A přišel červen

Zdá se mi, že jestli předchozí roky v Anglii utíkaly, ten letošní snad ani nezaznamenám. Tedy snažím se, ale najít si pravidelně čas na blog je letos téměř nad moje síly, a když už si ho najdu, tak to ze sebe tlačím jak poslední zbytky zubní pasty z tuby. Napadá mě ovšem, jestli v tom taky nemůže mít prsty fakt, že mnohem víc funguju na Instagramu a pak už prostě nemám inspiraci. Rozhodně to není tím, že by se nic nedělo.

Třeba jsem konečně viděla Kew Gardens. Představovala jsem si je docela jinak, hlavně mnohem menší, ale realita nezklamala. Bylo toho tam tolik k vidění, snadno jsme tam strávili skoro celý den a pořád neviděli všechno. Konečně si můžu odškrtnout ten krásný velký skleník a točité schodiště, a notně mě to vracelo jak na Bali (protože podnebí tam je v podstatě stejné), tak do Skotska, kde mají skleník hodně podobný – a to schodiště vlastně taky. Mimochodem, nahoře se fakt nedalo dýchat.

Co dalšího se dělo?

  • nevím, jestli jsem to zmiňovala, ale pan M. mi obarvil vlasy. Nedopadlo to sice úplně tak, jak jsem si představovala, ale je s tím teď celkem zábava, ono to totiž pokaždé vypadá jinak, tedy aspoň šéfová mi to tvrdí. Už ovšem zase přemýšlím o červené.
  • „užila“ jsem si tři dny s nemocným dítkem
  • v sobotu jsme se za to odměnili pozdějším vstáváním, mandlovými croissanty a tradičním výletem do Guildfordu (no dobře, to není moc odměna, ale kafíčko ve Wetherspoonu jo)
  • v neděli jsme vyrazili na výlet do Kew Gardens s kamarády a poté u nás povečeřeli. Pekla jsem opět banánovou bábovku.
  • v pondělí byl svátek, nepracovali jsme. Zaplavila mě deprese, vynutila jsem si tedy procházku do lesa a docela to zabíralo, než jsme na cestě domů potkali smutný ptačí nález, což mě dokonale znovu sebralo a po zbytek dne se mnou nebyla zábava
  • od úterý měly děti prázdniny. To vždycky znamená chaos v domácnosti. Během dne jsem dostala nabídku jet s šéfovou a dětmi do HP studií ve Watfordu a s díky jsem ji odmítla. Měla jsem totiž dost práce a krom toho bych tam mnohem raději jela buď znovu s panem M. nebo například s Maudětem, bude-li šance, aby mě přijela navštívit. Pan M. jel večer pracovně pryč se šéfem, který křachl auto. Naštěstí se nikomu nic nestalo, ale mračna podivné nálady to zrovna nerozehnalo
  • ráno pan M. měl zavážet rodinu na letiště a zaspal. To taky nepotěšilo 😀 Naštěstí byl schopen odejít z domu doslova do dvou minut, a tak nedošlo k žádné tragédii
  • tedy až na to, že pár hodin na to přestala fungovat elektřina a zjistili jsme, že nebude fungovat celý den, což nám nikdo neřekl a zrovna příjemné to nebylo – bylo zataženo a neuvaříš si ani čaj. Do toho migréna.
  • stresu nepřidávaly ani pípající a hučící alarmy. Než jsem to vykomunikovala se šéfem a vypnula, málem mi stříklo.
  • Do toho pršelo. Já v domě něco popracovat zvládla, ale pan M. bez elektřiny byl jako bez rukou, tak se většinu dne věnoval jiným věcem.
  • ve čtvrtek byla elektřina sice zpátky, ale zjistili jsme, že všechny ledničky jsou zřejmě od předešlého dne vypnuté. Znovu jsme tedy psali šéfovi ohledně pojistek, protože jsme tyhle konkrétní nemohli najít, a já měla pořád migrénu, která se po obědě tak rozjela, že jsem si musela jít lehnout. Naštěstí většinu práce jsem měla už hotovou.
  • v pátek jsme dopracovali a večer jeli po delší době spolu na nákup – obvykle musí jezdit pan M. sám, protože já nestíhám
  • v sobotu jsme opět navštívili Guildford, zašli na snídani, na farmářský trh a do TKmaxxu, kde jsem si udělala radost organizérem na houbičky a věci na mytí nádobí. Ano, miluju organizéry, co už 😀
  • nákupy jsme zavezli domů a vydali se na návštěvu za kamarády
  • cestou jsme chytli kolonu a další dopravní komplikace, tak jsme přijeli celkem se zpožděním, nicméně i tak jsme si zvládli užít zbytek dne v příjemné společnosti, s nádherným počasím, na vesnickém festivalu a poté na soukromé grilovačce, kde jsme se všichni přežrali a já ostříhala kamaráda – poprvé po dlouhé době jsem stříhala někoho jiného než pana M. a měla jsem z toho celkem nervy, ale naštěstí mají oba podobně rozčepýřené vlasy a dopadlo to docela dobře
