Milý italský deníčku 2: Středa

So far so good, říkají Angličani.

Včera jsme dojeli a zatím nedošlo k žádné katastrofě, spíš naopak. Ráno jsme vyjeli v překvapivé pohodě. Vstali jsme včas, zabalení jsme byli včas a celkem bez stresu, v klidu jsem zvládla připravit snídani, poklidit i dovysvětlit Cyovi krmení koček (největší „radost“ měl ze cpaní pilulek a past do Squizzie a Pearl, tak jsem zvědavá, kolik šrámů bude v neděli mít – nebo jestli se na to vykašlal :D), a včas jsme taky vyjeli nejnovějším Ashleighiným přírůstkem do garáže – bláznivě přeautomatizovaným mercedesem plným čudlíků – do Hovu, kde jsme jí měli vyzvednout. To auto bylo tak „jednoduché“ na použití, že Cy nebyl schopen si nastavit sedadlo a jel celou cestu s nataženýma rukama, dokud mu to A. v Hovu nevysvětlila.

Z Hovu jsme kupodivu vyjeli během čtvrt hodinky, což taky nikdo nechápal. A. je známá svou opozdilostí, tentokrát vše šlo hladce, a jelikož i doprava byla velmi klidná, na letišti jsme byli s poměrně obřím a silně nezvyklým předstihem, z čehož jsme všichni byli velmi nervózní 😀

Cy se s námi otcovsky rozloučil a my si šli odskočit a pak sednout na kafe ke stolečkům, než budeme muset jít. Došlo na nějaké pěchování věcí do příručáků, vyhazování, rozlitý čaj v igelitce a dohadování se, jestli bude problém, že panu M. vyměnili poslední písmenko z příjmení z K na E, což není tak úplně to samé 😀 Nechápu, na co jsme Nigelovi dávali ty pasy… neumí číst nebo co?

Nakonec tohle problém nebyl, horší bylo to, že jsme z nějakého důvodu šli k bráně 43 místo 32, kam jsme měli jít – doteď nechápu, kdo to kde vzal 😀 – což samozřejmě muselo být úplně na opačné straně letiště, takže jsme se docela dost prošli a nakonec jsme byli rádi za těch dvacet minut navíc. Nevím, jak bychom to bez nich zvládli.

Já si oddychla každopádně až v letadle, i  když mě zásadně nebaví to, že si nemůžu batoh dát pod nohy a musím ho mít vždycky nad hlavou. Jelikož málokdy sedím na kraji, nemám pak během letu šanci cokoli si dovyndat, a vždycky něco zapomenu. Tentokrát (letěla jsem popáté) to byl kapesník, žvýkačky proti zaléhání uší a peněženka.

Sezení u okýnka má ale samozřejmě taky svoje výhody 😉 Mám pocit, že ty výhledy se mi neokoukají, a je jen věčná škoda, že jsme nemohli fotit při stoupání, kdy jsme proplouvali neuvěřitelně nádhernými mraky. Bylo to jako vznášet se mořem ledovců. Zezačátku byly jen na naší úrovni, po chvíli se objevily i nad námi a já si připadala jako ryba v arktickém moři, spolknutá velkou kovovou velrybou s děravým bokem. Zase mi to připomnělo, jak krásně je mi někde hodně vysoko nad vším, jak mě to uklidňuje a jaký rozdíl je někam jet a pohybovat se neznámými prostory, oproti sezení doma, kde vás to ubíjí, a kde to ještě k tomu není vaše. Cestování v podstatě nesnáším (hlavně to všechno balení a přípravy), ale jak už někam jedu nebo letím, cítím fantastickou svobodu a klid.

Po doletu nás přivítal déšť. Buřina, popravdě. Lilo jako z konve skoro celou cestu k Il Palazzu, respektive k restauraci, kam jsme se jeli naobědvat po nákupu v místním Coopu.

Obídek byl celkem luxusní (alespoň co do cen), kuřecí stew mi sice připadalo dost přesolené, ale asparágus a místní „chleba“ (takové světlé minibagetky a kousky) s výborným olivovým olejem to zachránily. K tomu šumivé víno a příjemná obsluha s poměrně mizernou italskou angličtinou a teprve tehdy mi došlo, že jsem zase v Itálii 🙂

Po vynikajícím čokoládovém suflé na konec jsme se zase za deště naskládali do auta a dojeli do Il Palazza. To už si pamatuju spíš kuse, už od rána se mi chtělo brutálně spát (bodejť, vstávali jsme před pátou a že  bychom se v posledních dnech nějak moc vyspali, se říct nedá) a teď po obědě a víně už jsem stěží držela víčka, i když do večera bylo ještě daleko. Naštěstí už po nás Ashleigh odpoledne nevyžadovala nijak závratnou aktivitu, jen jsme si trochu hráli s nábytkem v obýváku (její specialita) a pak se šlo brzo spát.

Ráno přineslo několik příjemných zjištění. Svítilo sluníčko a bylo azuro, takže se rozeběhl internet, který včera kvůli bouřce ne a ne naskočit (taky světla jsme několikrát ztratili). Ashleigh s Nigelem se neustále vzájemně ujišťují, že tu není zase tolik práce, což nás celkem těší. Zdá se, že pro nás měli připravenou spoustu činností, ale jejich zdejší pracovníci skoro všechno udělali, za což jim jsme s panem M. neskonale vděční 😀 Taky to vypadá, že alespoň na jeden den dostaneme rozchod, vyhodí nás někde ve městě, abychom si pocourali pár památek. Sice ještě nevíme, kde, ale padlo tam i slovo Florencie, tak to možná ještě bude zajímavé.

Do té doby se snažím poctivě zaznamenávat, přemýšlím, jak to bude tenhle týden s penězi, protože se obávám, že vůbec nijak, a v noci kvůli tomu nespím (včera se mi pořád zdálo, jak se budím a furt se nemůžu vzbudit doopravdy. Tyhle sny nesnáším). Snažím se samozřejmě taky psát (včera jsem si úkol splnila i navzdory tomu, že to byl den příjezdu, musím se pochválit 8)) a ještě do toho se snažím si to užít, být na sluníčku, pokud je, uvědomovat si, že tu jsem, meditovat (včera ve vaně to bylo hodně fajn) a být po ruce Ashleigh, ať si vymyslí jakoukoli kokotinu a chce po mně navléct sebevíc nesmyslných vrstev na každou postel.

Nechápu, jak se může někdo nudit, já to neumim a nemám na to čas. A pan M. brousí po netu a objednává koloběžky. Už se těším, jak vezmeme brightonskou kolonádu koloběžkovým útokem 8)

Mně nebude nikdo říkat, že jsem vybíravá. Houbové rizoto jsem snědla! 😀