Zase doma. Spousta myšlenek a cuky na zkrácení.

Co jsme se vrátili z Itálie, mám čím dál tím větší chuť to tu všechno poslat k šípku a jet domů. Bolí mě pravá ruka, neustálým šudláním, žehlením, cíděním a počítačováním dostávají šlachy enormně zabrat a já to nějak nedávám. Mažu se koňskou mastí, chodím tu ofačovaná kdykoli, kdy si nemusím máchat ruce ve vodě, ale to musím skoro furt a mám z toho chmury. Můj rozpadající se zub, i když zatím nebolí, tomu nepřidává. Mám z toho všeho hrozné sny, padají mi v nich zuby nebo bojuju se Smrtijedy a metám po nich Expelliarmus za Expelliarmem. Nebo jsem v několikapatrovém domě, kde se propadají a bortí všechna podlaží a náš byt je na tom nejvyšším, kam nejsem schopná dojít po propadajícím se schodišti. Je tu někdo expert výklad snů? No, asi ani nemusí být…

Čím dál tím víc se mi stýská po rodině a vyčítám si, že tam nejsem. Co kdyby něco, žejo. Teď ty všechny rodinné události, co člověku ujdou. Bráchovy třicetiny, co slavil na lodi. Máma bude mít taky narozeniny a nebudu tam na ně. Babička je měla taky a já jí poslala jen blbé přání, které ještě ani nevím, jestli dostala. Kamarádi už plánují vodu a já vím, že tam nebudu, stejně jako na Rock For People, kam bych hlavně jela na Feudy, kteří mi už fakt chybí. Parchanti z Manchesteru! V Čechách jsou teď pečení vaření, zatímco já už rok smrdím v Anglii a nemůžu je přimět, aby přijeli aspoň do pitomého Brightonu 😀 Chápete to? Oni se mi snad vyhýbají…

Taky Tišnov zase prošvihnu. Extra joby mě tu přestávají bavit, protože naši zákazníci si čím dál tím víc vymýšlí a čím dál tím míň toho nabízí na oplátku. Neplatí včas, musíme se doprošovat a čekat, zařizovat podle jejich časového rozpisu a často taky vůbec nic nevíme. To, že jsme dali výpověď Jo, jsem zatím neměla šanci pocítit, protože k ní ještě chodíme. Příští úterý by to ale mělo být naposledy, a jelikož včera mi to u ní moc nešlo a pan M. nevěděl, co má dělat, protože mu neodpověděla na smsku je celkem možné, že se ještě jednou pohádáme. A to jsme ji chtěli požádat o reference a odejít ve velmi dobrém. Pokaždé, když tam máme jít, si navzájem stěžujeme, jak tam nechceme. Bože, ale aspoň že jsme už tu výpověd dali, snad to brzo bude lepší.

Itálie ještě není vyřešená co do peněz a my z toho nespíme. Nevíme, kolik dostaneme, obáváme se, že Ashleigh nám neplánovala dát vůbec nic, a my se hodláme bít za pořádné něco, takže očekáváme konflikt. Do toho se samozřejmě přidává narůstající vztek z faktu, že bychom za naši práci měli dostávat úplně jiné peníze. Ztrácím nadhled a pozitivitu a začínám podléhat hlasům okolí. Už mi došly argumenty a s každou další nabídkou za 190, ale i míň, liber na osobu na týden, čím dál míň chápu, proč tady vlastně jsme. Ashleigh nás vyčerpává svou narůstající pokryteckostí, tím, jak nezvládá svou domácnost a svoje děti, tím, že nám už zase dluží za celý měsíc (a že to není málo peněz) a že si tak vlastně od nás pravidelně půjčuje, jelikož to my nakupujeme většinu žrádla pro zvířata a další věci. Taky mě unavuje čím dál častější honění koček, co se chystají zakousnout myš, nebo likvidování pozůstatků po jejich hodování na králíkovi či na těch myších. Psychicky mě to ničí. Uklidím to, protože musím, ale uvnitř mě to rozesmutňuje a Nutella mi nepomáhá.

Příští měsíc bych měla jet s Ashleigh znovu do Itálie a nevím, jak to bude s penězi. Nebudu to vědět, dokud nevyřešíme Itálii právě uplynulou.

