Začínám mít pocit opravdového souznění s ostatními expaty v blogosféře. Asi jsem se konečně odvážila sebe samu za expata považovat a to mi nějak otevřelo obzory a něco zapadlo na správné místo.

teddy

Vždycky mám pochybnosti, tak aspoň jednou do roka – v blízkosti Vánoc, kdy jsem často na delší dobu doma. To začnu mít pocit, že nemám nárok si tak říkat, vždyť jsem v ČR už několik týdnů i měsíců. Ale co na tom záleží, když většinu roku jsem stejně vždycky pryč? A teď už bezpečně vím, že to tak bude i v budoucnosti a že se to nejspíš nezmění, protože v ČR pro mě prostě žádná budoucnost není, nebo ji tam aspoň nevidím. Cestovat, to je ono! Nebo ani ne tak cestovat, já v podstatě cestování nesnáším 😀 Ale někam se vydat a tam chvíli žít, tak ten rok, půl roku, ideální doba. Zakořenit, poznat nový systém a posunout svoje hranice. Poznat nové lidi, s nimiž si navzájem něco poskytnete a pak se zase rozejdete. Domů mě baví se vracet – co baví, já to miluju a je to pro mě strašně důležité. Ale nebylo by to možné, kdybych neodjížděla, a já tam beztak dlouho nevydržím, ne šťastná. Rozbrní se mi vnitřnosti jen když slyším, jak se lidé, které jsem tam nechala, pořád plácají v těch samých problémech. Nemůžu tam být, nemůžu to poslouchat a nemůžu se dívat na to, jak se všichni, jeden druhého nebo každý sám sebe, ničí a ubíjí všednodenními problémy, které si sami nasypali na svoje hlavy a z nichž nemají vůli se vyhrabat. Nemají vůli něco měnit, a já nejsem naprosto schopna to poslouchat pořád dokola.

Celá Česká Republika a většina lidí v ní je jako jedna velká zaseknutá deska plná s prominutím sraček, a čím dýl žiju v zahraničí, tím víc jsem o tom přesvědčená a tím nedůvěřivěji se dívám na kohokoli, kdo mi tvrdí, že je tam báječný život a že by jinam nechtěli.

Podle mě jde jen o to, že nikde jinde pořádně nebyli, a tak nemají s čím srovnávat. Nechápou, co všechno je v té zemi špatně, a hlavně co by úplně normálně mohlo fungovat a být v pořádku, jako je to ve spoustě jiných zemí. Neříkám, že je to nejhorší stát na světě, jistě jsou horší místa k žití a fandím celkem lidem, kterým tam opravdu je dobře a opravdu tam mají co dělat. Jen mě ubíjí, když si lidi něco jen nalhávají.

Nikdy jsem nebyla na plánování, ale napadá mě, že ten život vlastně přece jenom naplánovaný mám. Je toho ještě tolik, co chci vidět, a to jsou moje plány, které se skládají, jak se jim to zrovna hodí a jak se to hodí mně. Nikdy tak docela nevím, co přijde dál, ale vím, že mě to po zbytek života bude táhnout skrz naskrz světem podle toho věčného to-do listu plného zemí, které bych chtěla navštívit a zakusit a podle příležitostí a momentálních chutí. Budou se jistě obměňovat, bude jich asi přibývat, a i když mám z toho všeho strach, je to prostě moje cesta, je to moje vnitřní volání a jiná už nebudu. Jiná jsem ani nebyla, jen jsem se možná snažila být a nešlo to.

turus.jpg

Někdy mám pochybnosti, jestli se jen netočím v kole. Jestli to má všechno nějaký smysl a jestli jen neoddaluju nevyhnutelnou skutečnost, že nakonec budu muset stejně zakořenit doma v ČR. Jenže s přibývající zkušeností si jsem čím dál tím víc jistá, že to vůbec nevyhnutelné není a že když si zamanu, můžu žít po zbytek života neprosto kde chci a vyjde to nejen že nastejno, ale pravděpodobně i mnohem líp.

To, co mi z Čech chybí, můžu vždycky dohnat během těch pár měsíců, co tam jsem – a tuhle přestávku si asi budu dávat vždycky. Ale život se odehrává jinde. Doma nevím, kdo jsem a čím bych mohla být – pracovně. Nevidím příležitosti. Nikdo mi je nedá, a co se nabízí, je za malé peníze. V zahraničí mohu být kým chci a je jedno, co mám nebo nemám za školy nebo certifikáty. Jediné papíry, co tady potřebuju k získání dobré práce, jsou pas, spolehlivé a dobré reference od kohokoli, kdo mě v zahraničí zaměstnával, a pokud možno řidičák. Zbytek je jen na mně, je to moje osobnost, co tu prodávám, ne moje vzdělání. Moje zkušenosti a schopnosti, jak moc jsem šikovná, rychlá a hbitá, jak moc budu kreativní a aktivní, to všechno předurčuje, co budu dělat, a můžu si vybírat.

A hlavně sje důležité si z toho všeho vždycky něco brát. Učit se o lidech a o sobě samém. Pochopit, na čem v životě záleží, a toho se držet. Žádné falešné vztahy, žádní duševní upíři, žádné všednodenní problémečky a plácání se v nich. Život musí jít kupředu, k čemu by jinak byl? Věci se musí zažívat a člověk má právo i povinnost sám k sobě být šťastný, jak jen to nejvíc jde. Teprve pak může tvořit lepší svět a dělat šťastnými i lidi okolo sebe.

„If you think that grass is greener of the other side of the fence, maybe that’s because they take a better care of it there.“

Vůbec nevím, kdo to řekl, ale vtip je v tom, že svět je obří, a kdo si myslí, že ze svého domečku nebo bytečku támhle někde v Brně, Praze nebo v Zadince u Zelené řeky ví, kde co jak mají a jací jsou tam lidé, ten ví prd. Média jsou k prdu, televize je k prdu, dokonce i dokumenty na youtube jsou většinou k prdu. Musíte vyjet a zjišťovat to sami, objevovat a učit se, teprve vlastní zkušenost vám pomůže to pochopit a dát si víc věcí do souvislostí. Důvody, proč nejet, jsou výmluvy. Málokdo má skutečný důvod, proč necestovat, něco skutečného, kvůli čemu nemůže. Všechno ostatní je jen strach, nedostatek kuráže a znalostí – znalosti můžete poměrně snadno získat na internetu, když se začnete pídit a fakt zajímat. Kuráž si musíte v sobě vyhecovat sami.

Nikde to není jednoduché, kdo vám tvrdí, že je, má plnou hubu keců. Ale žít tímhle způsobem je pro mě osobně jediná možná alternativa, jediná, pri níž cítím, že skutečně žiju. A kdyby to všechno mělo dopadnout tak, že sice procestuju hafo zemí, ale nebudu mít žádné potomstvo a žádný důchod, a třeba někde i cestou zkapu, no co už. Aspoň jsem ten život neproseděla na prdeli. Aspoň jsem se nespoléhala na to, co mi podkládají druzí. Aspoň jsem to jela zkusit vidět na vlastní oči.