Varování: Možná utopické plácání z únavy, ale chtělo to ven. Jestli se mi chcete smát, že jsem si šlehla, jděte jinam. 

Přehnaný vztah k věcem, obzvlášť k hračkám a čemukoli, z čeho si má dětská představivost hračku dovedla vytvořit (což mohl být klidně klacíček, co vypadal, že má oči, nebo větev, co jsem ji s sebou vláčela celý den po lese, abych se o ni mohla v těch asi deseti letech „opírat“ jako utrmácený zcestovalý tramp), jsem měla vždycky. A dodnes nevím, jestli je to tak úplně dobře a jestli jsem normální, když nedokážu vyhodit starého ohmataného mončičáka a dokonce i v případě, že by některé mé staré barbíně chyběla noha nebo paže (což se nemůže stát, ke svým hračkám jsem se vždycky chovala ukázkově, ale kdyby přece jenom), vím zcela jistě, že bych jí byla schopná uspořádat regulérní pohřeb, nebo by alespoň do té popelnice letěla v krabičce, zabalená do nějaké pěkné látky a posypaná květinami, aby ji to ochránilo od toho smradu a bordelu okolo, a prostě proto, že si to zaslouží.

Stejné to mám samozřejmě se zvířaty, jako snad každý, kdo k nim má nějaký vztah. Mluvím na ně, šišlám na ně nebo si s nimi úplně normálně povídám, ale narozdíl od mnohých si umím přiznat něco, co mě uvnitř trochu děsí – že skutečně věřím, že mi rozumí. V některých momentech se na ně podíváte, zamyslíte se a řeknete si „Nééé, to je přece blbost!“ a zasmějete se sami sobě.

Ale je vážně?, naskočí na čele vráska pochybností a já se nemůžu zbavit pocitu, že mě to zvíře jen testuje a když vydržím dost dlouho, tak na mě skutečně promluví, neboť se ukážu být „hodnou zasvěcení“.

Nebaví mě, jak někdy když dělám celý den něco u počítače, jdu večer spát s pocitem, že jsem neudělala vůbec nic. Přitom to zrovna dneska byla taková dřina.

Už od sedmi ráno mě buzeroval mobil – volali mi z jedné cestovky, že letenky k mé vybrané rezervaci nejsou, ale že mi zavolají za hodinu. Tou dobou jsem už ale byla v druhé cestovce, kde jsem nakonec strávila aspoň hodinu ve snaze nějak to s tím totálně rozkošným (psh, jsem zadaná) týpkem nějak vyřešila. Co jsme chtěli, nebylo. Co jsme původně nechtěli, to mi servíroval na zlatém podnose, až člověk zapomněl, proč to vlastně předtím nechtěl, a rozhodnout v tu chvíli sama za oba (ještě po ránu, žejo) pro mě byla muka, že nebýt telefonů, asi bych se z toho zrestartovala. Navíc jsem si opět připomněla, jak a proč nesnáším tohle podzimní období. Řeším to každý rok, pak na to vždycky zapomenu a vzpomenu si až ten příští, jak se mi nehorázně plete říjen a listopad. A proč? Je to všechno hlavně kvůli Halloweenu a mineralogické výstavě v Tišnově, která se koná ve stejnou dobu, a do toho dušičky. Těch dat s různými koncovkami v jeden jediný víkend je moc, mně se to plete, a teď do toho anglické názvy měsíců, které mi nikdy dřív nedělaly problém, ale teď mám zrovna z toho Octobera a Novembera bůhvíproč v hlavě totální guláš a už nevím, kde mi hlava stojí. Navíc jsme diskutovali o tolika různých termínech a možnostech, že jsem nakonec po odchodu skoro nevěděla, kam že to jedu – a už vůbec kdy.

Ale nejzajímavější je, že tátovi se to plete úplně stejně, a to se mu do toho nemontuje ani Halloween, ani dovolená, ani angličtina. Tak nevím, čím to ve skutečnosti je. Jsou si ty měsíce tak podobné, že je od sebe nerozeznáme? Nebo se podvědomě snažíme přiblížit k Vánocům?

