Vánoce, Vánoce přicházejí…

Paniku z neexistence dárků jsem už nějak vyřešila. Sedla jsem si na to v několika delších vyhrazených blocích a co jsem neobjednala hned sem, to mám objednané domů do Čech nebo v plánu nakoupit hned na druhý den po doletu – což bude 23., takže beztak vesměs poslední den, kdy se dá ještě vůbec něco řešit.

Byly roky, kdy jsem to zvládala líp. Ale faktem prostě je, že momentální práce a vůbec životostyl mě zaměstnávají příliš na to, abych měla čas všechno řešit tak krásně pohodově jako některé předchozí roky. Krom toho je velmi těžké řešit dárky pro lidi, které měsíce nevidíte a nemáte s nimi vlastně ani moc kontakt. Jak má pak člověk vědět, po čem zrovna touží? Co v poslední době potřebovali? Co by jim udělalo radost?

Vyráběla jsem věnec, nějak mě letos ta myšlenka chytla, rozhodla jsem se, nasbírala materiál a během cca hodinové přestávky (byl zrovna zázračně volnější den) jsem měla skoro hotovo – jen ještě bylo třeba nasbírat pár červených bobulek, což mi pak trvalo několik dní, protože prokrastinace a je to daleko :D, ale nakonec jsem to zvládla, pan M. pověsil a tradá!

Jako jedinou další dekoraci, krom našeho standardního ledkového osvětlení, máme ministromeček. Vždycky jsem to chtěla zkusit, mít mrňouska v květináči. Ono to nejde úplně počítat jako zero waste výhru, protože doma v Čechách ten normální stromek stejně bude, ale i tak z něj mám radost. O víkendu jsme ho ozdobili během asi pěti minut nejmenšími kuličkami na světě, náš první společný stromeček s panem M. 🙂

Prosinec, stejně jako část listopadu, trávím balením dárků v práci. Netradiční zábava, která dá kupodivu víc práce, než by jeden řekl.

V Ikee jsme byli. Dvakrát. Švédských kuliček a brusinkové omáčky není nikdy dost, zvlášť když si tu omáčku můžete načepovat v libovolném množství. Zajímalo by mě, jestli by to mohlo fungovat v Čechách, nebo by lidi naběhli se zavařovačkama v kapsách a bylo by po omáčce.

Odhodlala jsem se jít ke kadeřnici. Čekala jsem zklamání a dostala jsem tak nějak právě to. Nechtěla jsem, aby to moc zkracovala, chtěla jsem jen hodně sestříhat do vrstev, aby to mělo tvar. Takže jsem zákonitě odešla s vlasy výrazně kratšími a nulovým sestřihem 😀 Obvykle jsem ohledně vlasů docela v pohodě – doroste to. A léta jsem si vlasy stříhala sama, což samozřejmě málokdy přinášelo salonové výsledky. Ale většinou se to ztratilo v tlačenici mého rozcuchu, což už teď neplatí – vlasů mi v posledních dvou letech dost ubylo a víc délky znamená míň rozcuchu. Nehledě na to, že se kvůli práci musím aspoň trochu snažit nevypadat, jako bych prolezla roštím…

A tak mě to prostě tentokrát nějak sebralo, po dojezdu domů jsem na sebe chvíli civěla do zrcadla a přepadla mě z toho vyloženě depka. Naštěstí se to trochu spravilo drobným vlastnoručním zásahem a do druhého dne jsem se z toho trochu vyspala, ovšem zvyknout si na novou „délku“ (krátku?) mi trvalo ještě pár dalších dní. Celkem mě mrzí, že jsem zkracovala zrovna teď, když mě čeká návštěva doma, a chtěla jsem se pochlubit vlasy, se kterými mě nikdo roky neviděl (a někteří vůbec nikdy), ale co už. Prospěje jim to.

Na konci října, to jsem zatím nezmínila, jsem si zažádala o dočasný řidičák. Nevím, jak to funguje v Čechách, ale v Anglii, než se začnete učit řídit, musíte získat povolení řídit dočasně bez řidičáku. Stojí to nějaké peníze a má to omezenou platnost, ale je to potřebný první krok, a i když to nevypadá, že se něco bude dít v dohledné době, šéfová už párkrát zmínila (a vyplývá to i ze situací), že by bylo dobré, kdybych si ten řidičák udělala.

Vyhýbám se tomu jako čert ďáblu z různých důvodů, a ještě nějakou dobu vyhýbat budu, ale jsem na sebe pyšná, že jsem udělala alespoň ten první krok. Jen teď ještě vyplnit papíry na potvrzení identity, co mi přišly poštou, poslat a čekat na kartičku. A dál se uvidí.

