Tak nevím, zatím je to jaro takové váhavé, ale místy to už skoro vypadá… no, nerada bych to uspěchala.

Předevčírem mi přišlo, že se asi leklo mých očekávání a schovalo se zpátky do země k cibulkám krokusů a narcisů. Jejich trsy nám sice už zdobily kuchyň, ale teplo bylo v nedohlednu, venku to bylo na rukavice a ráno zas zamrzlé sklo u auta. Ale asi máme nějaký předčasný apríl, včera zase otočilo o sto osmdesát a já si konečně užila svého prvního letošního plení záhonků – aktivity, na kterou jsem se po těch měsících strávených mezi zdma vyloženě těšila. A v tričku. S tím větříkem to sice občas bylo jako že „vytáhnout mikinu, nevytáhnout mikinu“, ale hergot, už mám těch mikin a bund plný zuby. 

Každopádně alespoň povolují ledy v „rodinné“ situaci. Ještě pár dní zpátky mnou cloumal hluboký vztek z toho, že nám Ashleigh už zase dluží přes 700 liber kapesného (cca 23 000 Kč, pro představu) a že se o placení nezmínila už několik týdnů, a ona si pak najednou přijde ke stolu, kde sedíme, a začne vyskládávat bankovky na stůl. Bylo to trochu trapné a vždycky mě pak štve, že jsem jí k tomu něco neřekla, ale co jako? Nějakým zázrakem se naštěstí stalo, že ji asi osvítilo a sama se zeptala, jestli nám to placení vyhovuje jednou měsíčně (poprvé po 11 měsících se nás taky na něco takového ptá, pozor), a my jí řekli, že teda ani moc ne a jestli by to šlo aspoň obtýden. Řekla, že by to neměl být problém, prý dostali nějakou půjčku či co, tak nám snad brzo splatí i zbytek peněz (z nějakého důvodu se jala dát nám částku nezahrnující poslední dva týdny) a pak najedeme aspoň na nějaký systém. Snad. Ještě nespouštím fanfáry.

Hned nato ji osvítilo podruhé a začala nám sdělovat svoje plány na příští týdny a měsíce. Chopila jsem se tedy diáře a celý ho počmárala jejími dovolenými, výlety a prázdninami – vypadá to, že od dubna bude skoro pořád někde lítat, ale pro nás se tím asi nic moc nezmění, jen budeme častěji hlídat Daisy. V létě – na to jsem čekala – se prý bude znova konat Itálie, a protože Ashleigh neví, kdo by jí tu hlídal mezitím barák, kdybychom jeli oba, pojedu asi zase jenom já.

Zase jedna Imaginární 🙂

Pospěš si, Claire, už se stmívá
a loďky míří k jezeru
už rozsvěcejí lampiony
a rosa padá k večeru

Už vyplouvají duše živých
snů a bdělých nápadů
už poletují hvězdy ve tmě
Slunko spí už v západu

Bludičky a teplé vody
za jasných nocí léta
jsou kolébkou pro snílky spící
a ta jim ty sny splétá

Dokud den zas křídly svými
se zívnutím nezatřepetá

Tolerance. Nekonfliktnost. Pozitivita. Nadhled. Někdy si člověk bolestně uvědomí, jak moc jsou to důležitý vlastnosti.

Někdy mám pochyby, jestli se chovám správně. Nebo jestli se zachoval správně někdo jinej. Jsem už holt taková, stokrát si můžu vnucovat, že není důležité, aby mě měli všichni lidi na světě za všech okolností rádi, stejně člověk občas dostane prapodivnou negativní zpětnou vazbu od lidí, od nichž by to ani v nejmenším nečekal, a překvapí ho to.

