Čas utíká. Jsem mu za to v těch vedrech docela vděčná, protože je prostě nezvládám a upínám se myšlenkami k představám ochlazení, podzimu, dlouhých kalhot a svetříků. Dokonce ani další týden na chalupě tomu nepomohl tolik, jak jsem doufala, i tam bylo šílené vedro, byť uznávám, že se tam snášelo mnohem příjemněji, práce na zahradě mě baví a taky není k zahození to bezděčné opalování.

Čas ale utíká hlavně v životě.  Nechci teď moc mudrovat, nemám nejlepší náladu a mohl by z toho být výlev. Mám teď ale prostě takové divné období. Měla bych si užívat, že jsem doma, ale vedro, různé životní nesnáze, zdravotní problémy mé i rodinné, plus všechno to, co mě tu štvalo i dřív a samozřejmě to nikam nezmizelo, se do mě letos opírají nějak víc a docela se těším, až budu zase v  Anglii, začnu zase nový život a žaludku se uleví. Momentálně ho cítím stažený různými stresy, většinu jich umím pojmenovat, ale vlastně se bojím a radši se tomu vyhýbám. Řešení odkládám. V některých případech proto, že to nejde vyřešit, v některých snad i proto, že i když vím, že mě to teď svým způsobem ničí, na druhou stranu mi to za to stojí. Tím chci říct, že bych mohla leccos vyřešit tím, že bych si teď hned šla najít další práci v Anglii, a vypadla bych odsud. Jenže si letos obzvlášť cením každé chvíle strávené s rodinou nebo s kamarády. I když si doma děláme každý svoje a nemáme přehršle takových těch seriálových „family together“ momentů, my zkrátka fungujeme jinak, po našem, a to stačí. To neznamená, že si to neužívám nebo že si každý den neuvědomuju, jaké mám štěstí a v jak křehké situaci zároveň jsem. Neberu ji jako samozřejmou a vím, že nepotrvá navěky. Zažila jsem to už mockrát a vím, že to brzy přijde znovu a že to bude asi těžší, než kdy dřív. Nevím, jak v sobě mám sebrat sílu znovu odjet, když vidím, jak je mě tu potřeba. Doteď jsem to vždycky nějak dokázala vyrušit, snad proto, že všichni byli silnější v zakrývání toho faktu, ale postupem času už jim to prostě nejde tak, jako dřív, a já začínám být zbabělá.

Tak vidíte, přece výlev.

Chci tím říct, že mám obavy, co bude dál. Mám obavy, jestli vůbec někdy dokážu dosáhnout věcí, které jsem si vysnila a které v posledním roce nevyšly tak, jak jsem doufala. Potřebovala jsem, aby se některé věci vyřešily, a nevyřešily se. Představovala jsem si nějakou změnu na sobě samé, k níž zrovna nedošlo – snad s výjimkou toho, že jsem si po víc než deseti letech znovu nechala narůst delší vlasy.

Nejsem v tomhle nováček. Vím, že přesně tuhle stejnou krizi řeším naprosto pokaždé, když se vrátím domů a zůstanu tu moc dlouho. Mám ale přesto pocit, že je letos silnější. Je to tím vedrem? Je to nespokojeností se sebou samou? Je to krizí středního věku?

Je jedno, co říká občanka. Nemyslím, že si dokážu zvyknout na to, že je mi –cet. Jako tolik mých vrstevníků se potýkám s nesplněnými očekáváními mého okolí a vlastně i sebe samé. Minulé generace nám nastavily laťku, a přestože dnes už spousta lidí dělá věci jinak, pořád visí ve vzduchu to samé „v tomhle věku bys už měl…“ doplňte si podle své zkušenosti. Usadit se. Zakládat rodinu. Kdy budou vnoučata? A jak si představuješ svou budoucnost? Víš o tom, že nebudeš mít důchod?

