako Nový Zéland, který už taky padl mockrát.

V takovém prostředí si člověk začíná uvědomovat, že se svým žitím v zahraničí už není zdaleka tak vyčuhující a zvláštní jako před nějakými pěti lety. Stačí přijít do trochu jiné společnosti, a zjistíte, že podobné a ještě mnohem divočejší plány než vy sami má kolem vás kdekdo. Singles, páry (i starší než my), kamarádi, je to jedno, všichni touží procestovat svět a plánují nanejvýš v rozmezí další štace, podle toho, kam se chtějí vydat a jak dlouho by tam zůstali. Někdo jede na pár měsíců, někdo na pár týdnů, do Asie se sousedi chystají nejspíš na víc než půl roku. A všichni jsou samozřejmě celí žhaví do vyměňování si nápadů a plánů, takže mám tak trochu pocit, že s tou naší nerozhodnotí nejsme tak cool. A vedení samozřejmě taky tlačí, chtějí informace, ale ty to zajímá hlavně proto, aby věděli, jestli v nás budou mít zaseknuté drápky i příští rok. Připadám si z toho pod tlakem a hlavně nemám chuť to řešit. V první řadě si přece chci jet domů odpočinout a nemuset vůbec nic. Tedy ani neplánovat.

Jenže ono to letos už takhle nepůjde. Což je dobře, protože bychom docela neradi znovu zkejsli doma na tak dlouho. Ale zase to jaksi ubírá na kouzlu té představě nicnedělání.

Ještě nemáme přesně vymyšlený odjezd a už musím plánovat, jak si doma zvládnu udělat řidičák. Což je, aby bylo jasno, už léta jeden z mých největších strachů a teprve před pár dny jsem si uvědomila, že se na to dívám asi jako prvák na maturitu. Nevěřím tomu, že na to mám, nedovedu si představit, jak se ty technické plky a pravidla naučím, jak si to zapamatuju a jak to mám být hned schopná aplikovat. Nedovedu se vidět za volantem, jsem šílený nervák, nesnáším mít takovou zodpovědnost a za prdelí nějakého mračouna, co bude jen čekat na mou chybu, aby se vysmál mojí idiocii (kterou bezpochyby předvedu, už jen proto, že jsem nervák). Nesnáším v podstatě i auta samotná. Smrad, ekologické důsledky, jak to žere peníze a všechnu tu byrokracii okolo. Vůbec mě nezajímá, z čeho je to sestavené a jak to funguje, ale vím, že se to budu muset v pár týdnech všechno naučit a děsně tomu rozumět. A sednout si za volant a ohrožovat okolní lidi. Brr. Proč jsme ještě nevynalezli ty teleporty? 🙁

Byla bych ráda, kdyby se z toho cestování nestával takový sport a taková předháněčka. Jako by všechno stálo na tom, kdo pojede do exotičtější destinace a kdo tam bude dřív. Kdo bude mít levnější letenky a kdo bude postovat nejlepší fotky. Smrdí to egem, o to víc, když víte, že ne každé pozlátko je nutně pravdou, a vidíte různé lidi, jak si tu svou celkem nudnou realitu pro své přikreslují, aby vypadali, že právě oni v tomhle nesmyslném závodě vedou. I proto mě baví takoví lidé jako Anie Songe, co nemají potřebu svůj splněný sen strkat všem agresivně pod nos a nebojí se podat to tak, jak to je, bez zbytečných příkras a upřímně. Život může být fantastický v jakékoli destinaci. Všude najdete pozitiva a všude najdete problémy.

Hlavní je se z toho neposrat.

Máma už začala vyzvídat, co chci k Vánocům. Ubíjí mě, jak musím celé rodině každý rok znovu a znovu vysvětlovat, že nic. Jak nedovedou pochopit, nebo spíš respektovat, že pokud si já něco vyloženě nevyberu, tak je pro mě cokoli přítěží. Jak pořád nedovedou přijmout fakt, že tam nebydlím a ani v dohlednu bydlet nebudu, takže dávat mi cokoli, co tam na mě bude „čekat“, je totální hovadina.

Nepotřebuju-vůbec-nic.

Letos přemýšlím – opět – tak maximálně o novém notebooku (ale známe se, dokud mi ten stávající konečně doopravdy nechcípne, tak se nedonutím), a taky budu potřebovat nový kufr a tenisky – ale to si oboje budu kupovat nejspíš ještě před Vánoci (kufr určitě, alespoň příruční).

Mám v plánu sepsat i pro letošek nový wishlist, nebo spíš anti-wishlist, ale on zase tak odlišný nebude, nanejvýš ještě strožejší (co do materiálna). K Vánocům si totiž letos, mnohem víc než kdy dřív, přeju jenom a pouze být s rodinou. Baštit řízky s bramlátkem, mít v pokoji voňavý stromek a okolo něj se motající kočky, snažící se servat z něj ozdoby. A kdyby to letos konečně všichni pochopili a vykašlali se na tu předpotopní ideu, že si musíme něco dávat, to by byl dárek nad všechny dárky.