Nemůžu uvěřit tomu, že za dva dny je září. O.o

Časem si budu bezpochyby nadávat. Blog mi normálně slouží jako deník, zápisník, poznámkovník pro případ, že budu potřebovat dohledat, co jsem kdy dělala nebo kde jsem byla. Což potřebovat rozhodně budu. Ale nějak mě to teď nebaví, asi že se nedějou až tak famózní věci a taky že se nechci opakovat a psát furt o tom samém. A někdy má člověk taky prostě důležitější věci na starosti než blog, třeba naší pomocné zahradnici se v sobotu zabil nejmladší syn (ze třech). Vzhledem k tomu, že začátkem roku měl ten nejstarší vážnou nehodu, díky níž už nemůže chodit do práce a celá jeho zahradnická firma tak šla do kelu (proto sem taky ona chodí od té doby aspoň vypomáhat), nevím nějak, co k tomu říct. Jako by nestačil jeden megaprůser v rodině. Podrobnosti nemám a v podstatě se mě to ani netýká, ale chci tím říct, že každému se holt něco v životě děje a i když ten někdo nejsem zrovna (naštěstí) já, nějak mi stačí to vidět a slyšet, aby mě přešla chuť psát o blbostech.

Domácí bruschetta – proč chodit do restaurace? Jo a dostali jsme špalík Vysočiny… do týdne byl v čudu.

Doma bylo dobře.

Doma je vždycky dobře, aspoň když je to jen na chvíli. Je to propletené spoustou smutku a nostalgie, je to zatížené smutkem těch druhých a mým vědomím určité viny, ale je to holt tak, jak to je. Cestuju. Žiju si svůj život jinde, tak, jak mi to vychází. Nedělám si velké plány a odvahu k velkým krokům seberu tak nanejvýš jednou do roka, ale nějak to všechno vždycky vyjde a já se mám dobře a mám co vyprávět.

Asi neexistuje dokonalá země. V Čechách se mi teď plno věcí líbilo víc, než dřív, ale plno taky míň. Stýskalo se mi po Anglii a po všem, co tady mám, ale taky se mi vůbec nechtělo odjíždět. Stýská se mi po obou zemích, a vlastně i po jiných, z nichž v některých jsem ještě ani nebyla. Uvažuju, kam bych se ještě mohla podívat a proč to vlastně nedělám. Uvažuju, jestli nežiju až příliš nudně a jestli bych s tím příští rok nemohla něco udělat. Příští rok je totiž ještě prázdná stránka papíru, kam si zatím děláme s panem M. jenom črty – některé dohromady a některé každý zvlášť. Dáváme dohromady nápady, co koho láká, ale myslím, že jsme se zatím drželi hodně při zemi a že bychom se měli v tom snění mnohem víc rozmáchnout. Cítím prostě, že by to chtělo zase něco zábavnějšího a příjemnějšího. Dokud můžeme, měli bychom.

Vůbec teď nestíhám psát. Klasika.

Naše první návštěva odjela a jak se snažíme zařídit druhou, přicházíme na to, že to není zdaleka tak jednoduché, jak jsme doufali. „Můžete tu mít klidně návštěvu“ je sice hezká věta, ale vynechává, co všechno se k tomu váže, tedy hlavně to, že čas návštěvy prakticky vybírá šéfová podle toho, jak se to hodí jí – stejným způsobem nám dala jedinou možnost při zařizování dovolené, a taky se nelibě vyjádřila k tomu, že bychom tu naše maminky měli na dva týdny, to prý je moc dlouho. V tom s ní sice souhlasím, za daných okolností je podle mě týden dostatek, ale způsob, jakým to řekla, mi dal znát, že případné další návštěvy tu nakonec přece jen nejsou nijak zvlášť vítané. Chtěla jsem třeba zařizovat, že by po maminkách přijel i můj táta dejme tomu s bráchou a jeho nějakou slečnou, jenže jsem z posledních zpráv pojala k celému procesu silné nechutenství, a tak o tom, že bych ubytování nabízela i dalším pár lidem, které jsem měla původně na mysli, momentálně nemůže být řeč, což mě dost zklamalo.

