Přímořské myšlenky

V Brightonu bych mohla bydlet. Skoro jsem si až začínala myslet, že už jsem uvykla vesnici, ale popravdě, když jsme o tom s panem M. přemýšleli v pondělí v podvečer při procházce po Brightonské kolonádě, začalo to vypadat, že nám oběma v hlavě šrotují kolečka. Alespoň mně tedy šrotovala.

Už jsem se viděla, jak se tam stěhuju. Vlastně by mi nevadilo pořád zůstávat u Ashleigh, prozatím. Kdyby se jí podařilo prodat náš hlavní barák, koupila by si pravděpodobně něco na okraji Brightonu, aby to děti pořád měly blízko do školy a mohly případně jezdit autobusem. Nigel by se pravděpodobně taky přestěhoval někam blíž. A kdyby tam pro nás měla i vhodné ubytování, třeba zase nějaký anexíček, nevadilo by mi opustit venkov a vyměnit to naše kamenné „molo“ vedoucí k lesu za molo skutečné, za Brighton Pier a nekonečnou pláž plnou kamení a racků.

Nevadilo by mi místo louky plné králíků a občas srnek chodit meditovat k moři. Obvykle u něj bývá chladno a větrno, ale když včera nebylo a my si to štrádovali po kolonádě směrem k centru, připadalo mi to naprosto dokonalé.

Dovedla jsem si naprosto živě představit, jak si tu sháním cleaningy a můžu na ně chodit pěšky nebo kolmo. Jak mám všechno nakupování na dosah ruky, už žádné dojíždění o víkendech do Crawley, snad bychom nepotřebovali ani Londýn. V Brightonu je toho tolik co objevovat a kdybychom nemuseli cestou domů strávit tři čtvrtě hodiny v autě, šlo by to samo, včetně zdejšího večerního, potažmo nočního života.

Při té své představě jsem se už viděla na kolonádě s kolem, jak zkoumám, kam až s ním jde zajet a jestli uvidím na Seven Sisters. Měli bychom to samozřejmě blízko i tam, a tak bychom tam mohli jezdit častěji. A jak by bylo příjemné sedávat na břehu moře a přemýšlet, že vás od domova dělí skoro jen ta voda? Je to taková blbost, ve skutečnosti od La Manche bydlíme vážně jen něco málo přes půl hodiny cesty autem, takže bych si to klidně mohla představovat i tak, ale moře si holt je lepší nevymýšlet a mít ho přímo pod čumákem. Zažít to, vnímat to, být tam, to je jiná.

Pondělní procházka byla vůbec příjemná. Ashleigh nás potřebovala večer a nějakou náhodou se nám potřetí za sebou podařilo zbavit se jedné session u Jo, a tak jsme měli volný celý den. Dobře jsme se prospali a po obědě jsme vyrazili do Brightonu, že tam strávíme pár hodin, než pojedeme k Ashleigh – což nám zaplatí benzín a ušetří nás to nutnosti jezdit někam o víkendu. Nezlobila bych se, dělat to takhle častěji. Sice jsme se díky její nespohlelivosti a nezodpovědnosti dostali domů až v jednu ráno (aspoň jsme si zkusili hodinku klasického bejbáče, kdy jenom sedíte, „hlídáte klidný spánek“ děcek a čekáte, až se vrátí ovíněné rodičovstvo), ale to odpoledne byla příjemná věc. Jako by byl víkend. Nikam jsme nespěchali. Nic jsme nemuseli. Nejeli jsme tam ani tak nakoupit jako prostě pobýt a projít se. Obchody nás už tolik nelákají, neočumujeme, po ničem nebažíme – jen pan M. se nemůže dočkat nového iPhonea a ze zvyku nevynechá jedinou příležitost zajít si zaslintat do Apple store, ale jinak nás už ani ten Primark tak neoslňuje, když už máme nakoupeno všechno, co jsme potřebovali. A tak si to člověk konečně může užívat.

Nějak jsem si tudíž zezačátku nebyla jistá, proč jsme tam vlastně jeli. Ale pak jsme si dali malý rozchod a já si jen tak z hecu a chuti skočila pro vanilkové kafe do Starbucks (samozřejmě do vlastního Starbucksovského termohrnku) a pak jsem ho, obdařené šlehačkou, usrkávala před krámem s PC technikou a čekala na pana M. a musela jsem se ohlédnout a usmát se. Uvědomila jsem si svoje štěstí. Hřejivý hipsterský pocit, který měl možná něco společného s tím krásně červeným tumblerem, ale spíš to bylo prostě v tom, že jsem tady. V Anglii, v přímořském Brightonu, v centru dění, ve městě, na pláži, kde mi nad hlavou lítají racci a když se jim zachce, i mi zapózují pro fotografii, tady v zelené ostrovní zahradě, o které jsem snila tolik let, že je mi to až stydno přiznat, a je úplně jedno, že většinu času se tu nervuju s umýváním a uklízením, když člověk tohle dá na chvilku stranou a uvědomí si, že nejen prací je živ a že sem jel úplně z jiných důvodů, tak je to nádhera. Najednou chápu, že nervovat se nějakými cleaningy a těmi lidmi je blbost. Že Ashleigh na mě většinu času vůbec nemůže, když si to zařídím, a že mě nemusí dojebávat ani ty peníze, co mi dluží, protože se z nich nevykroutí a nakonec je vždycky zaplatí.

Já nevím, možná vážně stačí, aby vysvitlo sluníčko, aby si člověk uvědomil, jak je mu na světě hezky, a začal si vážit i té mlhy. Někdy hlavně prostě potřebujete mít volno. Sice medituju, fotím, píšu, koupu se při svíčce a všelijak jinak odpočívám a dělám si radost (a včera jsem si dokonce i zahrála na basu, wheeee), ale stejně jsem nějak unavená, snad z toho chladna a rozpadajícího se baráku. A práce kočičího babysittera taky dokáže vysílit.