Leden: zatim dobrý

Tak se mi to snad zase vrací do rukou. První týden v novém roce na Thakehamu je skoro pryč a doposud ubíhal vcelku příjemně. V Hovu jsme byli jen jednou, poctivě si píšeme veškeré odpracované hodiny, abychom věděli, kolik toho odpracujeme navíc a kolik času si máme nárok „nakrást“ zpátky ve chvílích, kdy to půjde, a ve dnech, kdy tu Ashleigh nebude. Pořád přemýšlím, jak s tím jinak naložit, ale nevidím moc možností. Spoustu věcí prostě nestíháme dělat v daných limitech a chtě nechtě přetahujeme. Dávám dohromady v hlavě řeč, v níž to Ashleigh vysvětlím a navrhnu jí dvě možnosti: buď nám to bude platit jako přesčasy, nebo si to budeme vybírat nazpět tu a tam vhodně umístěným volnem. Jsem ale docela přesvědčená, že jakoukoli možnost, která by zahrnovala z její strany povinnost platit nám víc peněz, by zamítla.

onea.jpg

Počasí je tu zatím v pořádku. Po doletu nás uvítal déšť a do včerejška nás otravoval. A skoro pořád fičí vichr. Ale třeba dneska na oplátku dokonce i vysvitlo sluníčko a s teplotou to taky nebylo tak zlé. Snad to není jen ticho před bouří. Tu a tam někdo zavyhrožuje sněhem a Cy nás zcela vážně varoval, že pokud uslyšíme jakoukoli zmínku na toto téma, máme okamžitě nasednout do auta a jet vybílit Tesco, protože Anglie není na sníh zařízená. Nevím, jestli pluhy a zimní pneumatiky prostě nevedou, ale jakmile napadne deset čísel sněhu, dojde k totálnímu kolapsu dopravy, nejezdí vlaky, nesmí se na silnici a neprojede ani zásobování velkých supermarketů. Na jednu stranu se na takovou možnost těším, bude to aspoň dobrodružnější, akorát mám obavy o to, jak bude náš barák zvládat tak nízké teploty. Zatím si lebedíme, Ashleigh trochu topí, ale jak dlouho jí to vydrží? Na podzim hlásala, že celou zimu určitě topit nebude. Že by si to rozmyslela?

Jinak si docela užíváme klidu. O víkendu nás tu sice čekal binec, ale nikdo tu nebyl, v pondělí jsme nemuseli do Hovu ani k Jo, dopoledne máme oba práce až nad hlavu, takže si Ashleigh nevymýšlí krávoviny, a třeba dneska jsem celej den mandlovala a nikdo po mně nic nechtěl, což bylo tak krásný! A. se tu sice stavila, ale jen na chvilku (já ji ani neviděla), takže nám to pak dovolilo skončit o hodinu a půl dřív, což taky bodlo.

Můj plán mít víc času a všechno si zapisovat tedy zatím vychází. Hned v prvním týdnu jsem si našla čas na meditování, na několik příjemných koupelí, z čehož aspoň jednu při svíčkách (dovezla jsem si z Čech svou meditační, z toho mám radost), na zprovoznění nového blogu, na krátkou procházku po venku, na hodně kočičího mazlení, na denní i večerní snění a na zazpívání si u mandlu (miluju, když nikdo neni v domě a já si můžu pořádně zavýt! :D), na pořádnou čistku a reorganizaci mailů, na hrabání se ve fotkách, na prosté a tolik potřebné odpočívání, na vyžehlení našeho, ještě před Vánoci vypraného prádla (za prase jsem se k tomu nemohla furt dostat), na napsání zatím třicetistránkové odpovědi na jeden dopis, na dočtení Prince poloviční krve (bichli tu nemám, ale ať žije Ulož.to) a na spoustu dalších maličkostí, které mi tak chyběly.

Navíc jsme se s panem M. přiměli podruhé napsat Victorii o zvednutí platu. Dávali jsme tu blbou smsku dohromady přes půl hodiny, ale podařilo se nám přidat alespoň libru na hodinu, což není zlé, a navíc jsme se konečně domluvili na jakési pravidelnosti, takže už na nás nebude dělat neohlášené nálety s prosbou o akutní pomoc, prostě dopředu vím, že tam budu chodit vždycky obtýden. Sice jsem tam nechtěla chodit už vůbec, nemám tu práci moc ráda, ale svým způsobem se to dá brát jako velké vítězství, máme zase o job navíc a pro mě tak bude snazší poslat k čertu Jo.

Zatím jsem to neudělala. Tenhle týden, jak říkám, nám to v pondělí krachlo a jdeme tam jen dneska. Sice i z toho mám nervy, ale snažím se všemožně uklidnit a přinutit svou mysl zavřít zobák. Je to zrádná potvora. Děsí mě všemi možnými nepříjemnými pocity, a přitom když si představím, jak jsem skutečně tam, málokdy je to až tak zlé. Ale mám pocit, že od té naší velké hádky už to prostě jinak nebude. Ať svou mysl ukázňuju sebevíc, žaludek mám pořád stažený dlouhé hodiny dopředu a asi pro to mám nějaký dobrý důvod, i když ho teď neumím identifikovat. Ale svítá mi naděje, že se toho brzo zbavím, právě díky Victorii (housecleaning u ní je sice podobně odporný, ale aspoň vždycky vím, co mě čeká, a Victoria je mnohem milejší a hodnější člověk) a snad i díky Nigelovi, který si navykl žádat mě o žehlení skoro bych řekla až pravidelně. Jeho osm liber na hodinu, při žehlení pěkně v pohodlí domova, mi taky dělá ohromnou radost, jen bych si přála mít na to víc času.

Jsem zvědavá, co přinese příští týden. A taky jestli dneska najdu chuť a sílu mluvit s Jo a říct jí, že bych ráda odteď chodila jen jednou týdně. Pořád ještě bojuju sama se sebou a s otázkou: chci to skutečně udělat? Proč je to pro mě tak těžké utnout? V čem vězí můj blok? Proč mě tak děsí představa, co tomu řekne? Proč mě tak děsí myšlenka, že tím dokonale zazdím svou profesionalitu? I kdyby to byla pravda, co je mi skutečně po tom? Kde se ve mně vzala ta zoufalá potřeba být na sebe v pracovních věcech tak tvrdá?

Vždycky jsem si myslívala, že jsem lenoch a flákač, ale často sebe sama přesvědčím o pravém opaku. Kdybych byla skutečně flákač, měla bych snazší život. Ale dalo by se se snadným životem dosahovat nějakých skutečných spirituálních pokroků? Už nějakou dobu čím dál tím silněji věřím, že cesta k osvícení skutečně vede skrz utrpení. Ale taky na to člověk musí mít čas, prostor a klid, aby mohl při tom utrpení nějak sebereflektovat a docházet poznání. Jinak prostě jen trpí.