Ve středu šestnáctého září jsme už museli opustit pokoj v Palace Surf Lodge, Newquay, ale podařilo se nám vyjednat, že se tam ještě budeme moct vrátit, aby se pan M. osprchoval po surfování, podaří-li se mu tedy splnit tuto misi.

Pobalili jsme se tedy a bagáž odnesli do auta, a z posledních nadějí dal pan M. vědět „kamarádce“, kde a v kolik hodin budeme, mám ovšem pocit, že na to se už snad vůbec nedočkal odpovědi. Už nám to ale stejně bylo jedno, zlomili jsme nad tím hůl. Někdy prostě nepochopíte, co se lidem honí hlavou, a můžete se jen domnívat, kde nastala chyba. Věci se dějou, plány se někdy musí změnit, ale pro tak zoufale neplodnou komunikaci, absenci jakéhokoli vysvětlení a následné dělání, jako bychom nikdy na ničem domluveni nebyli, jsme pochopení neměli a zanechalo to v nás chtě nechtě hořkou pachuť.

Na druhý den v Newquay jsme byli fakt natěšení. Ten první byl takový zvláštní tím, že jsme si představovali prakticky okamžité setkání s kamarádkou, která pro nás bude tak trochu místní průvodkyní, to pak člověk to místo zažije úplně jinak, jenže to nevyšlo a my tedy byli zklamaní, ale zároveň jsme si byli jistí, že to tedy holt vyjde na druhý den.

Jenže to nevyšlo ani tehdy.

V pondělí 14. září se nám vstávalo dobře. Na soukromém pokoji, kde měl člověk možnost se okoupat ve „vlastní“ (tedy nesdílené) koupelně s vanou, oprat si nějaké oblečení, uvařit si čaj a dát si k němu complimentary sušenku, je to prostě přece jenom jiný luxus než share, kde jste rádi za postel, ale nějaký nadbytek životního prostoru nebo něčeho zadarmo k ní většinou není.

Bylo tedy celkem nepříjemné, že mi to oprané oblečení vůbec, ale vůbec neuschlo, a nadávala jsem si, že jsem večer nezapojila do zásuvky elektrické topítko, co bylo ve skříni, když ten žebříček v koupelně zjevně nejel, ale nějak jsem si prostě naivně představovala, že to uschne aspoň trochu. Nu což. Nebylo to jediné oblečení, co jsem měla, ale v autě se takové věci nejlíp nesuší, zvlášť když je zataženo a to auto máte tak narvané, že není moc kam ty věci položit a už vůbec pověsit, aby to aspoň luftovalo. Z toho důvodu bohužel později něco nevonělo nejlíp a bylo třeba to přeprat znovu. Ale aspoň jsem si nemusela nadávat, že jsem si zabalila zbytečně moc triček 😀

První probuzení na Cornwallu , přesněji v Tintagelu, bylo probuzení celkem milé, jak to jen na pokoji s nízkými palandami jde (jsem drobek, ale nemám ráda, když si nemůžu na posteli sednout, aniž bych si urazila hlavu). Usínali jsme v jedné posteli, ale někdy během noci jsem pana M. ztratila, odstěhoval se k sobě, což mě nepřekvapovalo, nebyla to postel zrovna největší. Naštěstí zima mě nebudila, což byla původně moje obava vzhledem k otevřenému oknu za hlavou, které nešlo zavřít, neb jím byl protažen kabel, který jsme neměli vypojovat – poskytoval elektřinu majitelům ubytování.

Další drobná nepohodlnost spočívala v koupelně, kterou jsme neměli na pokoji, nýbrž po schodech dolů, a taky byla sdílená, což naštěstí nakonec nebyl úplně problém, ale když první věc, co po ránu potřebujete, je honem rychle záchod, je nemilé, když za ním musíte kamsi mimo pokoj a ještě po schodech, které v právě probuzeném stavu nemusí být nejlehčeji zdolatelnou překážkou.

Nějakým zázrakem se podařilo, že jsme nakonec přece jen odjeli alespoň na jednu další letošní dovolenou. Samozřejmě jsme si zase nevybrali zrovna nejodpočinkovější variantu, ale za to nelze tak úplně vinit lockdown (byť to letos prostě s létáním a plánováním zahraničních dovolených fakt není úplně ono, co si budeme), ono by to tak dopadlo asi stejně, protože jsme prostě měli příliš velkou potřebu změnit prostředí a vidět něco, co jsme ještě neviděli a co jsme chtěli vidět už dlouho 🙂 A když nám letos neklaplo Skotsko, Lake District ani Snowdonia, tak jsme se naštvali a řekli si, že teda aspoň ten Cornwall, kde máme mimojiné kamarádku a pan M. se strašně těšil, že si s ní zasurfuje, no a tak se to celé nějak udělalo a po tom porodu s plánováním a bookováním ubytek se nakonec fakt jelo!