Koncem týdne a o víkendu

"This cat is watching you masturbate."

„This cat is watching you masturbate.“

Soužití s Ashleigh opravdu není sranda. V pátek odpoledne se naprosto nečekaně nakýblovala do baráku i s dětma, že přijeli na víkend. Jelikož jsme je očekávali nejdřív v sobotu během dne, bylo to docela nepříjemné překvapení. Okamžitě se roztáhli po celém domě a mně tak ještě o to víc pobuřovala vzpomínka, jak mě Nigel po obědě žádá, abychom jí k večeru „dopřáli prostor“, protože jí není dobře a přijela se sem hlavně vyspat z nepovedné návštěvy u zubaře. My jí máme dopřát prostor. Jasně. Neměli jsme pomalu ani kde večeřet, vyštípali nás totiž ze všech obyvatelných místností a v tak zvaném playroomu, kam se nám nakonec povedlo uchýlit, nebyl internet, takže jsme seděli na gauči s jídlem na kolenou a čučeli do zdi.

A tak byl páteční večer dost zachmuřený, čemuž přidával i fakt, že jsme prošvihli horkou vodu a nemohli se tudíž po práci vykoupat. Když ze sebe člověk nemůže ten vztek smýt horkou vodou a pořádně si přitom v té koupelně, kde má konečně soukromí, dáchnout, jako by najednou všechno stálo za prd.

Sobota to naštěstí napravila. Práce mi utekla jako nic, vesměs tři hodinky žehlení na mandlu a trocha luxování. Ráno jsem sice už zase bublala vzteky při snaze dostat se z naší části domu (všechny dveře zamčené, zavřela v chodbě i kočku, a jediným přístupem dolů bylo schodiště, nad nímž ovšem byla spuštěná kovová žaluzie. Předpokládala jsem, že bude na elektřinu, ale za prase jsem nemohla najít spouštěč, a tak jsem ji nakonec velice ztěžka vyhrnula ručně a prolezla pod ní – zamačkávala mě do země a dělalo to rozhodně dost rámusu na to, aby to vzbudilo celé patro, čemuž jsem se chtěla vyhnout, ale co mám sakra dělat), ale jak padla dvanáctá, najednou se udělalo hezky, svítilo sluníčko a všichni vypadli někam ven, takže jsme přece jenom měli aspoň na kousek víkendu dům pro sebe.

treees

A tak se mi zase jednou podařilo si trochu zaodpočívat. Ráno ještě před prací jsem si umyla vlasy, což člověku pozvedne náladu, odpoledne probíhalo ve znamení internetu, dělání si čehokoli, co se nám zrovna chtělo, relaxace, dobíjení se a přemítání nad vším možným. Člověk na to konečně měl čas. Jak se začalo stmívat, popadla mě touha jít ven na vzduch, a jak jsem vylezla, došlo mi, že bych to měla pojmout trochu produktivně, čapnout foťák a odškrtnout si další bod na pomyslném seznamu věcí, které jsem si slíbila dělat častěji. A tak jsem se pro něj vrátila a měla jsem ze sebe úplně radost, jak je pro mě teď mnohem snazší bojovat proti lenosti, když jde o něco, co chci skutečně dělat. Prokrastinace neexistuje. Nemá šanci. Když už na mě totiž přijde, tak jedině v podobě dělání něčeho produktivního, abych se vyhnula dělání něčeho jinak produktivního. V každém případě výhra.

Šla jsem se teda projít po zahradě a nacvakala přitom pár fotek, z nichž něco málo se i povedlo dost na to, abych zase jednou měla co nahrát na Deviantart. Já to říkám pořád, inspirativní nálada se nedá vynutit a taky se nedá přimět k tomu, aby se směřovala na určitou věc. Třeba jsem včera celej den chodila kolem blogu a nic. Prázdno. Ale sednu k fotkám a najednou to jde a ventiluje se to přes ně.

Pan M. dneska pro zajímavost vypočítával naše současné příjmy. Je třeba si občas připomínat, jak dobře si v tomhle směru vedeme. Někdy má člověk skoro až pochyby, jestli mu ta otročina za to stojí – a hlavně to nepohodlí spojené se soužitím s bláznivou Angličankou. Ale to jsou naprosto běžné pocity, když je člověk au-pair, naopak se divím, že přišly až po devíti měsících. Asi nás od toho dost chránilo bydlení v annexu. Už několik dní kvůli tomu přemítám nad ideálním jobem, ideálním životem, ideálním bydlením. Sním a přemýšlím, že bych si zase jednou mohla sepsat seznam bodů, které by třeba takové moje budoucí bydlení mělo splňovat. Napadá mě, že jsem ho už určitě někdy psala a že bych ho měla najít, ale nevím, kde hledat. Líbí se mi ovšem myšlenka Tajemství, a sice že vesmír je jeden velký katalog, z nějž si stačí jen objednat. Kolik lidí se holedbá tím, že si v mládí na nástěnku připíchli obrázek svého vysněného domu, a když po deseti letech tu nástěnku objevili, nestačili se divit. Ten dům byl přesně ten, v němž nakonec skutečně žili, a oni si to ani neuvědomovali – na tu nástěnku prostě zapomněli.

Líbí se mi představa, že možná vážně stačí si něco vysnít a přesně vědět, co chci, a dřív nebo později se vám toho dostane. Musíte na to jen myslet a musíte to umět pojmenovat.

Já teď hrozně moc myslím na to, že bych se vážně ráda vrátila do annexu. Život v hlavním domě mi teď nepřipadá až tak tragický, když se tu topí, ale to by tu nesměla být jeho paní pečená vařená. Nemít soukromí je hrozná věc. Nemít teritorium a být nucen žít v cizím, kde jste přitom jen stěží tolerováni – a to jste se o to neprosili. Nemít domov.

Ale učím se s tím pracovat. Ukrádám si tu svoje malé kousky soukromí a snažím se přizpůsobovat. Když Ashleigh nestrpí moje oblečení v kuchyni, učím se kuchyň používat jen na jídlo. Ukradla jsem si pro sebe pracovní stolek pod schody a momentálně mi maximálně vyhovuje, až tak, že nechápu, že jsem ho neobsadila dřív. Je tu vcelku klid, lidi kolem mě sice chodí, ale nejsem nucena se na ně dívat, chodí mi za zády. Nezastavují se tu pod různými záminkami, protože si tu nemohou žádné najít. Pokud sedím tady, nemůže do mě Ashleigh pořád něco hučet, protože by musela jít za mnou a to si dvakrát rozmyslí. Je tu zásuvka přímo pod stolem, takže se nemusím přizabíjet o kabely roztahané přes půl kuchyně. A je tu dobré světlo, které poctivě vypínám pokaždé, když tu zrovna nesedím, hlavně ze vzdoru, protože ona sama neustále všude svítí nebo má puštěné televize.

Je to zvláštní. Umím si představit, že pro ni budu pracovat třeba ještě dva roky. Ale neumím si představit, že s ní budu žít jen pár dalších měsíců. Jsem zvědavá, jak se to ještě vyvrbí.

P.S.: Zjistila jsem, že při čtení z ipadů a podobných zařízení se vám ztrácí menu a záhlaví je směšně mrňavé. Zařazuji to do svého to-do listu, stejně jako zvažování, zda přepnout do češtiny. Jako britofil a v Anglii žijící člověk nějaké „continue reading“ neřeším, ale je fakt, že je to jednou v češtině vedený blog a někomu to může připadat matoucí. Popřemýšlím o tom.