V první řadě je důležitý si uvědomit, že to, že na vás někdo řve, vůbec nemusí znamenat, že jste vy udělali něco špatně. Jo, pokud jste svému otci ukradli auto, jeli s ním opilí a bez řidičáku a totálně ho zrušili při bouračce, při níž jste ještě někoho málem přizabili, asi se dá z otcova řevu usoudit, že tenhle kousek se vám zrovna nepovedl, ale proč máme potřebu se sebebičovat pokaždý, když s náma někdo výrazně nesouhlasí, když se mu na nás něco nelíbí nebo nám něco vyčte? Vždyť to, že s námi někdo souhlasí nebo nesouhlasí, neznamená, že jsme dobrá nebo špatná osoba, jen s námi prostě někdo zrovna souhlasí nebo ne. Proč jsou takový výčitky obzvlášť od blízkých kamarádů jako kopancem do žeber a proč si to člověk tak bere?

Život je věčný boj i pro někoho, kdo se učí meditovat a žít šťastně. Nejde to ze dne na den. Ani z roka na rok. Pořád s něčím bojuji a pořád přicházejí krize.

Možná je to pro mě těžší než pro druhé i proto, že jsem vždycky hrozně moc přemýšlela a hrozně moc věci řešila. Jsem naučená se bát, skoro pořád. Co když… co kdyby… jak já to jenom… co já jí řeknu… ježiši…!!!

PROSTĚ  S T R E S

Může to být klidně nějaká maličkost a rozseká mě to klidně na celý den, protože nevím, kdy se to – jakkoli – vyřeší. Řešit problémy mi totiž až takový problém nedělá, ale to čekání? I pět minut může být nejdelším časovým úsekem na světě, a když je to přes noc, tak se prostě třeba taky nevyspím. A jak se z toho mám nezbláznit? Vezměme si ukázkový příklad:

Jako au-pair jsem při žehlení poněkud zničila své host-mum jednu halenku. Zatracená saténová věc která stála bůhvíkolik peněz! Nechala jsem na ní tu žehličku o kapku déle, než jsem měla, a byla moc horká. Najednou jsem si všimla pomuchlaných vláken, která nešla vyhladit, bylo to prostě seškvařené. A celá ta halenka se nedobře leskla od toho příliš horkého žehlení! „Šéfová“ nebyla zrovna doma a teď co jako. No dopr…! Dejchej! Áá…

Samozřejmě – instantně stažený žaludek, nálada na umření a neklid, hrozný neklid. Bylo mi do breku, bylo mi na zvracení, nedovedla jsem si představit, jak tohle skončí. Děsný průser, zoufalé přání, abych se mohla vrátit o pár minut v čase a být pozornější. Zároveň jsem si ale nejvíc přála, aby už přijela domů. Abych jí to už mohla říct. Věděla jsem, nebo spíš mozek věděl, že na mě nebude řvát. Nebude asi vyloženě skákat radostí, ale proč mě tak hrozně zajímá, aby byla maximálně šťastná se vším, co dělám? Je to moje ego, které tak strašně špatně zvládá sledovat, jak je někdo zklamán mým výkonem? Kde se to ve mně vzalo? Dětství? Problémy na gymplu? Proč trpím tak příšernou úzkostí z toho, že nebudu dost dobrá, že nejsem dost pečlivá, dost trpělivá, dost šikovná? Proč mě tak ubíjí a ničí, když občas do něčeho vrazím či mi něco vyklouzne z rukou? Proč se za to tak strašně vnitřně bičuju?

Odpovědi asi jen tak nenajdu, to už je na jiný článek a delší sebe-zkoumání, a tak alespoň zatím bojuju s příznaky, jak to jenom jde. A napadlo mě sepsat to jako takový malý manuál pro mně podobné nešťastníky, jimž podobné úzkosti taky ničí dny a zdraví a vůbec komplikují život.

Je to pro všechny, kdo strašně milují, když jim někdo v tu nejkritičtější chvíli říká „Hlavně klid…„

Jak se mám jako uklidnit?!

A jednou zase normálně krátký článek.

Virtuální práce nikdy nekončí. Pořád mám co dělat. Právě jsem si udělala pořádek v záložkách a zaplavil mě klid, takový pocit, že mám hotovo. A pak jsem si uvědomila, že mám před sebou pořád ještě několik velkých úkolů, na něž soustavně zapomínám, protože nikdy nemám dost času se do nich pustit.

