A zase trošku poodstoupíme, áno? Nádech, výdech. Klid.
Byla to sranda, ale popojedem.
Je zvláštní, jak snadno může člověk spadnout do starejch kolejí, rozdmýchat starý vášně, chcete-li – obzvlášť tehdy, kdy se jich nevzdal proto, že by vyhasly, ale v podstatě z donucení. Za poslední tři dny jsem nadatlovala tolik písmenek, že se sama sebe začínám bát, a bolí mě prsty. Jsem na sebe naštvaná, že jsem tím řešením věcí ohledně AK strávila tolik času, ale vím, že to nešlo udělat jinak. Je to pořád ještě moje vášeň. Ale toho času už fakt neni tolik a musela jsem kvůli tomu notně zaostat s prací pro Ashleigh a jsem celkem zvědavá, jak to teď budu dohánět – naštěstí máme snad ještě celej víkend.
Pracovní vytížení neklesá, naopak stoupá. V úterý jsme šli poprvé do nové „práce“ k sousedovi a já si zase nadávám, co blbnu. Minulý týden za námi přišel Cy s tím, že za ním přišel souded s tím (muhaha :D), jestli by pro něj mohl udělat na zahradě nějakou práci. Cy na to, že bohužel nemá čas, ale ať se zeptá nás, a on se zeptal. Řekl nám zhruba jak by si to představoval, nabídl nám sedm liber na hodinu, my na to zahučeli to proklaté ok s myšlenkou v hlavě, že si to rozmyslíme, ale jsme idioti, měli jsme se ozvat hned.
Doháněli jsme to pak trochu vystresovaně až po víkendu smskou, že bychom tu práci pro něj rádi udělali, ale z finančního hlediska to pro nás nedává smysl, neboť máme jiné práce, kde dostáváme deset. Odepsal, že tedy dobrá, dá nám deset, ale očekává excelentní práci a že to je víc peněz, než co platil svému předchozímu zahradníkovi.
Musíte pochopit, jak pracují angličtí příslušníci „working class“ a jak pracujeme my. Cy, Vivian, ale třeba i naši zdejší čeští přátelé, co tu už žijí léta a mají to v paži, se z té práce fakt neposerou. Nejsou úplně líní či k ničemu, ale práci na dvě hodiny makání jsou schopni roztahat na čtyři až pět hodin poflakování, šudlání, občasného záběru proloženého kafíčkem, cigárkem či naprosto pohodovou půlhodinovou debatou, opření o krumpáč či lopatu. Prostě no stress.
My, oproti tomu? 😀 Jakmile nám tohle napsal, rozhodli jsme se bez vnějších debat, že budeme rychlí, fakt rychlí, abychom mu dokázali to, co jsme se mu báli říct – že jsme lepší než angličani. Že neklábosíme, neděláme si přestávky, necigárkujem, nekafíčkujem, a fakt jsme rychlí. Dopadlo to tak, že jsme se v té hodině a půl oba zpotili jako prasata, už dlouho mě tak nepálilo v krku a na hrudi mi to bušilo, nemohla jsem popadnout dech a svaly brutálně protestovaly takové zátěži, několikrát jsem myslela, že upadnu a prostě omdlím, chtělo se mi zvracet 😀 S panem M. jsme si hrábě a kolečka přehazovali jako nefalšovaný olympijský tým, tedy samozřejmě kdyby se pořádaly olympiády ze sběru klacků a hrabání trávy. Určitě bychom byli alespoň druzí. Pan M. se chopil velení a velmi rázně mě komandoval, aby „maximálně využil času“, což mělo samozřejmě za následek neexistenci jakéhokoli momentu na popadnutí dechu či odpočinutí svalů. Nebylo možné si postát, dřepnout si, vydechnout. Jeli jsme jako blázni a i tak jsme na konci naší session neměli hotovo a já doteď bojuju s vnitřním dilematem, co si ten chlap teď asi myslí.
Na jednu stranu jsem přesvědčená, že s tak příšerným tempem ještě nikdy v celé historii zahradničení nikdo nepracoval a že jsme toho udělali fakt kurva hodně 😀 Na druhou stranu ve mně hlodá nepochopitelná představa, že někdo jiný by to měl hotové všechno v rámci té jedné session. A nemůžu si tu představu z hlavy vymlátit, i když vím, jak jsme spěchali a jak jsme ze sebe vydali maximum. Jak jsme absurdně sportovali. A pořád se zaobírám tím, jak naši práci vidí on a jestli byl jako spokojený či co. Přitom, co je mi proboha po tom?! Proč se tak strašně snažím? Proč se tak mentálně honím? Proč jsem mu prostě hned poté neřekla, že to byl fajn pokus, ale chodit tam nebudu? Proč jsme se proboha domluvili na další úterý?! 😀
Asi mi v tom větru nafoukalo do hlavy nebo já nevím.