Šéfová celou dobu dovolené neodpovídala na zprávy nebo na ně odpovídala pozdě nebo divně, takže jsem furt nevěděla, jestli jí chodí a které (smsky nebo imessage). Měl přijít týpek vyřešit vosí hnízda a nepřišel. Nepřišel ani boilerák, co nám měl zprovoznit topení (pan M. ho zprovoznil sám, to by se načekal, nicméně boilerák stejně musí přijít vyměnit nějakou drahou součástku). Jsem zvědavá, co tomu šéfové řeknou.

Tak nám zabili Ferdinanda odjeli šéfové.

Jestli jste čekali nějakou okamžitou megapárty, tak vás zklamu. O víkendu na nás padla únava, pan M. si doháněl nějakou práci, co nestihl v týdnu kvůli tomu, že jel v úterý do Thorpe parku, a já měla celkem splín, který jsem nevěděla, čemu přiřadit. Au-pairčí verze syndromu prázdného hnízda? Mentální vysílení z rutiny? Rozčarování z nejistoty a nerozhodnosti, vznášejícími se nad plány do příštího roku?

No, v pondělí přijela teta, takže to mohu označit za projevy PMS a nepřemýšlet nad tím.

Během pondělí jsme se pustili do nějakých prací, hlavně tedy cídění a reorganizaci naší chaloupky. Pan M. konečně zlikvidoval nezměrné zásoby krabic a dalšího bordelu z pokoje pro hosty, velká část byla konečně odstěhována na půdičku, kam se nikomu velice dlouho nechtělo (a budit tamější obyvatele, spící v temných zákoutích), a druhá velká část byla včera spálena na největším bonfiru ever společně s neuvěřitelným množstvím sena, slámy, ostřižených šlahounů wisterií (takové anglické břečťany), no a vůbec prostě zahradního bordelu. Vyvalily se z toho takové mraky hustého tmavého kouře, že to zahalilo celý pozemek a já se další půlhodinu klepala, aby na nás nepřijeli hasiči nebo policajti nebo tak něco, protože to muselo vykouřit celou vesnici. Nicméně vysvětluje to mýtus o anglických mlhách – ve skutečnosti tu žádné nejsou, to jenom lidi pálej na zahradě bordel.

Dny si dál plynou, jak se jim chce.

Čím dál tím víc se rozčiluju s mladým, stává se z něj čím dál tím větší spratek, ale když nefungují správně rodiče, au-pairka to nespraví. Ne že by se nesnažila. Zároveň si ale musím připomínat, že není moje starost, co z něj vyroste. Já se jen potřebuju nějak prokousat tím, když nedělá to, co má dělat, a nezbláznit se z toho. Občas chodím domů naprosto zdrcená, jindy ale slavím úspěchy a připadám si jako boss. Člověk nikdy neví, co bude fungovat, a já nemám nekonečnou trpělivost, a tak se snažím dělat všechno, co můžu – čehož není moc. Vzhledem k tomu, že moje mateřské pudy jsou ukryté hluboko pod nánosem všech ostatních pudů, vychovávat cizí děti mi dává obzvlášť zabrat.

Pan M. má pořád spoustu práce, ale je znát, že když si odpočineme o víkendu, týdnem se pak prokousáváme mnohem snáz.

Oba se loupeme jako hadi. Začalo to spálením se na West Witteringu, ale přidáváme k tomu i nadále. Já si lebedím, že jsem konečně hnědá 8) Konečně jsme totiž taky byli v bazénu, už asi třikrát, a tam stačí být tak hodinku dvě a jako bych na sebe nastříkala umělé opálení. Nechápu. Nepamatuju se, kdy naposledy jsem takhle rapidně hnědla.

