Cigaretku libo?

Už dlouho jsem nereagovala článkem na někoho a skoro mi to až chybělo, a vida, dneska se zadařilo! Dnešní náhled do čtečky přinesl své ovoce a mě zase jednou inspirovala LoveShy. Jako obvykle to začalo jako prostý komentář, ale když už to začne přesahovat tři odstavce… no, člověk si to pak radši vezme k sobě 🙂 Dlouhej článek je tak nějak tolerovatelnější než otřesně dlouhej komentář…

Já mám na kouření podobnej názor jako na všechny ostatní lidské výstřelky a záliby – ať si každej dělá co chce, dokud mi s tím nezačne zasahovat do mýho života a mně ho znepříjemňovat. Kouření je ukázkový příklad. Ani mi tak nevadí v hospodě, kam jdu vyloženě na pivo a počítám s tím, že to natahám do hadrů, do vlasů, do plic, všude. Tam to patří, tam si dám klidně taky (i když jsem si za posledních pár let hodně zvykla na nekuřácké hospody a podniky a upřímně, díky nim moje tolerance kouřového smradu klesla, protože už to dneska prostě neni tak běžný, a většinou není nutný se po příchodu domů celá vyprat a vykoupat). Ale když s tim někdo chodí po ulici, nedejbože s tim stojí na zastávce nebo nějakym místě, kterym nemůžeš jen projít, musíš tam prostě stát a čekat, nebo když se ti někdo zasmrděnej nakýbluje do narvanýho busu a ty prostě nemáš kam uhnout, tak mě to silně rozčiluje, hlavně proto, že kouření vnímám převážně jako zlozvyk. Slabost. Neschopnost přestat s nesmyslným zvykem, který pro většinu lidí nemá žádné skutečné efekty. Je to jen placebo. Hnusně chutnající, smrdutý, drahý jak cyp, okolí silně obtěžující a zdraví vysoce škodlivý placebo, bez nějž si lidi připadaj jako že nemaj kam s rukama, že nevědi, co dělat, připadaj si pitomě, když čekaj na zastávce jen tak bez tý cigarety v rukách, připadaj si nervózně – ale ve skutečnosti tohle všechno je pouze v jejich hlavě a cigareta jako taková to neřeší. Beru to jako psychickej problém toho člověka a ve spoustě případů i jeho naprostou lenost a neochotu s tím něco skutečně dělat, kterou maskuje výmluvama, že je to těžký a že to nejde. Prdlajs.

Znala jsem spoustu silnejch kuřáků, co jen tak ze dne na den přestali, buď protože museli nebo protože chtěli. Najednou si uvědomili, že je to blbost a prostě si vymysleli lepší využití svejch peněz i svýho času. Nebo museli, ze zdravotních důvodů třeba. A šlo to. Ne každýmu to samozřejmě jde tak narychlo a myslim si, že by se to ani nemělo dělat, pokud je tělo vyloženě zvyklý na denní přísun toho sajrajtu, tak najednou mu ho sebrat musí bejt ohromnej šok a to taky nemůže bejt zdravý. Ale i kdyby postupně, jde to. I já jsem kouřila, ne moc, ale přece. Dodnes se považuju za příležitostného kuřáka, i když moje frekvence kouření nepřesahuje dvě až tři cigarety ročně a kdekdo by mě tudíž nazval nekuřákem – ale takové označení si podle mě nezasloužím.

Ale až na to placebo, až na tu „hustotu“ mi to těch několik let, kdy jsem kouřila trochu víc, skoro nic nedávalo. Velmi výjimečně, když jsem hodně, hodně nasraná, a vyskytuju se v blízkosti nějakého kuřáka, od něj tu jednu vydyndám, ale i za tím jsou obvykle zástupné důvody. Jako třeba že vím, že při cigaretové pauze mě nikdo nebude rušit, že to je taková posvátná úmluva mezi lidma, kterou jsou ovšem oblažováni z nějaké podivné protekce pouze a jedině kuřáci. Zaměstnanec snadno dostane pauzičku na cigárko – „Heleď, já si skočim na jedno, jo…“ – „Jasně, utíkej.“ + shovívavý úsměv, zatímco nekuřák? „Heleď, já jdu na chvilku ven, jo…“ – „…proč?“ – „No jen tak, se nadejchat.“ – „Aha…“ + divnej pohled. Alespoň taková je tedy moje vlastní zkušenost. A samozřejmě, jak dobře ví Rachel z Přátel, při cigaretové pauzičce se lidi sbližují. Jsou v katarzi, uklidňují se a často mají chuť se svěřit kamarádovi kuřákovi. Člověk se tomu v tom seriálu směje, ale já si to šla ověřit a fakt to funguje. Při cigaretových přestávkách jsem se nejednou dozvěděla věci, které by mi jinak nikdo nevyklopil, a ani jsem se nemusela ptát. Je to kouzlo.