Na konci června se Ashleigh vrátí na Thakeham a já nevím, jak tu budeme všichni žít pohromadě. Bude to každopádně velmi nepříjemné a neumím si představit, jak budeme třeba všichni zároveň vařit oběd a používat tu naprosto nepoužitelnou kuchyň, když tu všichni budou, jak bude probíhat likvidace nádobí, když budu všechno muset dělat okamžitě ihned a nebudu si moct nic hodit do dřezu na později nebo to aspoň u něj nechat okapat. Ano, i z toho šílí a zakázala nám to dělat. Nikde nic nesmí být vidět, tedy nic našeho samozřejmě.

Už ani to blogování není, co bylo, když mě bolí ta ruka a vím, že bych ji ideálně vůbec neměla používat.

A ještě k tomu jsme právě dokončili poslední sérii Big Bangu.

No neni ten život na hovno?

Sním o návratu domů aspoň na dva, tři měsíce. Už se vidím na pracáku. Ano, je to bláznivina, vím, že se mi tam nebude chtít, ale na tu chvilku bych si chtěla doma dáchnout a nic neřešit. A pak? Jiná rodina, která nám bude platit? Kde si nebudeme muset hledat cleaningy? Kde budeme oficiálně dělat housekeeping a péči o zvířata a ne tenhleten whatever styl? Irsko? Skotsko? Kdoví…

Teď se jen snažím přetrpět krizi nepříjemného nevědění a nešílet z nejhorších obav a představ. Nemyslet na to, že s námi Ashleigh ale brutálně finančně vyjebává. Snažím se soustředit na to, že díky vlastní píli jsme si tu za ten rok i tak vydělali víc než dost, že touha mít víc a nenechat si srát na hlavu, je vlastně záležitostí ega, že brzy budu mít míň práce a víc volného času, a že mi do Anglie už za pár dní dojede Mauďátko! Tohle léto si chci užít, víc objevovat, snad opravdu vyjet na pár výletů a mít zas o čem novém psát. Chci ho víc trávit s přáteli, které jsme si tu udělali, chci s panem M. chodit buskovat, chci vyjet do Brightonu na našich nových koloběžkách (!), chci psát a číst a co nejvíc to půjde, odříznout se od Ashleigh. UCho mé milované, dej nám annex! Prosím, prosím, dej nám ho… 

Jak mám do tohohle blázince přivést mámu, která si vymyslela, že by za mnou na chvilku přijela?

Bojím se, jak to všechno bude, a že když budu mít míň práce jinde, bude mě každou chvíli háčkovat Ashleigh. Nevím, jak ji odmítnout. Nevím, jak ji donutit dávat nám místo šesti a půl liber na extra hodinu deset. Nevím, jak jí vysvětlit, že není normální mít au-pair jen za jídlo a ubytování, že je naprosto normální jim také platit určité (a poměrně vysoké na její představu) kapesné. Ona to nechápe, nemá ponětí.

Čím víc tu budoucnost plánuju, tím víc je mi jasné, že chci domů odjet ne v polovině října, ale na konci srpna. Už chci vidět naše, vysmát se bráchovi za jeho debilní účes (vždycky se nechá nesmyslně vylepat), poznat se s vyrostlou kočkou Rozinkou, kterou jsem viděla o Vánocích jako malé kotě, chci obejmout babičku a chodit k ní na víkendy žrát jako prase všechny její výborné obědy, s pokorou a maximální spokojeností, s dojetím a slzami v očích, které nikdo z přítomných nepochopí. No jako je to dobrý, ale že bys to musela tak přehánět… Když oni to prostě nechápou 😀

Budu brečet, až tu nechám nemocnou Squizzinku a vyčerpanou Perličku napospas Ashleghinu zacházení. Mám pocit, že Squizzie dlouho nevydrží, Pearl nebude žít plný život, Minnie, Tabitha a Lily znovu zdivočí, protože se o ně nikdo nebude zajímat a nikdo je nebude zvát na večer do postele, kde by předly a předly a předly… a Daisy budou dál převážet z místa na místo podle nálady, aniž by hleděli na to, že je z toho celá zmatená, že neví, kde má domov a kdo je její člověk. A nikdo se o ni nebude doopravdy starat.

Jsem ráda za dopisy z domova a za dobré filmy, seriály, jídlo a samozřejmě za pana M. Pomáhá mi to přetrpět, jak je to tu všechno čím dál tím smutnější.