Všechno je najednou o moc příjemnější, když si člověk konečně dopřeje trochu luxusu 8)

Před třemi lety se nějak stalo, že se nám podařilo jet na letní slunovrat na Stonehenge. Krom toho, že jde o významný pohanský svátek atd., je to akce, při níž je výjimečně možno navštívit Stonehenge zadarmo a navíc se dostat přímo ke kamenům, a taky jedna z asi 25ti věcí, co by údajně člověk měl alespoň jednou za život udělat, a tak jsme byli samozřejmě nadšení, že jsme to zvládli skloubit s prací a vším.

Pamatuju si, že jsem to tehdy žertovně označovala za beta verzi, ačkoli jsem nepočítala s tím, že bychom tam někdy jeli znovu. Na druhou stranu jsem věděla, že kdyby na to přišlo, že bychom v té době zase někdy byli poblíž a mohli bychom, tak by se to docela klidně mohlo stát, však proč ne. Představovala jsem si, že bychom tam nejeli sami, ale s někým dalším, kdo tam ještě nebyl, ono ve víc lidech je to určitě větší zábava, nicméně z místních au-párů neměl nikdo moc zájem, a dostat sem kvůli tomu nemístní Maude zase bylo komplikované, protože jsme měli volno jen na dva půldny a zkrátka jsme usoudili, že bude lepší si na sebe počkat až na jindy, až se to bude víc hodit.

Dostat to volno nebyl velký problém a bydlíme tentokrát dokonce blíž, a tak jsme si tedy řekli, že pojedeme a užijeme si to ještě o něco líp než posledně. Nakonec se nám to trochu zkomplikovalo novými pravidly a omezeními, ale pořád to stálo za to a pořád je to skvělá akce, kterou můžu doporučit všem, kteří se v tomto období v Anglii vyskytují.

Jo, potřebujeme umýt okno…

Můj život už celkem vystihuje, že se často dlouho nic neděje, a pak se toho najednou děje hrozně moc. Jako třeba teď.

Do Anglie přišla vedra. Takovéhle léto nám může kdejaká jiná země závidět, a přitom my si to ani moc nezávidíme – hlavně pan M., který se na zahradě při práci griluje ve vlastní šťávě a snaží se jak může, aby se neuvařil úplně. Čím víc vedra, tím akutnější je potřeba zalévat celou zahradu, s tím bojujeme oba, hlavně o víkendech, kdy máme mít sice volno, ale co naděláš, když je to třeba udělat. Šéf za to samozřejmě přislíbil nějakou odměnu, jako že to bude bráno jako extra hodiny, ale jsou dny, kdy by si ji mohl strčit někam, protože to prostě fakt nemám zájem dělat, není kdy a už mám dost. Jako třeba v sobotu, kdy jsme se vrátili domů úplně mrtví asi v jedenáct večer s tím, že máme ještě hrozně moc věcí na udělání a druhý den zase brzo vstáváme, a fakt se to nehodilo.

V Anglii je stejně nejkrásnějš, když prší… 

Počasí se po týdnu veder zase vrátilo ke svému standardnímu aprílovému chování – neustále se mění, ale poslední týden je spíš pod mrakem, větrno a prší – samozřejmě na střídačku se slunečnými dny, protože člověk nikdy nemá jen jeden druh počasí v týdnu, ale je zase výrazně chladněji, takže já osobně si libuju – a ostatně pan M. taky oceňuje, že nemusí běhat po zahradě v pomačkaném ťamanském slaměném klobouku, v němž při kombinaci s červeným tričkem a červenými šortkami vypadá jako teplá balijská Karkulka.

Mám ten déšť fakt ráda. Chybí mi tu sice krb, ale i bez něj si člověk může udělat při dešti krásnou pohodu, nebo se o to aspoň snažit. Nevadí mi, že se nemůžu koupat v bazénu. Je to s podivem, ale ještě jsme do něj nevlezli, a to je přitom vyhřívaný. Nevím, nějak nás to asi dostatečně neláká nebo jsme na to neměli čas, a pak jsme byli nemocní. A samozřejmě taky nepomáhá, že tu byla rodina většinu času a nebylo moc kdy tam nepozorovaně vklouznout.

