Hvězdy pro tebe

Zase jedna drabblovinka pro Imaginarius

Už zase tam je. Shazuje hvězdy z nebe. Nevím, proč to dělá. Je tam ale každou noc.

Pokaždé, když přijdu domů, vyšplhám se do okna s hrnkem čaje a vidím pod sebou celé město. Tiché a poklidné, rozsvícené a přitom skryté ve tmě, plné lidí, za těmi zářivými okny, kdoví co tam dělají, snad přišli právě domů z práce, snad se dívají na televizi, snad si povídají, smějí se či tančí… možná pijí víno. A možná jsou osamělí. Třeba si čtou. Copak asi čtou? Město… tak plné lidí, ale s ulicemi tak opuštěnými. Skoro nikdo se jím nepotuluje, až na pár zbloudilců, co se vyžívají ve flámování a zvracení za popelnice. Jednoho jsem viděla včera. Vymočil se o blok dál a myslel si, že ho přitom nikdo nevidí. Dost možná si to druhý den ani nepamatoval. Co je to za život, když si ho člověk nepamatuje? Já si pamatuju všechno.

A pak je tu ten muž. Hvězdář. Noc co noc vyšplhá na střechu protějšího domu a přistaví si žebřík až úplně k okrajům. Poprvé jsem byla zvědavá, myslela jsem, že skočí. Ale on místo toho začal shazovat hvězdy z nebe a dělá to tak od té doby pořád. Možná ho ty hvězdy rušily ze spaní. Možná je posílá na pomoc všem těm zbloudilcům tam dole, aby je dovedly domů a svítily jim na cestu. Je to zváštní, vždycky je ke mně otočený zády, ale někdy mám pocit, že o mně ví. Jako by seděl přímo tady vedle mě…

Muž ze žebříku se ohlédl. Je tam! Dívá se na něj. Ta dívka se stříbrnými vlasy je v okně i dnes. Věděl, že z něj patrně vidí jen siluetu, přesto se usmál. Natáhl ruku k nebi a nahmátl tu nejzářivější hvězdu. Byla vysoko. Konečky prstů si ji přitáhl blíž a pak ji poslal směrem k černému oknu, v němž se pod měsíční září třpytily jen dívčiny kadeře a její světlá pleť. „Tahle je pro tebe, princezno“, pomyslel si.