Roadtrip: Cornwall v devíti dnech / Hollywell Bay, Perranporth, Godrevy a stan

Ve středu šestnáctého září jsme už museli opustit pokoj v Palace Surf Lodge, Newquay, ale podařilo se nám vyjednat, že se tam ještě budeme moct vrátit, aby se pan M. osprchoval po surfování, podaří-li se mu tedy splnit tuto misi.

Pobalili jsme se tedy a bagáž odnesli do auta, a z posledních nadějí dal pan M. vědět „kamarádce“, kde a v kolik hodin budeme, mám ovšem pocit, že na to se už snad vůbec nedočkal odpovědi. Už nám to ale stejně bylo jedno, zlomili jsme nad tím hůl. Někdy prostě nepochopíte, co se lidem honí hlavou, a můžete se jen domnívat, kde nastala chyba. Věci se dějou, plány se někdy musí změnit, ale pro tak zoufale neplodnou komunikaci, absenci jakéhokoli vysvětlení a následné dělání, jako bychom nikdy na ničem domluveni nebyli, jsme pochopení neměli a zanechalo to v nás chtě nechtě hořkou pachuť.

Vydali jsme se tedy sami znovu na Fistral Beach, kde bylo stále šedo, ale mlha už byla pryč a pár vln se tam našlo. Usadila jsem se s bágly mezi pár kameny, aby na mě co nejmíň foukalo (teplo nebylo), a pan M. se vydal znovu do půjčovny surfů, tentokrát úspěšně. Příští zhruba dvě hodiny strávil ve vodě a já se kochala, dýchala a samozřejmě taky mobilovala, protože kdo má dvě hodiny civět do šeda.

Bylo to jiné, než jak jsme si to představovali, ale byla jsem ráda, že to panu M. přece jen aspoň trochu vyšlo a splnil si cíl. Bylo sice tím pádem jasné, že je-li splněný jen takhle napůl, bude třeba si ho někdy jindy, jinde, splnit pořádně, s pořádnými vlnami a lepším počasím, ale to nevadí. Třeba tentokrát půjdu i já, byť mám z moře nějak čím dál tím větší hrůzu. Jako fakt, já ty žraločí filmy miluju, ale už snad dvě desítky let se bojím i v bazénu, takže mi to asi moc neprospívá a možná bych na to měla přestat koukat, když tak nad tím přemýšlím…

Před polednem bylo třeba surf odevzdat a on měl pan M. stejně už dost, takže jsme posvačili už nevím kolikáté cornish pasty toho tripu, k tomu nejhorší „kafe“ ze stánku ever, pan M. se trochu osušil a převlékl a vydali jsme se zpátky k ubytku, kde na pár minut podle domluvy zaplul do koupelny na chodbě, naštěstí tam zrovna nikdo nebyl. Pak už holt naposledy k autu a pá pá Newquay, což nás tedy až tak nemrzelo. Já osobně byla ready mu říct „čau a snad někdy jindy se sejdeme za lepších okolností“. To město má něco do sebe, ale tahle návštěva zrovna highlightem výletu pro mě osobně nebyla a těšila jsem se na další věci na seznamu a doufala jsem taky v návrat lepšího počasí.

První zastávka po Newquay byla Hollywell Bay a musím říct, že hned tam se mi vrátila lepší nálada. Byla to strašně pěkná zátoka podobná nějakým mokřadům, vinula se jí nádherná čirá říčka, byl to krásný kousek krajiny a hrozně nečekaně zajímavý. Opět nás objímala mlha, ale jen zdálky, tak jsem si připadala jako pod pokličkou, jako v bublině klidu. To minimum lidí byla po celkem živém Newquay vítaná změna, a taky krásně čistý písek a poklidná atmosféra podtrhnutá sympatickými náturami lidí, venčících tady své pejsky, nebo se jen tak procházejících po skupinkách a bavících se vesele o všem možném a nemožném.

Cestou zpátky k autu jsme si udělali zastávku na oběd v místním pubu, protože už byly skoro dvě hodiny a dávalo to smysl. Stihli jsme to jen tak tak, ve dvě přestávali vařit, a po jídle jsem měla tu náladu ještě o dost lepší, protože mi chutnalo a měla jsem radost, že to tak vyšlo.

Naše další zastávka toho dne byl Perranporth, kde jsme našli snad poslední volné místo na parkovišti. I tam nás pronásledovalo zatažené počasí a mlhavo a byl zase odliv, nicméně jsme měli dobrou náladu a díky tomu odlivu jsme byli schopni se co nejvíc po pláži přiblížit k místnímu útvaru na útesu, podobnému slavnému Durdle Door.