Na chatě už bylo zase pracovně. V sobotu se táta rozhodl posekat půlku zahrady, takže my s mámou a babičkou jsme měly co dělat po zbytek dne. Mokrá tráva se hrabe vůbec nejlíp. V neděli se pak pro změnu trhala jablka – která podle mě v tom sklepě stejně akorát do jara shnijí a zase se toho kvanta vyhodí. Ale třeba letos ne, třeba můj upravený stravovací přístup pomůže a sní se toho víc. A taky to hodlám ozkoušet na odšťavňovači, co jsem ho našla v kredenci. Jsem zvědavá, jestli je to takový krám, jak vypadá, nebo jestli to snad i bude fungovat.

Boj o udržení zdravého jídelníčku je v plném proudu. Jen co jsem přijela domů, už se to na mě valilo ze všech stran – rohlíky, chleba, salámy, šunka a prázdná lednice, kde není z čeho vařit. Ke špagetám leda rajský protlak, což už se poté, co jsem si zvykla na pořádná rajčata z konzervy, nedá žrát, zelenina nikde žádná a hned k večeři smažený sýr s domácí tatarkou, na kterou se člověk tak těší, ale jak mě z ní rozbolelo břicho! Nevím, asi ta cibule, ale člověku to zkazí zážitek.

Ještě jsem na vás nezapomněla a povídání o Dorsetu pokračuje! Jen je to teď trochu horší s časem, tak se omlouvám, že to tak trvalo.

← Předchozí zastávka: Bridport, West Bay a velké whovianské překvapení

Věděli jste, že Portland je nejenom v Oregonu, ale i v Anglii? Já teda ne.

Jelikož se nám nepodařilo se v Bridportu naobědvat, rozhodli jsme se pokračovat v cestě směrem k Isle of Portland, kde se měla nacházet dlouhatánská pláž z obou stran obklopená mořem, po níž by se mělo k tomu ostrovu dát dojet. Což znělo zajímavě.

Nicméně ve skutečnosti nám to až tak úžasné nepřišlo. Pláž, nebo spíš prostě pruh zvaný Chesil Beach, se sice skutečně táhne do daleka, ale jednak to byly samé kameny, a druhak nás po kouzelném Lyme Regis a útesech u Bridportu nějakých pár kamenů na hromadě prostě už nemohlo ohromit.

Na vyhlídce (v dáli na mlhavém obzoru Isle of Portland)

A tak jsme si po příjezdu na ostrov udělali malé kolečko okolo nejbližšího kruháče, zatímco jsme se rozhodovali, kolik času ostrovu věnujeme, a pak jsme zaparkovali u bistra na okraji, kde se nám čirou náhodou podařilo dostat od nějakého spolukolegy řidiče parkovací lístek zadarmo.

Konečně balení! Už předevčírem jsem tu cestovní horečku nevydržela a došlo mi, že se na to nehorázně těším. Až budu bojovat s místem a vysávat vzduch z vysávacích pytlů s vědomím, že je to vlastně jedno, protože tentokrát platíme za kila a na centimetrech až tak nezáleží. Až budu vyndavat věci ze šuplat a zjišťovat, co kde mám, přimčež stejně zase najdu nějaké věci, které nepotřebuju nebo jsem je už dlouho neviděla. Až si zase ověřím, že mít celkové množství majetku tak maximálně do těch dvou velkých kufrů je až až a víc bych ho prostě mít neměla (nepočítám nábytek a nějaké nutné bytové vybavení). Až se budu rozhodovat, jestli potáhnu domů opravdu všechno nebo něco nakonec přenechám budoucím au-pairs a budu uvažovat, jestli se jim to bude hodit, jestli budou rádi a jak zareagují, až zjistí, že mají šuplík plný kancelářských potřeb zadarmo.

Na poslední chvíli jsme ještě stihli zajet znovu do Thajské restaurace ve Worthingu. Tentokrát nás to ale vůbec nezaujalo, na nudlích se moc nevyřádili, bylo to mdlé, s podivnou pachutí, takové neslané, nepálivé cosi. Když to srovnám s tou baštou minule, mám pocit, že jsem byla v naprosto jiném podniku.

Pan M. ještě stačil koupit přepínač do žehličky, po němž pásl už týdny. Jenže se mu nepovedlo sehnat ten správný, a i když se s tím mořil dlouhé hodiny, nakonec ji asi nespraví.

Po nekonečných hodinách nervů a vztekání se se nám podařilo objednat vytouženou fotoknihu pro rodinku, ale i když jsme si připlatili za expresní doručení, neoplývám optimismem a mám pocit, že to nestihne dojít. Což by bylo na houby jednak proto, že jim to nebudeme moct dát osobně (= vidět reakce a neodjíždět jen s „čau“), a jednak si to nezkontrolujeme. Nemluvě o tom, že nás ten express stál o deset liber navíc.

