Na plotně bublá hovězí guláš a v troubě se pečou borůvkové muffiny. Chatičkou to voní jako v čajovně, tak si představuju, jak v nějaké sedím před borůvkovou vodnicí, usrkávám horkou masalu a povídám si s vámi. Že by mi začínali chybět lidi?

Samozřejmě, že jsem vám zapomněla říct o těch aljašských autobusech. Tady je totiž sranda v tom, že na jízdním řádu jsou časy, ve které ten bus staví na všech možných ostatních stanicích, jen ne na té vaší 😀 Pokud chcete info o tom, kdy vám jede další bus, musíte si někam zavolat (a pochybuju, že to jde z české simky) nebo se podívat už doma na netu, ať víte. Eventuálně pokud víte, mezi kterými stanicemi leží ta vaše, dá se to odhadnout podle časů, kdy má být na sousedních stanicích, ale kdo tohle ví, žejo. Pod tabulkou je v tomto směru „šíleně nápomocný“ nákres trasy, který je tak maličký a tak rozmazaný, že nepřečtete jedinou stanici. Very fucking useful, Go America! 😀

Věřte mi nebo ne, já pořád nemám na žádné psaní čas, a když už by ho trochu bylo, tak zase není internet, takže to vypadá, že jestli budu psát článek jednou týdně, budu ráda. No ale abych vám to dopověděla…

Tak jsme dojeli a já můžu konečně odtajnit naši destinaci! Musím říct, že mi chvílemi dělalo problém nepodělit se, byť jen kvůli takovým maličkostem, jako je ta náhodička, kterou docení asi jen mí přátelé blogeři – z AK (Autorského Klubu) jsem dávno odešla, ale právě na AK jsem letos v únoru vyrazila. Ano prosím, jsem na Aljašce 🙂

Byla to nejdelší cesta letadlem, jakou jsem kdy podnikla, a upřímně doufám, že to nebudu muset podstupovat už mockrát v životě. Dostat se takhle daleko od domova je svým způsobem osvobozující a ne že by mě netěšilo, jak mě mé okolí má za supermana (i když jako obvykle, já mám pocit, že to nic zase tak hrdinského nebylo – s tím správným člověkem vedle sebe dokážete cokoli a nemusí se vám to vůbec zdát přehnaně náročné), ale čeho je moc, toho je příliš, a ta vzdálenost se mi přece jenom moc nelíbí. Mám pocit, jako by mezi mnou a domovem byla momentálně skála tak neproniknutelná, jako bych cestovala Hvězdnou bránou do jiné galaxie a ta brána se pak zavřela a nešla nastartovat, jen snad za předpokladu, že spálím nějakého rudého obra, abych z něj získala energii nebo tak něco 😀 No, rozumíte mi. Prostě že to není jen tak, dostat se zase zpátky.

Strávili jsme vlastně asi 26 hodin na cestě do Anchorage, našeho posledního záchytného bodu v městské civilizaci, a pak nás čekaly ještě 3 a půl hodiny menším letadlem, ale to až po přespání. Neříkám, že Dutch Harbor je nějaká díra, naopak je to jeden z největších přístavů na světě (alespoň co do produkce), ale je to přece jen jiný svět a obchoďáky tu asi nenajdeme 🙂 A tak jsme si ještě v té Anchorage užili mezi dvěma nocemi strávenými v malém milém hotýlku poslední shopping spree v centru (Smoked Butterscotch Latte od Starbucksu, nový šampuk od Lushe, nové DW tričko, viz foto – nemohla jsem odolat! 😀 – náš první americký burger a naše první americká pizza, obojí fantazie :)), a pak jsme zase frčeli.

Mimochodem, připomeňte mi, ať vám povím něco o amerických jízdních řádech autobusů 😀

Pozvolna jsem dobalila. V prvním kole se mi pan M. vysmál a prohlásil, že ještě že mám ten vyfukovací pytel. Ve druhém jsem některé položky vytřídila, neb jsem usoudila, že to určitě zvládnu i bez nich, a taky jsem byla líná nad tím přemýšlet.

Ono by tam ve výsledku nemělo mrznout až tak brutálně, jak jsem původně myslela, i v noci by se teploty měly dostávat maximálně na -8 a ve dne by se měly držet kolem nuly a nad nulou, takže jsem zvážila množství svetrů, triček a dalších potenciálních vrstev a usoudila, že mi ta opravdu teplá a tlustá zimní bunda bude nejspíš k ničemu a že to zvládnu i s tou tenčí, starou, která moc teplá není, ale za to je výrazně skladnější a lehčí a s těmi vrstvami víc verzatilní. Je to ale zvláštní pocit a pořád bojuju s nejistotou, protože ta tlustá bunda byla první věc, kterou jsem si byla jistá, že pojede 😀

Ale fakt! 

Tohle je vůbec poprvé, kdy je moje destinace zatím tajná 🙂 Pan M. to tak chtěl a já to tak tedy zkouším. Ono na tom nakonec zase tak nesejde, hlavní je vědět, že je to nejdál, co jsem kdy byla od domova, že je to zase ostrov (i když asi větší), že to tam vypadá dost zajímavě (fotky budou), že si možná – snad – splním velký sen a uvidím naživo velryby, že tam nakonec snad nebude tak rozdílné počasí než je tady, a že abych se tam dostala, budu regulérně a celý den cestovat v čase!