To se teď samozřejmě změní. Rodinka čím dál tím častěji trajdá po prázdninách, prodloužených víkendech a podobně, a brzy odjedou dokonce na tři týdny. Zatím nemáme žádné informace o tom, co speciálního bychom měli během té doby dělat (tedy hlavně já), jen víme, že budeme hlídat pejsky, což nás výrazně omezí v pohybu, ale s tím se holt nedá nic dělat, to je součást jobu.

Prostě jak se vlastně nic nestalo.

Čas nejvíc letí, když se nedíváš do diáře.

Těžko uvěřit, že za dva dny je červen. Čtyři měsíce za námi, osm zbývá. Už jen dvakrát to, co jsme dali doposud.

Léto bude zajímavé. Jsme zvědaví, jak to bude probíhat. Zatím nevíme, kdy bude mít rodina větší dovolené, ale víme, že budou. Pro nás se tím moc nemění, tedy určitě ne pro pana M., ale podle toho, jestli si budou nebo nebudou brát s sebou psy, si my budeme nebo nebudeme moct někoho pozvat. Tedy ne že bychom se psy nemohli, ale se psy je člověk uvázaný na dům a nemůže výletovat, i kdyby nakrásně měl všechno hotové. Leda je brát s sebou. A ne že by s nimi bylo mezi lidmi zrovna jednoduché pořízení.

Těšíme se na bazén, ještě jsme ho neokusili, ale zcela jistě to bude v létě naše veliká záchrana, tedy opět zase hlavně pana M., protože on je ten, který bude na zahradě trpět pod útoky žhavého slunce, bude-li tak, jako je teď. Minulý týden se totiž počasí zbláznilo a extrém vystřídal extrém – najednou jsme se ocitli uprostřed léta, kraťasy a tílko nestačily a pan M. byl hned pěkně sežehnutý, což mu samozřejmě hrozně závidím. Já zato jen čekala, kdy se začne ozývat dlouho neviděná angína nebo tak něco, protože neustále přecházet z naší pohodové teploty do venkovního pařáku a hned do vychlazeného hlavního domu je přesně to, co moje tělo nesnáší a za co se mi pak obvykle mstí. A navíc, George byl dva dny doma s teplotou a kašlem a já měla za povinnost tam být skoro pořád s ním, takže studený barák, venku hic a dítě neschopné uposlechnout rozkazu zakrývat si pusu, no recept na katastrofu, a ještě k tomu vyčerpání ze snahy donutit ho k čemukoli, co má dělat, a držet ho od všeho, co dělat nemá, což se stává čím dál tím nemožnějším úkolem. Netrvalo to totiž ani tak dlouho, jak jsem čekala, a milému dítku došlo, že mu projde všechno, a i když na něj budou řvát a vyhrožovat mu, tak na něj nemůžou. Oni prostě své výhružky neplní a naprosto nejsou důslední, a tím pádem berou veškerou munici i mně.

Čas si pokojně ubíhá. Máme půlku května a věci jsou teď celkem normální.

Uspořádali jsme první letošní buřtoklání a byl to celkem úspěch i na to, že to byla beta verze a že jsme vůbec nestíhali. Nestíhala jsem hlavně asi já, protože jsem cca hodinu, možná i dýl, strávila hysterčením a hledáním klíčů od domu a prostě nikde nic. Normálně by se bez toho o víkendu dalo žít, jenže rodina odjela a my měli na starosti psy. Tedy ok, budou muset spát u nás a asi bude muset pan M. vyjet někam shánět nějaké granule, pokud je tedy nedoveze někdo z hostů, nicméně bůhvíproč mi větší starosti dělalo prádlo, co potřebovalo pověsit, a celkově zjeb, jakého se mi dostane, až se rodina v neděli večer vrátí a já jim řeknu, že jsem si asi zabouchla klíče vevnitř.