První týden máme téměř za sebou, zbývá nám jen víkend a první dojmy jsou rozhodně zajímavé.

Soužití s A. a L. je super, tak je mi celkem líto, že odjíždí. Myslím, že jsme si padli do vzájemných zvyklostí velice dobře, a že jsme ten týden spolu zvládli na jedničku, což je co říct, vzhledem k tomu, že jsme se vůbec neznali a není to tu až tak obří. Nějak jsme si ale vůbec nevadili, alespoň mně připadá, že jsme všechno vyřešili hezky s přehledem a inteligencí a bylo to prostě fajn. Byla v tom spousta dobrého jídla, nějaká poměrná část alkoholu, hodně zábavy, ale i ukazování, vysvětlování, vyptávání se a sdílení zážitků. Byl to takový zvláštní couchsurfing, pročež jsme měli pořád pocit, že to my máme za týden odjíždět, a že jsme přijeli jen na návštěvu, poznat, jak si tu místní operáci žijí.

A tak jsme zase v Anglii.

Nějakým zázrakem jsem se nakonec sbalila, v sobotu dopoledne jsme ještě byli s rodinou pana M. v Kočkafé a pak pan M. zaběhl do Alberta pro nějaké koření, zatímco já spěchala se zpožděním domů, a tak akorát jsem se potkala ve dveřích s babičkou, která zrovna přicházela. Chtěla jsem využít co nejvíc z těch posledních společných minut.

Nicméně samozřejmě ještě zbývalo to balení, poslední rychlá koupel, oblékání a tak, takže žádné klidné posezení se moc nekonalo, spíš jsem hodinu a půl vířila okolo a doufala, že nikdo nezavede řeč na bolestivé téma, že odjíždím. Místo toho se naštěstí všichni vesměs poslušně drželi anglického schématu, tedy bavili se o všem jiném, jen aby se rozptýlili.

Ve čtyři hodiny odpoledne jsme naložili všechno do auta, zamávala jsem kočkám, rozloučila se s bráchou a babičkou – tentokrát se to naštěstí obešlo bez slz, za což jsem ráda, protože přesně toho jsem se bála (tedy jejích slz). Naši se s námi spěšně rozloučili na letišti, a pak už jsme měli spoustu času, tak jsme si v klidu sedli na sedačky, browsili po netu, kroutili hlavama nad buranským vyjadřováním tamějších fóliových baličů (a taky nad tím, že to zabalení stojí dvě stovky), a já courala na záchod, protože cestovní střeva, a tak dále.

Tak tentokrát mám celý ten odjezd docela slušně v paži, řekla bych. Nejtěžší a nejzákladnější je samozřejmě umět si poradit se smutkem a balvanem v břiše, hlavně při pohledu na posmutnělé příbuzné a jejich tiché utrpení. Nedělejte si iluze o mé odvaze, kdybych měla odjíždět sama, tak právě kvůli tomuhle neodjedu asi vůbec.

Jinak by ale asi vnější pozorovatel moje rozpoložení označil jako: všechno je jí jedno. A skoro by možná měl i pravdu.

Balit jsem začala velmi zlehka až tak minulý víkend. To jsem někdy v sobotu vytáhla kufry ze sklepa a tím to haslo 😀 (náročná činnost). V pondělí jsem si pak překontrolovala zásobu léčiv a dala na nákupní seznam to, co potřebovalo doplnit – nevím, jak to mají ostatní anglo-bydlové, ale mně třeba žádné ty jejich paracetamoly nikdy na nic moc nezabíraly (snad s výjimkou čehosi, co se jmenovalo Period Pain :D), a jelikož trpím na silné dámské bolesti a časté migrény a chladnopočasové krkoboly, čerstvé zásoby valetolu, algifenu a stopanginu jsou pro mě naprostou nutností.