Jsou tu i důvody řekla bych meditační. S cigaretou se člověku líp uklidní, protože na ni v tu malou chvilku plně soustředí svou pozornost – alespoň já jsem to tak dělávala a dělám to tak dodnes, když na to kouření přijde. Plně se věnuju celému rituálu, od zapalování (vlastně už od shánění ohně, i to si užívám, protože to nemám denně, je to něco nového nebo alespoň dlouho nedělaného) přes vdechování a vydechování (hluboce meditační záležitost), vnímání škrabání v krku a případného motání hlavy, pokud kouřím nalačno, uvědomuju si, co za svinstvo do sebe tahám, a jaký efekt od toho očekávám. Uvědomuju si svoje prsty, lehce svírající štíhlou bílou tyčinku. Papírový materiál a vůni a texturu úplně nové cigarety, právě vytažené z krabičky. Uvědomuju si, jaká je to blbost. A že jediný faktický důvod, proč to vlastně občas udělám, je čistě experimentální – zajímá mě, jestli to je i letos v létě úplně stejně bezduchá a nesmyslná činnost jako to bylo vloni na jaře, kdy jsem kouřila naposledy.

smokey.jpg

Neřekla bych, že mě meditace v tomhle směru přiměla nějak prozřít, to už jsem věděla dávno, že mi to nedává smysl. Ale pomohlo mi to vidět s mnohem čistší hlavou, že kouření vůbec nepotřebuju, už ani pro to placebo nebo zvýšení coolness levelu. Když mám nervózní ruce, strčím je do kapes nebo se prostě obejmu rukama. Hraju si s copánkem nebo zaklesnu ruku za ucho tašky, co mám přes rameno. Hraju si s prstýnky. Nebo si čtu. Hrabu se v kabelce. Pořád se něčím zaměstnávám, a ve chvíli, kdy si to uvědomím, se sama sobě zasměju a přestanu to dělat. Prostě jen klidně uvolním ruce a vnímám je. Vnímám svůj postoj a dochází mi, že mám volbu – můžu se čímkoli zaměstnávat, nosit s sebou knihu nebo jojo, nebo se můžu ve chvílích podobného stresu prostě uvolnit a upřítomnit, no a nebo můžu udělat tu blbost, že začnu po kapsách nosit cigarety. No ale proč bych to proboha dělala, když si můžu vybrat něco jiného?

A tak už vlastně kouřím jenom vodní dýmku. Baví mě ty příchutě a vůně. Baví mě to sdílení s přáteli a ten design. Baví mě sledovat to připravování a doufat, že si to jednou taky zkusim. Baví mě, že to ze sebe necejtim, a když jo, tak jedině jako příjemnej ovocnejch nádech. Baví mě, že mi z toho neni blbě, ani z toho nemám pachuť v puse, právě naopak, je to jak dát si žvejku. Záchrana, když tu žvejku nemáš. Je to pro mě symbol čajoven a čajovny já ráda. Je to dobrý na zvyšování kapacity plic, nutí mě to pomalu a plně se nadechovat. O cigaretách se ještě pořád vyjadřuju v přítomném čase, pořád říkám, že „občas kouřím“, ale v podstatě to není pravda. Poslední cigaretu jsem měla vloni v létě a předtím 13. 10. 2012, poté, co jsem půlku noci prochodila po bytě s umírajícím kotětem v dlaních, a snažila se ho rozdejchat. Nerozdejchala. A cigarety už taky moc nerozdejchávám a myslím, že si žádnou zase pár let nedám, nemám proč. A podle všech komickejch proroctví se tak ze mě předčasně stala taková ta brblavá, nadávací baba, co jí serou „ty mladý“ a vůbec je nechápe. Ale u těch mladejch by se to vlastně ještě dalo pochopit, tam v tom hraje roli ten kolektiv a tlak na to, bejt cool, je fakt vysokej. Ale jakou výmluvu maj ty starý?