A dělala jsem to všechno za blbejch patnáct liber. Cca 480 korun českých. Jako prostě proč? Kterej normální člověk by se tak honil, kor když ty peníze nutně nepotřebuje? A co si tu koupim za patnáct liber, co by za to stálo?
Člověk se připravuje o to jediné volné odpoledne, co ještě měl. Ebook jsem neotevřela tak dlouho, že už pomalu nevím, o čem je, ale hlavně že mám čas rozohňovat se na facebooku a datlovat komentáře tak závratným tempem, že všichni psavci všema deseti se se svýma úhozama můžou jít zahrabat. Já možná píšu všema dvaceti a ještě nosem, a rozhodně úplně špatně, ale někdy mám pocit, že ruce ani nejsou moje, jak jedou 😀 Totální robot.
Musím se zase uklidnit. Odstoupit. Vložila jsem se do toho, řekla svůj názor, a už mám zase pocit, že nade mnou to dění získává moc. Moc mi na tom totiž záleží a to je i není dobře. Je to dobře, protože když ti na tom nezáleží, tak to stojí za hovno, a je to špatně, protože mi to ujídá život, a to poslední, na co chci před spaním myslet, je úlisný obličejík nějakého Standy. Kdepak, sladká nevědomost. Sladké nezapojování se. Ale jak se na to má člověk vykašlat, když má pocit, že nikdo jiný tam není ve stavu, aby to Kladivo dal dohromady? Třeba má své nedostatky, stejně mám svědomí čisté pro tu snahu a práci a pro své motivy. Chtěla jsem ho dát jim a kdyby to šlo, vlastně bych ho ani nevěšela sem, protože mám trochu pocit, že to tu už přece jenom nemá co dělat.
Reklama pro mě? Svým způsobem samozřejmě. Ale ti lidé by za mnou šli z jiných důvodů než jaké pro svou nynější tvorbu potřebuju. Šli by sem kvůli mým názorům na dění v AK a o něm se tu už dnes prakticky nedočtou. Brzy by tak jako tak odešli, stejně jako brzy odpadnou ti, co si mě v té vlně přidali do přátel na FB 🙂 Nebo je odpadnu já, na přátelení se na FB mám svou policy.
Každopádně poučení? Někdy si asi člověk musí dovolit trochu toho šílenství v boji za něco, co mu za to stojí, a kde cítí potřebu podpořit jiné lidi, kterým to za to stojí taky. Ale možná bych si v tuhle chvíli měla radši vážně hledět jiných priorit, měla bych mořit zahradní nábytek a ne se hlásit do dalších FB skupin, ať už mají jakýkoli úžasný účel a průběh. Měla bych jít ven a ne datlovat do kompu, dokud si nevšimnu, že venku už je tma a že mě strašně bolí záda (pracovní stůl mi tu fakt dost chybí). Možná jsem už řekla dost a teď jen potřebuju v sobě najít sílu za tím udělat tečku, nevracet se tam a neopakovat se. Kdo chce, ten si to najde, a celkem věřím, že se tam najdou jiní, co to vezmou za mě a řeknou k tomu prakticky totéž, co já.
Jen fakt nemám ráda, když někdo veřejně lže a dělá z lidí debily.
S děním kolem AK to vedeš dobře a nic si nemusíš vyčítat, ani ten čas ne, pokud to bude nárazově a ne pravidelně. Ale to šílenství na zahradě, to fakt nemá cenu. Uhnat si infarkt za pár babek asi není tvoje touha. On třeba poprvé čučel, jak kmitáte a podruhé to tak bude očekávat taky. Proto už na začátku je potřeba nastavovat mantinely pro další spolupráci a mezi ně patří i zvolení vhodného tempa. Jak teď chceš zpomalit, když jsi ho minule tak navnadila. Jistě ví, jak rychle mu tam dělali ostatní a tak nebylo potřeba se strhat, ale pracovat rozumně a efektivně. Já tohle ale taky znám, taky se často tak honím, pokud mám před sebou hodně práce. Třeba takové kácení stromu vč. dolování kořenu, u toho jsem schopný se pěkně zchvátit a nedaří se mi přimět k volnějšímu tempu. Ale to dělám pro sebe a kdykoli můžu tempo měnit, když budu opravdu chtít, nebo když se vyčerpám. Nejspíš se chceš podvědomě zavděčit, ale těžko říct, jestli to lidi s jinou mentalitou dokážou vůbec ocenit. Spíš to můžou zneužít a vyžadovat pak práce v šibeničním termínu.
To jsem si přesně nadávala taky, že jsme nastavili vražedné tempo, co nejde dodržet, leda bych to brala jako své pravidelné týdenní cvičení na spalování 😀 Rozhodně se u toho pořádně zadýchám a zpotím. Uvidíme, co bude příští úterý, rozhodně tam nebudu běhat jako magor.
Dneska jsme třeba měli další novou práci a byla to tak libová pohodička, že z toho mám až cuky v žaludku. Na to nejsem zvyklá.