• přečíst všechny e-booky v záložkách i stažené a napsat na ně pokud možno aspoň krátké recenzičky (protože me štve, že co jsem přešla na e-booky, dlabu na čtenářskou challenge)
• pracovat na svém vlastním psaní (mé neminimalistické dílko o minimalismu má momentálně něco přes 32 tisíc slov a jsem odhodlaná dostat to dolů k dvaceti, aby to bylo čitelné a dávalo to smysl)
• dát dohromady rovněž e-booček o mé cestě k meditaci (dávno rozepsáno, ale asi se na to při příštím „začátku“ podívám odjinud)
• vydat básnickou sbírečku, prostě proto, abych si mohla odškrtnout, že jsem něco takového opravdu publikovala
• prodat nebo rozdat veškeré oblečení a krámy, co mám doma v pytlích a krabicích k prodání nebo rozdání (těším se, až se toho všeho zbavím)
• přeinstalovat můj notebook (k čemuž si asi budu muset pořídit externí „vkládátko na cédéčka“, neboť ten můj chudáček žádné nemá)
• projít ho s mámou, jíž notebook patří, abych zjistila, co se může a nemůže smazat (je to tu PLNÉ bordelu a mě to rozčiluje!)
• projít celý svůj Twitter feed a promazat. Nedávno jsem dospěla k hranici dva tisíce tweetů a napadlo mě, že se tam skrývají místy opravdové klenoty, odkazy na skvělé články a různé moudrosti, které si ovšem už nikdy nikdo nepřečte. Chci to srazit do začátku tak na tisícovku a co bude stát za to, to budu radši prezentovat tady v nějakém článku. Tak se tomu dostane lepší služby.
• podívat se konečně na to, jak tadyten blázinec udělat čitelnější na mobilech a podobných zařízeních (oprava, poprosit Ježíška…)

A taky bych si ráda zkusila pár věcí:

• zkusit někomu pomoct s faktickým minimalistickým debordelizováním domácnosti
• pomáhat lidem s tipy na blogodesign (co skončil Designérský Pranýř v Autorském Klubu, nemám se kde vyřádit a taky mi už nechodí maily s prosbami o pomoc. Nečekala jsem je, bylo to ovšem velice příjemné překvapení a vyloženě mě to bavilo)

A asi si koupím Conversky. Nízké, vínové s modrým a šedým vnitřkem. Je to hrozně, příšerně drahá bota, ale aspoň jednou v životě bych skutečné Conversky chtěla mít, je to takový můj hipsta sen, stejně jako jsem před lety měla sen koupit si Martensky a taky jsem si ho v Anglii splnila. Je to vlastně taková moje hezká anglická tradice, že si tu vždycky nakoupím věci, o nichž jsem celý život jen snila a slintala u obrázků z Googlu. Jako ty cibulky, co mi dal pan M. k narozeninám. Jako moje černá čepice, kterou furt všichni jen haní a utahují si z ní, ale já ji miluju a je báječná. A navíc, ty moje vyhlídnuté mají dost nezvyklou barevnou kombinaci, až tak nezvyklou, že je nemůžu ani dogooglit, abych vám je ukázala. A mezi námi, to už něco znamená.

Asi je to to jaro. A ten čas, co teď člověk měl a na který by si dovedl velice dobře zvyknout. Vážně bych potřebovala delší víkendy nebo prostě kratší pracovní dobu, abych se mohla naplno věnovat všemu, čemu se věnovat chci. Každopádně ale cítím jarně čerstvou chuť do vyčištění všeho, co se dá. Jarní úklid v šatníku, v celém mém repertoáru majetkovém, v notesu, na sociálních sítích, v to do listu. A celková očista těla i duše. Jo, tak nějak by to mělo asi bejt.

Na jaře je nejzajímavější, že po tom všem zoufalém očekávání a toužení po něm přichází obvykle zcela nečekaně. Tím letošním si ještě pořád nejsem jistá, což je asi v pořádku, protože astronomicky má začít až za měsíc, ale nemůžu si pomoct, už tady prostě tak nějak je.