Řeknu vám to na férovku, ten článek je hlavně pro mě 😀 Je totiž jedno, jak často nebo kolikrát pojedu, stejně si po dalším návratu zase nepamatuju, na co všechno jsem ti to měla pamatovat. Balení, výměna peněz, rozloučit se s kamarády a s rodinou a tak dále, to jsou maličkosti, na to člověk nezapomene a většinou ho to i baví řešit, ale co mě vážně nebaví a co je pro mě obtížné si do detailů pamatovat, je moje „oblíbené“ „Byrokratické kolečko“. 

Ono toho není tolik, co je zapotřebí vyřídit před odjezdem a po návratu, ale internetové vyhledávání není vždycky úplně nápomocné, když se snažím po stopadesáté vygooglit, co všechno přesně potřebuju za dokumenty a co po mně posledně nechtěli, takže pro své budoucí já a pro všechny z vás, kteří se chystáte jet na delší dobu do zahraničí, ať už za prací nebo za au-paiřením, to tady konečně vyvěšuju. Snad to pomůže 😉

Continue reading

Čas se krátí. Přešla jsem z fáze paniky, nevolnosti a neklidného usínání do fáze relativního klidu, která ale podle mě zase brzy pomine.

Něco málo z toho, co jsem potřebovala nakoupit, jsem nakoupila, a něco se našlo doma. Něco mi pořád chybí, ale čím dál tím víc si říkám, že bych se měla klidnit a vyřešit to prostě tím, co už doma mám. Dobře, možná nemám skvělou bundu, možná nemám super boty, ale něco přece jenom mám, homelesák taky nejsem 😀 Trochu si nadávám za nákup poměrně tlustých a dost drahých termoponožek, které mohly být o dost levnější, kdybych nebyla líná zajet znovu do Palladia. Ale už je nevrátím, už jsem je rozdělala, a kdoví, třeba za ně budu ještě ráda.

Jak jsem se tuhle těšila z toho, jak se Praha vylepšuje s možnostmi nakupování jídla, zdá se, že se to bude týkat opravdu jenom jídla.

Znám lidi, co se všem náznakům o zelenější trávě v zahraničí tvrdě vysmívají, mají za to, že to jsou jen trapné fámy trapných lidí, a že doma je nejlíp. No budiž, já to budu s chutí brát těm, kteří si to nechat vzít chtějí, a ten zbytek ať si to nechá, good for them. Ale já mám prostě zkušenosti jiné.

Dneska jsem třeba zlanařila maminku, že mi půjde „za svědka“ při nákup nějakého toho zimního oblečení. Přiznávám, jsem krutě nevybavená, a na to, že mám už jen dva týdny do odjezdu (ani ne), jsem docela „v pohodě“ (no dobře, v noci nemůžu spát, ale jinak nejspíš působím dojmem člověka, kterého to nevzrušuje). Tak jsem si dneska dala za cíl, že s tím pohnu. Samozřejmě jsem nepředpokládala, že se vybavím vším, co je zapotřebí, ale taky jsem neměla obavy o to, že bych z Palladia odešla s prázdnýma rukama, neboť nějaký research už jsem si dělala a s panem M. jsme taky už pár sportovních krámů obrazili. Tak mi tam přece někdo poradí a alespoň něco teda koupím.

Pořád si stojím za tím, že kreslit neumím. Ale řekla jsem si, že něco málo jednoduché grafiky snad zvládne i takový retard jako já, jen to chce trochu trpělivosti a černý mikrofix a sken, což nejsou zase tak nedostupné artikly.

Takže jsem pro ten fix zašla do papírnictví, protože ten jsem narozdíl od skenu neměla, a podle různých návrhů, co jsem si čmárala už dřív (s trochou pomoci strejdy gůgla), jsem dala dohromady alespoň ty sociální ikonky a nápis jména (nebudu tomu říkat logo, až tak cool to není :D), a taky tadytoho fénixe, který se mi ovšem tím, že je na výšku, moc nehodí do krámu, takže prozatím bude hlídat konec sloupku, aby se mi nikam nerozutekl. Třeba ho časem vymyslím ještě jinak – vlastně co to říkám – už z principu toho, co jsem za člověka, ho rozhodně budu vymýšlet ještě stokrát jinak 😀

Říkám to pořád, že blogy s vlastní grafikou obdivuju a stavím na piedestal. Osobně k tomu mám asi ještě dlouhou cestu, ono to přece jenom chce čas a totální ticho a nevyrušování (silně nedostatkové zboží) a inspiraci a kdesi cosi, ale byla bych ráda, kdyby to alespoň letos nabralo ten směr.

Jedním z důvodů, proč se tak ráda vracím do Anglie, je ten, že v Čechách, a to i v Praze, chcíp pes, co se týče nakupovacích možností. Zní to ode mě možná zvláštně, vzhledem k mé životní filozofii a momentálním předsevzetím, ale to je právě to, že když už něco kupuju, tak chci mít krásné a něčím unikátní věci, v poctivé kvalitě, za solidní cenu, pokud možno věci přírodní, čím dál tím víc mě lákají výrobky veganské, bez palmového oleje, netestované na zvířatech, nezpůsobující jim újmu, a podobně. No a shánějte něco takového po Václaváku…

Takže mě v posledních dnech při trajdání centrem velice příjemně překvapilo, jak se Praha za poslední řekněme dva roky proměnila a co všechno se tu už dá sehnat.