S tím AK si napůl vyčítám svou rozohněnost a napůl si za ní stojím. Každopádně jsem dnes v rámci solidarity usoudila, že bude pro všechny lepší, když si teď na chvíli pomyslně zabanuju přístup k těm lživým článkům a nebudu se rozčilovat. Radši to vezmu konstruktivně a zkusím se zúčastnit nově vymyšlené podoby Kladiva.
Samozřejmě, že nejde v AK o život! Já se osobně zapojila do dění, až po Rulcově mystifikaci, která mi zvedla mandle. Nesnáším lež a nesnáším přetvářku. Jsou to dvě věci, které lidem nepromíjím a které trestám.
Jinak bych asi nechala, ať si to dětičky vyřeší samy a jen bych se bavila.
Chápu Tvou vášeň, přece jen už jsme tu obě nějaký ten pátek, víme, o co jde, a víme, že to předtím vypadalo jinak. Samozřejmě že pan Rulc má obrovskou zásluhu na udržení AK, ale nakonec svůj klad pohřbil tolika dinosauřinami, že to prostě zaniká.
Právě, a o to víc mě krká arogance, s jakou si vynucuje vděk za něco, co dávno zavál čas, a snaží se to používat jako argument k tvrzení, že jsou všichni nevděčná banda spratků. Možná kdyby to po nich nechtěl, za něco by stál, ale takhle ze sebe dělat chudinku? Nemá úroveň.
Bavit se asi nebudu, ale vynasnažím se zaměřovat spíš na to, co říká Berenika a vůbec Děti, než co říká ten picmoch tam.
Mrzí mě, že tvé úsilí bylo vyhodnoceno takto. Bylo opravdu vidět, že jsi do toho poctivě dala až moc úsilí.
S něčím jsem souhlasil, s něčím vůbec.
Ta rudá barva a socialistické prvky už bylo prostě moc.Podstatné je, že to s něčím hnulo – tedy snad.Osobně doufám, že to přinese vlnu autorských, kreativních blogů, pro které bude zábava psát blog.
Nehorázně mi hnulo žlučí, že váš názor je vyhodnocován jako bezvýznamné nic. Blogování je i o zpětné vazbě od čtenářů a nikdy jsem se nesetkal s takovou diskriminací – proč by měl mít čtenář blog pod jejich serverem? Mého přítele blogování zajímá pouze jako čtenáře, nemá potřebu osobně blogovat – což ho připravuje o jeho plnohodnotný názor na věc? Navíc vy máte zkušenosti z blogování na blog.cz, proto mě zaráží, že vaše příspěvky nejsou brány v potaz. Pokud je čtenář bezvýznamný, nejsou tedy potřeba komentáře pro neregistrované. 😀 Dobrá byla poznámka, že ty tam blog stále máš. Však jo, je tvoje věc… si přece můžeš založit 150 blogů se 150 nickama, ale to se asi nepočítá.
A spousta dalších lidí se tam vyjadřuje, aniž by blogy měli, a taky to nikomu nevadí. Osobně mi tohle celkem bylo jedno, spíš to hrálo do karet situaci. Díky tomuhle přestřelu (ostatně nejde jen o mně, Matt je taky pořád aktivním blogerem na blog cézet) si mnozí uvědomili, že tam něco smrdí, což je dobrá zpráva. Vytáčí mě, když mu někdo ty jeho žvásty baští, a pro to otevření očí takových lidí to za to stálo.
Navíc hned v oslovení článku zapojil do diskuse i sympatizanty, příznivce a vůbec prosté čtenáře, takže i o to víc byla jeho reakce směšná. Je zcela zjevné, že má problém konkrétně se mnou a Mattem a já se mu vůbec nedivím, jen spíš nechápu, proč do toho nešel chytřeji a nezabanoval nás třeba na základě přehnané agresivity. Což by byla svým způsobem taky sviňárna jako hovado, ale možná by mu to vyhrálo nějaké body, že se snaží o smír, zatímco my tady řveme.
Každopádně si od toho teď dávám pohov, už jsem mu svoje řekla a na víc se asi nezmůžu a nechci se tím zabývat víc, než je nutné. Berenika, Maglaiz a další to tam zatím vedou rozhodně rozumnějším způsobem, u nějž si alespoň budou moct být jisti, že je nikdo nebude moct nařknout z přílišné agresivity či neprofesionality, až to krachne.
Jo, ty odkazy na skutečnou revoluci mi připadaly taky poněkud přehnané u něčeho tak relativně bezvýznamného, a lidi, co revoluci zažili nebo o ní něco ví, se asi hrozí nad tím, jak může být něco tak závažného připodobňováno k takové krávovině. Ale co už, nikdo tím snad k újmě nedošel a aspoň v tom byla ta ráznost a byl tam cítit ten šok, trochu strach, co bude. Ráznější odezvu si neumím představit a líbila se mi celkem i ta grafika, bannery a tak. Nesmí se nad tím zase tak moc přemýšlet 🙂