Na ostrově to všechno nějak čím dál tím víc magoří. Lidi jsou čím dál tím napruzenější a dějou se čím dál tím bláznivější věci. A nejšílenější je, že za vším se dá poukázat na jedinou neskutečně pitomou a nepříjemnou osobu, která to všechno působí. Dej debilovi funkci…

A východ Slunce taky najednou někdo posunul, přesně o tu čtvrt hodinku, kdy jsem vstávala. To teprve bude krušné vstávání do tmy, zatrolená zima.

Řekla bych, že se to konečně začalo chýlit ke konci. Ještě nám zbývá 12 týdnů a když se nad tím zamyslím, to je jako nic. Za chvilku už budeme sedět v letadle s knedlíkem v krku a říkat si, co s námi bude dál. A nebo taky ne, možná budeme mít plán.

Bloger míní, Utimate Chopper mění. Nejdřív mě týden zlobil interenet, pak mi rovnou umřel počítač (no, umřel, já si ho trubka zabila, ale o tom až jindy), a pak přijela návštěva a to už nebyla možnost psát vůbec. A tak se mi prostě při nejlepší vůli nepodařilo zabránit výpadku a mám zpoždění. Kdo si všiml, dostává bludišťáka, kdo ne, ať kouká vrátit průkazku!

Každopádně pokud se mnou ještě jedete tuhle třicetidenní výzvu a zajímá vás, co dál se dá udělat s blogem, tady je pro vás třetí týden 😉

Možno také nejprve číst první a druhý díl nebo pokračovat na čtvrtý díl. 

Týden mě zlobil internet, týden jsem neměla pro jistotu už ani notebook a další týden je tu na návštěvě rodina pana Mysteriózního, takže říct, že nemám čas psát, by byl understatement jako prase.

Začalo to tím internetem, cca týden pořád vypadával a já neměla kdy si zajít za místním IT týpkem. V neděli už jsem to nemohla vydržet – už jsem ho nemohla chytit ani v kuchyni, musela jsem s notebookem ven z domu, a tam se jednak nedá sedět, jednak notebook je stařeček a dlouho bez napájení nevydrží. Tak mi hráblo a začala jsem hledat příčinu, což dopadlo tak, že jsem klikla na něco s nápisem cca jako „Aktualizovat Aetheros ovladač internetu“ a najednou mi ten počítač umřel. Prostě kiksnul. Modrá obrazovka, dump crash, dead.

O.o

Hrozně mě zlobí internet a nemám kdy se dostat k místnímu ajťákovi, abych ho seřvala. To jsou problémy.

Myslím, že včera jsme trli naprostý rekord v rychlosti. Večer mě všechno bolelo a byla jsem tak vyflusaná, že na to nemám ani slova.

Měli jsme čtyři úklidy pro nové zákazníky, plus pět incleanů, a v devět třicet jsme stáli před unitami s rukama svázanýma, protože na incleany nás všichni chtěli později a s úklidy jsme mohli začít až za hodinu. A věděli jsme, že to pak totálně nestihnem. Spásná myšlenka se mi nicméně vloudila vzápětí – šli jsme do jedné velké chaty poblíž, kde zrovna makali kolegové, že jim na tu hodinku pomůžeme a oni pak naoplátku před obědem pošlou jednu kolegyni za námi. No není to skvělé? Je to skvělé!

Už nemáme v práci jednu alkoholičku, už jsou to rovnou tři lidi. Jeden týpek zřejmě bije svou přítelkyni a ta pije asi aby se z toho vyventilovala. Jeden řidič se dvakrát vyboural s autem, neb neudrží pazoury z likéru ani při službě. Půlka lidí nepracuje tak, jak by měla a nadává přitom na tu druhou půlku. Pavel třeba drbe Karla, že nedělá ani z půlky tak, jak by měl, a Janka, že odešel o půl hodiny dřív z práce. Máňa ovšem chodí s Karlem a hlásá o Pavlovi, že teda hlavně s ním se nedá pracovat, že je hrozně neorganizovaný a poněkud debil. Jedna národnost nemůže přijít na jméno druhé, tu a tam někdo zaperlí tím, že pochválí za těžkou práci největšího lempla (a myslí to vážně), a všichni svorně drbou Anču, že je to děsná herečka (jména byla samozřejmě pozměněna).

Každý holt má svůj názor na ty druhé a poslouchat to tak ze všech stran, někdy se nestačím divit, proč ty lidi ještě nikdo nevyhodil. Ale nevíš, kde je pravda. Tak leda v tom, že každý má svoje mouchy a každý dělá chyby. Důležité je ale to, jestli je to schválně, z lenosti nebo prostě z neschopnosti. Tak jako tak je tu stoprocentně několik lidí, co by tu už dávno neměli být, jelikož svým konáním neskutečně komplikují život a práci ostatním a ti to pak po nich vyžírají. U těchhle jedinců opravdu nepochopím, proč už dávno nebyli odejiti. Ale je to aspoň jedno z mála pozitiv na tom, že jsme v těch unitách a tohohle všeho dramatu a hádek si tolik neužijeme.

Včera nám někdo nablil před dveře (venku, ne na chodbě, naštěstí), kocoura tu lidi krmí banánem (nebo se snaží, ale kocour – byť je často hodně hladový – naštěstí není až tak mimo, aby si myslel, že je opice) a jeho majitel se údajně chvástá tím, že mu nemusí kupovat žrádlo, protože ho tu „všichni  krmí“. Když nám tohle řekla slečna prodavačka v obchodě, vyprskli jsme oba s panem M. smíchy nad představou banánu, oschlých těstovin, kuřecích kostí a dalších libovin, co mu tu lidi dávají, ať už ze zoufalosti nebo z čiré idiocie. Přiznám, ani já nemám radost z toho, že mu dávám mléko. Myslím, že mu to nedělá úplně nejlíp na zažívání, hlavně proto, že zřejmě nic moc jiného nedostane, ale i prostě proto, že mnohé kočky kravské mléko nezvládají. Ale co naděláš, když ti to po ránu přijde do pokoje úplně zmoklé, umňoukané a škrundá tomu v břiše, žes to nezažil? Když to v kuchyni zběsile olizuje něčí neumytej plech plnej mastnoty a panu M. to žere po ránu vlasy…?

Nevzpomínám si, že by mi  kdy dny utíkaly takhle rychle, je to až k neuvěření, ale jsem za to ráda. Tím dřív to pomine.

Jeden den víkendu je málo. Dokonce i to nedělní odpoledne navíc nepomáhá se od té práce pořádně odpojit. Mám pořád silnější pocit, jako by nás tu vlastnili – tohle se mi vrací periodicky při každé podobné práci, takže mě to nepřekvapuje, ale úmorné to je stejně. Čím míň dostáváte pochval a čím víc je stížností, tím víc vás to nebaví. Protože vy víte, že si můžete udřít zadnici, aby bylo všechno perfektní, a že množství věcí, na něž musíte myslet, je naprosto absurdní, a oni po vás i tak pořád chtějí víc a víc a víc a někdy si zlomyslně představuju, jaké by to bylo jim prostě říct, ať si ten celý ostrov nacpou do chřtánu, že jedu domů, HA!. A jaké by to bylo fakt jet.