Pan M. dře jako fretka, aby na poslední chvíli nahonil tučný příjem. Ani radši nepřemýšlím o tom, kolik peněz si zvládl za poslední týdny vydělat prací u souseda, nechci závidět a vím, že by mi to za to nestálo. I tak jsem vyřízená, hlava mi už dávno explodovala a nemůžu se dočkat, až budu sedět v autobuse s vědomím, že už je hotovo a víc už nic není třeba.

Už se fakt strašně těším domů. Ne že by mě to tu už tak moc štvalo, ale mám toho v posledních týdnech nad hlavu a cítím, jak mi to už zase doléhá na zdraví. Stažený žaludek, nadměrné pocení, permanentní pocit nestíhání a neschopnosti se na chvilku uvolnit, jelikož za hodinu nebo za dvě už zase někam musíme letět. Neustále něco zařizujeme, čím dál tím víc věcí se komplikuje a nevychází podle představ a já jsem čím dál tím unavenější. Na všechny strany rozesílám uklidňující hlášku, že „počkejte za týden“, to se situace uklidní a zase budu schopna se věnovat věcem, jimž se potřebuju nebo chci věnovat, dohánět resty a víc být na příjmu. A nemůžu se dočkat, až se všechno zase zpomalí, i když vím, že za pár týdnů mi z toho nejspíš zase začne hrabat.

← První zastávka: Lyme Regis

Naši druhou zastávku zvolila pro změnu Maude, která má k Bridportu vztah zejména díky svému celkem nedávnému detektivně-seriálovému objevu jménem Broadchurch. Krom toho, že jsme obě britofilky se slabostí pro úžasné britské lokace a Davida Tennanta (ačkoli abych nepomlouvala, moje slabost bude asi větší a lehce pubertálnějšího typu :D), Maudě je ještě k tomu na detektivky, takže se není čemu divit, že ji seriál chytil a že měla zájem si tamní okolí proklepnout, když je ta šance. Nám pak stačilo pár pohledů na tamější útesy, ne nepodobné našim oblíbeným, ačkoli už trochu okoukaným Seven Sisters, a byli jsme zajedno.

Nakonec se nám to podařilo zpunktovat a sobotní výlet smrťák jsme podnikli.

• Jet na ten Dorset

Proč právě Dorset? Protože Dorset a Cornwall mají být naprosto nádherné kraje s úchvatnými scenériemi, což nás bere – obzvlášť na pobřeží. Slavné útesy a různé skalní útvary, to máme rádi, a Dorsetu také náleží světoznámé Jurské pobřeží, které se vyznačuje tím, že je stovky milionů let staré a neustále se sesouvá do moře pod nápory silných přírazů vln, čímž se odhalují prehistorické vrstvy a je to tak ráj lovců zkamenělin. Ne že bych se za jednoho považovala, ale mám to tak trochu v rodině, takže mě celkem lákala možnost dovézt domů jako suvenýrek nějakého toho amonitka…

Původně jsme plánovali strávit na Cornwallu a Dorsetu celý víkend s dvěma přespáními a opravdu si to užít, jenže znáte to s plány… nakonec nám kvůli psovi, kterého jsme nemohli nechat doma samotného a netoužili brát sebou (když netušíte, do čeho jdete, a ještě to ani není váš pes…), nezbylo než vtěsnat celý výlet do jediného dne a ne že by nám to nedalo zabrat. Ale stálo to za to.

Milníky já ráda. Třeba mít 30 followerů na Bloglovinu! 🙂 Woohoo, děkuju vám za přízeň, moc si toho vážím a hamounsky doufám, že to číslo bude dál růst. Nějak závidím svému předchozímu blogu, který to dotáhnul skoro k padesáti úžasným človíčkům na drátě a ráda bych k té hranici dospěla s tímhle. Něco mi ale říká, že se budu muset mnohem víc snažit, zadarmo mi to teda nedáváte >:)

Další velký milník přijde 28. 9., to budu totiž definitivně opouštět Anglii. Tedy nikdy neříkej nikdy a víte, jaký vztah k ní mám, takže upřímně doufám, že se sem ještě, řekněme do pěti let, vrátím, ale pět let je šíleně dlouhá doba a kdoví, co se všechno do té doby přihodí. Takže si začínám říkat, možná je to vážně sbohem. I tak to ale stálo za všechny prachy a neměnila bych.