Momentálně vím jen to, že nic nevím. A že mi často připadá, že se od doby, co mi bylo nějakých patnáct, dvacet, nic nezměnilo, jen jsem snad trochu přibrala a fyzicky zestárla. Ale pak si občas prohlížím fotky za posledních šest let a před očima mi probíhají miliony vzpomínek, které jako by patřily někomu jinému, ale jsou moje. Co všechno jsme s panem M. prožili. Kde jsme byli. S kolika výzvami jsme se poprali. Kolik absurdních situací ustáli a jak dobře nám to šlo. Jak dobří dokážeme být v tom, co děláme. Trochu i přemýšlím, co by mohlo být, kdyby… kdybychom zůstali na Trescu, byla bych už supervizorem? A co přijde dál? Je na čase udělat krok vpřed, pokud znovu pojedeme pracovat spolu (a je tu to pokud), pak už nebudeme au-pairs, ale nejspíš domestic couple. To znamená smlouvu a závazek na dobu neurčitou. Dokážu to udělat? Ale pokud ne, jaká jiná může být moje budoucnost, co jiného bych mohla dělat? Po všech dosavadních pracovních zkušenostech už vím, co dělat nechci, a přestože mám pár představ o tom, co dělat chci, vím, že nic není dokonalé, ale hlavně že moje práce nesmí být mým životním posláním – pokud mě ovšem nebude extrémně naplňovat a dobíjet a to se samozřejmě podobnou prací pro bohaté Angličany neděje, spíš naopak.

Musím to celé směřovat k tomu, co vím, že mě nabíjí, a pryč od toho, co mě vysiluje. Našlapuji proto velmi opatrně, nebo se spíš zatím jen připravuji našlapovat. Cítím, že jsem připravená žít život, jaký jsem si vysnila, ale zatím jsem se nedokázala dostat do takové pozice, abych ho mohla žít, v tom to nějak vězí. Jsem svázaná různými věcmi a potřebuju si od nich vyčistit hlavu.

Celé tohle léto je pro mě takový experiment. Odpočinek, ale zároveň se mi mozek nezastaví, pořád přemýšlím. A utvrzuji se v tom, jak mě mnozí druzí lidé brzdí, místo aby mi pomáhali se posouvat dál. A jak sebedestrukčně dokážu fungovat, když jsem takhle vystresovaná.

Těším se, až se ochladí. Opadne tlak. Vím, že některé věci budou tou dobou vyřešené, a to vědomí mi pomáhá se uklidnit a nechat se kolíbat na vlnách života. Nějak bude. A vždyť já i vím, že mi zase bude dobře. Ostatně už teď mám i přes ty depky z toho léta v mnoha směrech radost – několikrát jsem překonala sebe samu a udělala jsem velkou spoustu věcí, které jsem udělat chtěla. Jen v posledním týdnu jsem díky bráchovi vyzkoušela dvě věci, které mě zajímaly, byť jsem se jich nějakým způsobem bála, tedy hlavně té první – wakeboardu. Jistě, vymáchala jsem se a měla jsem celou dobu pocit, že se tam utopím nebo rozmetám, ale taky jsem pak na sebe byla náležitě pyšná. S bráchou máme každý docela jinou energii a ve spoustě ohledů mě štve (bodejť, je to brácha :P), nicméně je hyperaktivní a velmi nebojácný ve vyhledávání různých podniků, bláznivin, výletů, sportovních a adrenalinových zážitků, a já vím, že takové lidi ve svém životě do určité míry potřebuju. Zažila jsem už spoustu věcí, které znovu zažít nechci, ale ničeho nelituju, jsem ráda, že jsem si toho zkusila tolik, a chci si toho zkusit ještě mnohem víc. Je nutné posouvat své hranice a překvapovat sám sebe. Na tom prkně jsem se příšerně bála, věděla jsem, že ho v tu chvíli nebudu schopna ovládat, ale cítila jsem taky nával hrdosti, odvahy a sebelásky z toho, že jsem se tomu strachu stavěla znovu a znovu, kdykoli se vlek rozjel.

Je to jako celý můj život. Teď zrovna se máchám, snad i trochu topím, a mám strach, ale vím, že když se tomu znova postavím, možná už se stačí zvednout jen jednou, abych ovládla, kam jedu. Nikdy nevíte, co vás čeká za rohem.

A strašně se těším na to, co mě čeká za dva týdny. Pojedu si splnit další sen a odškrtnout další zemi – výletem do Skotska. Myslím, že pohledy do krásné krajiny jsou přesně to, co teď nejvíc potřebuju, a poslouchat kolem sebe chvíli skotský přízvuk pro mě nejspíš bude něco jako pro Sheldona návštěva comic-shopu, hehe, nemůžu se dočkat. Plánujeme s Maudětem navštívit nemálo potterovských lokací, takže to celé bude nejen cesta do krásné země, ale hlavně splnění spousty snů a pohlazení nerdí duše. Pokud to klapne dobře, snad tou dobou budu mít i nový foťák a budu moct zvednout kvalitu fotodokumentace, o čemž už taky sním dost dlouhou dobu. Tak držte palce, ať všechno probíhá tak, jak má, nebo mnohem líp 😉

Na oplátku od vás budu pozdravovat Nessie.