Tady to sice bylo o něco míň poetické, v odlité zátoce bylo mokro, a tak jsme měli co dělat, aby nám nezateklo do bot, a taky to tam dvakrát nevonělo. K útesnímu „oku“ se šlo okolo skály plné cedulí s varováním, že se to tam drolí a padají kameny, tak jsme se tam moc nezdrželi a šli tedy jen ještě na chvilku do města na high street, kde jsme to srovnávali s jinými místy, vykládali jsme o všem možném, měli jsme radost z říčky, která tudy tekla, a pan M. si koupil už nevím kolikátou točenou zmrzlinu, pro což já osobně nemám moc pochopení, já zmrzlinu můžu fakt leda v létě 😀

Po Perranporthu už byl čas vyrazit na naše další ubytování, byly sice teprve čtyři hodiny, ale tentokrát jsme si nemohli dovolit to nějak významně hledat, ztrácet čas, courat jinde a přijet například až za tmy, protože tentokrát jsem měla zabookovaný kus trávníku v jednom kempu na divoko a bylo třeba postavit stan, zvládnout sprchování v polnějších podmínkách (neměli jsme hlavně moc informací o tom, jak to tam bude vypadat, a i kdybychom měli, v kempu vždycky tyhle věci radši řeším ještě za světla) a taky uvařit večeři, na kterou jsme se docela těšili. Nejen že strašně rádi kempujeme a v Anglii jsme to ještě nikdy pořádně nedělali, tedy ne ve stanu a s vařením vlastního jídla, navíc jsme ale měli poprvé nakoupené různé lepší instantní záležitosti a poprvé jsme měli vlastní bombu s hořákem, tak jsme se těšili, až to všechno otestujeme.

K tomu všemu jsme poprvé měli stanovat s pořádnou nafukovací matrací, a jelikož nemám v Anglii spacák a jeli jsme autem, brali jsme s sebou taky peřinu a jedno křesílko, díky čemuž se z toho všeho stal pomalu glamping a byla v tom určitá dávka luxusu oproti tomu, jak například fungujeme, když jedeme na vodu.

Kemp jsme našli podle instrukcí docela snadno, byť chvilku před koncem mě chytala panika, že jedeme nějakou polňačkou absolutně do nikam a že jsme už přejeli místo, kde to mělo být, a nikde nic. Nakonec to tam ale přece jen bylo, a taky tam bylo plno místa a naše obavy a nejistoty ohledně toho, máme-li vlastně objednané místo jen na stan nebo i na auto (na webu to bylo trochu nejasné), se rychle rozplynuly. Podle instrukcí na ceduli u vjezdu na louku jsem hned volala majiteli, který nás vyzval, ať si to píchneme, kde se nám líbí, a že se za námi později přijde podívat, což taky udělal, i s pejskem, a byl naprosto v pohodě.

Kousek od nás stanoval další osamělý camper a na druhé straně louky byl myslím starší párek s karavanem a dalším psem, jinak na naší louce nebyla ani noha, a na vedlejší taky skoro liduprázdno. Rozhodně tam bylo nádherné ticho. Tak jsme si mohli vybrat luxusní místo v závětří, skoro hned u umývárky a u sprch, umně vyrobených ze starých přívěsů na koně. Luxus teplé sprchy a vůbec tekoucí vody byl trochu vyvážen neluxusem suchých záchodů opodál, kde to dle očekávání neuvěřitelně páchlo a tak nějak to člověku připomnělo, že přece jenom není úplně v hotelu, ale to k tomu holt patří 😀 Pro mě na takových záchodech je nejhorší jen ta zkouška odvahy, co se pavouků týče, ale obrňuju se v takových situacích kamarádkou skotomizací, prostě se totálně soustředím na tu jednu jedinou aktivitu a na to, abych se okolo sebe absolutně nerozhlížela, což není jednoduchá záležitost, ale zase už v tom mám letitou praxi.

A tak byl toho večera stan postaven, večeře uvařena a zblajznuta s velkou chutí, vybavení otestováno, matrace nafouknuta, sprcha náležitě využita, a byla tu i snaha oprat si nějaké oblečení, což nakonec bohužel nedopadlo nejlíp se sušením, protože prostě nebylo dost slunečno, ale ve stanu jsme byli zabucaní hezky na měkkém, pod peřinou jako páni a myslím, že jsme zase i koukali na dalšího Witchera na ipadu, no a měli jsme se prostě dobře a spalo se nám v pohodlíčku a teplíčku jako v pohádce…

P.S.: Edit, po té době už to samozřejmě pletu. Než jsme jeli do kempu, stavili jsme se na Godrevy pointu, kde jsme doufali vidět pěkný západ Slunce, ale byla mlha jako cyp, tak proto z toho ani nemám fotky, a už jsem na to zapomněla.