Jednoho rána jsem otevřela okno a vonělo to jarem. Člověk najednou nedostal po tlamě ledovým vzduchem, ale docela vlažným závanem vůně a očekávání, který v něm vyvolával touhu okamžitě se běžet převléknout do tílka a lehkých kalhot a vyběhnout na zahradu házet si se psem. No, stačilo samozřejmě vystrčit čumák v bundě a čepici a pochopili jste, že to zase tak žhavý nebude…

Mám pocit, že se mi ta vytoužená rovnováha začíná do teho života vracet. Cítím se líp. A trochu víc jako že mám věci ve svých rukách. O dost míň zoufale. O dost víc rozhodně a taky o dost plnější energie. Way to go, Em.

Zen Fox by thrumyeye

Poměrně se mi daří meditovat mantra japu. To je takové meditační cvičení, při němž se zpívá určitý počet manter den po dni, začne se třeba s padesáti aumy, další den je to šedesát, pak sedmdesát, a tak dále až do sto dvaceti a pak se zase jede po desítkách dolů. Pomohlo mi to najet na určitý systém, pěstovat si zvyk. Nedělám to den po dni, takže z hlediska skutečného meditování to asi nemá význam, ale i tak mi to pomáhá se víc soustředit, rychleji se před spaním uklidňovat (usínám jako mimino, to se mi už léta nedělo) a mnohem líp si čistit hlavu. Je to jako sval, který jsem začala posilovat a už po nějakém pátém dni cítila rozdíl – věčná škoda, že u mých fyzických pokusů o posilování se takové výsledky nedostavují.

Pro Imaginarius. (Vida, megatruh je má oblíbená autorka :))

Svět skončil. A já tu sedím sama. Nohama klátím do neznáma a myslím na svá dávná přání. Na vstávání a usínání. Na setmění a rozednění, na vítr, jak svůj směr vždy změní, na ptačí zpěvy v poměnkách, na prach ukrytý v slaměnkách, na pochyby a odpouštění…

Shlížím dolů. Na svět, co zmizel v hlubinách, na nebe a jak zhasíná, na vzpomínky, co utekly mi, na rána a plané sliby a jak to všechno usíná.

A stuhou zlatou tě vážu k sobě, při vší té lásce a vší té zlobě se nevzdám nikdy naděje, že se to zdá a neděje. A jak dítě poutané pupeční šňůrou se i já bráním splynout s tou noční můrou a doufám v návrat do nebe. A všechnu tu krásu velebě skáču do propasti: a už jsem chycená v pasti, z níž cesta nevede.

Vždyť my dva jsme spojeni dlouhou stuhou, však vzpomínky někdy jenom zbudou a na jejím konci je prázdno, tma. A jiný svět zas začíná, za zasněnýma očima.

Už se z toho začíná stávat vážně příjemná tradice, že vždycky v úterý A. zavelí, jestli bychom nemohli přijet do Hovu, my kývneme, že teda jako jo, když to musí bét, a vzápětí si začneme v hlavách odehrávat scénář, kam všude půjdeme a co všechno si nakoupíme, protože Hove znamená Brighton – tak když nám platí benzín, tak to je přece jasná věc, že toho využijeme.

Je to příjemné hlavně v tom, že jak se to děje častěji, nemusím mít výčitky, když to občas nevyužiju úplně do poslední kapky, jako třeba teď v úterý.

Dostává mě zimní spánek. Dny běží už úplně bez mého dozoru, furt je pátek nebo úterý a já nemám cíl, jen nějak tu zimu přežít.

Dneska po dlouhé době mezi mraky problikává sluníčko a já mám pocit, že zase po dlouhé době vnímám. A ona to přitom není zase taková doba, však je to tak týden, dva, co bojuju se zimním spleenem a s všudypřítomnou mokrotou (tomu už se nedá říkat vlkhost, prostě venku je furt mokro a vevnitř to taky neni žádná sláva), a i tak to nade mnou docela slušně vítězí. No, řekla bych nad námi oběma.