  • cestou domů jsme se stavili v lese za naším předchozím bydlištěm, kde jsem venčívala pejsky. Roste tam totiž ve velkém medvědí česnek a zatím jsme neobjevili jinou lokalitu. Sbírali jsme ho ovšem už po tmě a z posledních sil. A zřejmě naposledy, už to všechno povadlo. Letos jsme si ho tedy tolik neužili, ale osobně s tím nemám problém – moje útroby ho stejně ve velkém moc nemusí.
  • neděli jsme prospali prakticky do oběda, k němuž pan M. spáchal palačinky, dívali jsme se na poslední díly BBTheory, první díl Good Omens (bohužel nás fakt nebavil) a pak jsem si šla asi na hodinu znovu lehnout, protože jsem nějak vůbec neměla energii. Je fakt, že už hodně dlouho jsme takhle nespali. Víkendy obvykle vyžadují brzké vstávání, věnujeme se výletům, a i když zrovna jsme doma, jdeme spát kdovíkdy. Už jsem to prostě potřebovala.
  • pracovní týden pak opět utekl. Dva dny jsem se vztekala se šéfovou a jejími „výchovnými“ praktikami, ale osobně celkem chápu, že někdy je jednodušší nechat všechno plavat, zvlášť pokud máš zrovna migrénu jako prase. Ano, mně tím přidělala práci a zadělává si na budoucí problémy, ale bohužel přesně vím, jak člověku s migrénou je.
  • krom toho ať už mám jakékoli pracovní stížnosti, nedá se jim upřít, že s námi zacházejí významně líp než veškeré předchozí rodiny. Naše postavení tady je prostě jiné. O posledním víkendu jsme si díky tomu jeli vyvětrat hlavy do nového prostředí. Dostali jsme totiž nabídku jet přespat do jejich víkendové rezidence, která se nenachází nikde jinde než přímo u moře, a to byla prostě nádhera. Dům, respektive hlavně okolí, prochází rekonstrukcí, ale lokace je to boží a budeme-li někdy mít šanci se tam podívat při ještě lepším počasí, jedu okamžitě. Tentokrát nám do soboty šlápl studený vítr, ale i tak jsme si užili moc pěkný den v Chichesteru, navštívili tamní farmářský trh, prochodili ulice, obešli katedrálu, zašli si na obídek, schrupli v parku na trávě, povečeřeli „doma“ dovezenou pizzu a poté vyrazili do kina na Dark Phoenixe. V tom tichu jsme se pak vyspali jako páni a po snídani vyrazili na pláž do Witteringů – z kamenného East Witteringu jsme se prošli až k nejbližšímu písku, tedy na okraj West Witteringu, kde nám konečně vylezlo sluníčko, a tak jsme chvíli poseděli s piknikem a cestou zpátky se brouzdali mořem a sbírali mušle. Na oběd nám vesmír přihrál výbornou pizzu z pece v dodávce u silnice, pak jsme chvilku blbli na vodě s paddleboardem a navečer vyrazili domů. Celé to byl moc fajn víkend, který se navíc celý plánoval spontánně, neb jsme tam původně měli mít kamarády, kteří nakonec nepřijeli. Nicméně i z toho, že jsme měli vůbec dovoleno si tam někoho rovnou vzít, je vidět, že nám rodina důvěřuje a bere nás úplně jinak. Mělo by to být normální, ale není, a tak jsme z toho pořád jaksi u vytržení.
  • no a to je zhruba vše. Následují další tři dny hlídání dětí, jeden už je tedy za námi a dva zbývají. Během dopoledne vesměs odpočívám, hlavní práce mě čeká po škole. Tolik k otázce, jak je možné, že mám teď čas psát.

A spletla jsem se. Myslela jsem, že maminky přijedou už teď v červnu, ale ono to vlastně bude až příští měsíc. Což tolik nevadí, snad bude lepší počasí než teď a beztak to uteče. Včerejší celodenní lijavec byl síla, večer jsme dokonce slyšeli dva hromy. Slabota. Jak mně chybí bouřky. A kočky. Uvědomila jsem si, že minule mi je alespoň suplovali pejsci, ale tentokrát nemám nic, už ani ty kačeny, jejichž pořizování je zatím odloženo na vedlejší kolej, protože rodina má plno jiných starostí a beztak jsou teď často ve větru. A ačkoli pan M. má mnoho předností, kočku mi prostě nenahradí. Nezbývá než to vydržet do srpna, kdy bychom měli jet na pár dní domů. Jak já se těším!