V Brightonu jsme byli. To už jsem byla nachcípaná a úplně jsem si to tak neužívala, k tomu ještě neuvěřitelné davy. Nechápu, kde ti lidé celý rok jsou zalezlí, že se jich okolo svátků vždycky vyrojí desetkrát tolik. Všude. Hnus.

Brightonský Charlie <3

Když má člověk blbou náladu, pomůže nové oblečení. Ano, i minimalistovi. Svatá nejsem. A musím přiznat, že si letos náramně užívám svůj úbytek kil. Možná i proto, že vím, že to zase jednou nabydu. Náladu na sebefocení nemám moc často, ale trochu se do toho snažím dokopat, ať to mám zdokumentované, protože tomu sama nevěřím ani teď, co pak teprve za pár let. Přijela jsem s 66ti kily. Mám 58,5. A jsem happy.

A v Londýně jsme byli. Pořád nemocná, ale naštěstí velké kašlání se odehrávalo spíš už jen v noci. Ale přesto. Už je to dva týdny, co jsem se nevyspala v kuse a mám toho absolutně nad hlavu. Myslím, že v Londýně mě zachránilo, že se výrazně oteplilo – bylo 11 stupňů, bundu jsem ani neoblékla a libovala si – kdykoli se do mě totiž v těch posledních dvou týdnech opřel chlad, výrazně se mi přitížilo. Imunita nějak není.

V pátek ráno – vzali jsme si na ten den volno – jsme si nejprve zajeli na párovou relaxační masáž. Už hodně dlouho jsme to chtěli zkusit, a když ti život dá Groupon… Bylo to fajn. Bylo to takové hlazeníčko, nevadilo by mi mnohem víc tlaku, ale příjemné to bylo, a taky ohromná změna nemuset myslet na čas a na to, že ten druhý, co vás masíruje, už netrpělivě chce končit a být taky masírován 😀

Po masáži a zastávce v Harrods a na Victorii pro shake zdarma jsme navštívili kamaráda v práci, kde jsme pak pár hodin čajíčkovali, kafíčkovali a trochu pozdně poobědvali. Následoval Winter Wonderland, hlavní hřeb zájezdu, kde jsme těsně před odchodem přece jen znovu našli ten pověstný stánek s langoši, a tak posloužil jako předkrm k naší oblíbené večeři v Londýně – pizze z Yard Sale. Epická. Jedla bych to furt.

V neděli nás pak čekal po dlouhé době Camden, smrdutý Dalston market, kde ovšem mají vedle toho smradu z ryb dobrou a levnou parathu, a konečně Brick Lane, kde jsme sice byli nedávno, ale tentokrát jsme měli na pořadu dne něco netradičního – vánoční zero waste market.

Camden Lock.

Podařilo se mi na něj skrz Instagram získat lístky zadarmo, tož nekup to. Shodli jsme se, že za plnou pálku by to úplně nestálo – malý market pro lidi, kteří o zero waste nic nevědí nebo teprve začínají, pár základních věcí v nabídce, nějaké občerstvení, ale dohromady nic moc převratného. Inu pan M. si alespoň pořídil nový šampuk, a dostali jsme uvítací mince pie. A to se vyplatí.

V neděli jsme si nepřála nic jiného než ležet a odpočívat – bylo mi furt mizerně a nechtěla jsem se v pondělí vracet do práce ve stejném nebo snad ještě horším stavu. Ale nakonec to dopadlo trochu jinak. Dopoledne jsem se prospala, pak přišlo na řadu uklízení a po poledni jsme vyrazili na pečlivě plánovaný tajný výlet pana M., ze kterého se nakonec vyklubalo hned trojnásobné překvapení a za tu oželenou postel s Netflixem to stálo.

  1. Jeli jsme navštívit naši předchozí rodinu a viděli pejsky. Konečně!
  2. Vyrazili jsme na krátkou procházku do Devil’s Punch Bowl, kde jsme už taky dlouho nebyli (a v tom počasí bych to mít nemusela), ale hlavně jsme se tam potkali s kamarády!
  3. Společně jsme pak vyrazili na afternoon tea do podniku, kolem nějž jsme s panem M. jezdili pěknou řádku měsíců. Nomnom.
Scones <3

A od toho pondělka pak uplynuly dva pouhé dny, ale už se toho zase plno děje. Pořád balím dárky. Měla jsem zato, že už budu končit, ale dnes šéfová prohlásila, že příští týden mě čeká plno balení. A co jsem dělala doteď? Inu, mně je to jedno, mně to celkem baví. Jen u toho trpí má low waste duše.

Dovolená je ovšem za dveřmi…