Teď o víkendu bychom ještě měli podniknout jeden velký výlet – jehož plánování nám ale zatím vůbec nejde. Měli jsme původně jet na necelé tři dny do Dorsetu a možná taky na Cornwall, ale zkomplikovalo se to a nakonec nejspíš pojedeme jen na jeden velký smrťák výlet v sobotu, neboť milá úžasná pinda si nám včera oznámila, že odjíždí do pondělí pryč a nám vůbec nedošlo, že to znamená, že máme na krku zvířata – a hlavně tedy Daisy, kterou tu samotnou nechat nemůžeme.

A tak nám hlavy vřou jako polívka na plotně, jak se snažíme všechno vymyslet, a je toho plánování teď šíleně moc. Času je málo a věcí, které ještě potřebujeme udělat, hrozně moc.

• Jet na ten Dorset
• Napsat Jo, že budeme odjíždět a jak to bude s našimi referencemi
• Zajít pokud možno za ní i za ostatními „zaměstnavateli“ s přáníčkem či nějakou lahvinkou
• Oběd nebo večeře s Ashleigh
• Brighton
• Pan M. si chce vystát frontu na iPhona
• já přemýšlím o koupi příručního kufru
• utratit nebo vyměnit co nejvíc popsaných bankovek a drobných – to mi doma ve směnárně nevezmou
• vypálit všechny těžší svíčky
• sníst co nejvíc zásob. To je asi největší challenge, rozhodli jsme se, že už do odjezdu nepojedeme ani jednou nakoupit. Bude se jíst prostě to, co máme. Tak jsem hrozně zvědavá 🙂
• zařídit pro Ashleigh fotobook (toho se bojím, jen než to dojde, potrvá alespoň týden, takže máme fakt na čase to dát dohromady, a to samotné smolení bude taky na dost hodin. Už jen výběr fotek, natožpak úprava a rozvržení)
• ještě jednou na jídlo do jedné nesmírně příjemné thajské restaurace ve Worthingu, kde jsme si spálili držky poprvé včera – na Cyovo doporučení
• rozloučit se s Hankou a Liborem
• všechno sbalit
• nějak tajně vrátit všechno, co jsme si napůjčovali bez pindina vědomí – jako hlavně nějaké příbory. Taky by nemusela vidět odkapávač na nádobí. Stejně se divím, že se ani ona, ani Nigel ještě ani jednou nepozastavili nad tím, že mě vůbec dole s tím nádobím nevídají
• ujistit se, že jsme ode všech dostali všechny peníze
• vložit ještě něco do banky
• odhlásit se z Puttytribe, kam teď vůbec nechodím a nemá smysl posílat tam měsíčně dvacet liber. Jsem ráda, že jsem je doposud podporovala, ale teď už to dělat nemůžu

Čím dál tím víc mám pocit, jako by už za týden měly být Vánoce nebo co. Asi jsem si myšlenku, že budu až do Vánoc doma, nějak v hlavě převrátila, a mám dojem, že až dojedu domů, budou Vánoce. A nebo je to tím, že se tam tak těším? Vlastně ani nevím, jestli je to pravda a mám v tom čím dál tím větší zmatek.

Totiž samozřejmě, že se těším. Ohromně. Už se tam dávno vidím. Ale zároveň z toho mám svým způsobem hrůzu. V noci jsem se vzbudila s panikou – připomněla jsem si, jak mě panika takhle budívala doma, a najednou jsem měla pocit, že to tam ty tři měsíce nedám. Že nezvládám nevědět, co bude dál, jak se má budoucnost bude odvíjet příští rok a jestli vůbec bude zahrnovat pana Mysteriózního. Mluvení o Skotsku mi teď vůbec nepřipadá reálné, na jednu stranu tedy je (alespoň dokud žiju svým anglickým životem, reálné je úplně všechno a já vím, že to vůbec nebude těžké, dokud budeme spolu. Něco se naplánuje a prostě se to udělá), na druhou si ale připadám dost podobně jako když jsem před pár lety začala mluvit o návratu do Anglie. Jako by to bylo jenom takové mé vroucné přání, takové sebeujišťování, že to určitě jednou udělám, protože mě to svým způsobem láká, jako by to ale rozhodně nebyl plán, jako by naprosto nebylo jisté, že v lednu znovu vycestuju. Ono totiž samozřejmě není.