Náhody, zdraví a zodpovědnost. A pes.

Jak moc je dospělý člověk těžký, si uvědomíte teprve ve chvíli, kdy se ho bezvládného snažíte nadzvednout ze země a obléct do čistého pyžama.

Maminka pana M. měla včera kolem šesté ráno mrtvici a leží v nemocnici s ochrnutou levou rukou a nohou.

Už dlouho jsem neměla příležitost připomenout si, jak moc je život krátký, křehký a nevyzpytatelný. Můžete udělat všechno správně, můžete se stravovat sebezdravěji, můžete být ohromně vitální a plánovat si cesty kolem světa i ve svých šedesáti a víc letech, a stejně nevíte dne ani hodiny, co přijde.

A ty náhody. Kdybychom ještě teď nebyli doma, pan M. by se zbláznil, že u toho nebyl, a kdovíjak by to tu bez něj dopadlo. Samozřejmě by hned chtěl letět domů, a pokud by to vůbec šlo, nechal by mě v nové práci hned zkraje samotnou. Kdo ví, kam by ty cesty vedly pak.

U pana M. mají také nového pejska. Jmenuje se Foxy nebo Sofi, podle toho, jestli na ni mluvíme my nebo maminka pana M. (samozřejmě se ji snažíme neplést dvěma jmény, ale bohužel zatímco nám se mnohem víc líbila Foxy, mamince se to prý špatně vyslovuje, a tak to bude Sofi :D), a je to nalezenec z Olomouce. Je jí bůhvíkolik (ale asi málo, má krásně bílé zuby), je bůhvíjakým plemenem, ale zatím si tu zvyká celkem dobře. Jediné její vlastnictví, které jsme dostali od jejích nalezitelů spolu s ní, byl obojek, vodítko a blechy v kožiše.

foxs

Nemá asi smysl rozhovořovat se o lidech, co opustí pejska a ještě k tomu v zimě. Navíc, vzhledem k její zdrhavosti a potížím s posloucháním povelů je dost možné, že jim prostě taky zdrhla, i když tomu moc nenapovídá fakt, že se po ní ani v útulcích, ani na policii nikdo neshání. Každopádně si tak postupně ověřuju, že mi to sice s pejsky celkem jde, ale na ně nejsem připravená a že mě to vpravdě ani moc neláká.

fe.jpgBydlet takhle na venkově, dost mě baví ta nutnost chodit s ní na procházky. Ono je tu krásně, a i kdyby chvíli nebylo, tak ji vypustíte vyčůrat na dvorek a taky je hotovo, netřeba vláčet se s psem deštěm jen proto, aby si došel na záchod. A procházky po polích jsou skutečně něco docela jiného než zasmrděná Praha, ani nemusí být pořád tak krásně nasněženo jako je teď.

Ale ta jejich povaha mi nesedí. To, jak odpustí všechno, jak útrpně přijmou každou ránu a stejně se nepoučí, stejně budou pořád pošetile prosit o náklonnost, stejně se budou před vámi plazit a lehat si na záda v naději, že je znovu tou pantoflí nelupnete a že od vás vyžebrají nějakou laskominu. Samozřejmě nemůžu mluvit za všechny psy světa, ale Sofi nemá tu pro mě potřebnou hrdost a samostatnost. Když mám mít vedle sebe čtyřnohého chlupatého životního partnera, tak musí být schopen žít vlastní život, dělat svá vlastní rozhodnutí, která mě nebudou omezovat (případně mi ničit majetek), musí dělat útulno a ne všechno špinit, musí respektovat moje biorytmy (a tím nemyslím nutně že musí pořád spát, ačkoli to by bylo celkem fajn :D) a určitá pravidla, jako že tohle se neožírá, tady se nečůrá a sedni znamená sedni, ne podej mi packu.

Já to mám ostatně podobné i s tím partnerem dvounohým.

fea.jpgI když se vyloženě nebráním možnosti mít jednou, v daleké budoucnosti, pejska, myslím, že budu vybíravá, a že mi stejně nemůže přirůst k srdci stejným způsobem jako kterákoli kočka. Je to docela jiná bytost, docela jinak funguje. Dá se na ni dívat jako na přitroublé dítě, jehož náklonnost si získáte kdejakým lesklým kamínkem, ale které nepochopí, že vytrhávat kytičky ze záhonku je fuj, i kdybyste ho stokrát za to sjeli. Můžete ho milovat, snad právě pro tu jeho nevinnou troubovitost, ale stejně se neubráníte rozčilování se s ním a jeho neposlušností, a to mi nevyhovuje. Pleskat ho co pět minut novinama a v jednom kuse na něj řvát ve snaze něco ho naučit? Snažit se vymyslet odměňovací systém, který by mu pomohl pochopit to? Vyhazovat ho v noci na mráz, aby nepelichal po domě, a čekat, až přestane štěkat? Obávat se o novou podlahu? Na to nemám nervy. Já radši kočku, sto koček, tisíc koček, co si lehnou na parapet na sluníčko, půl dne si tam nerušeně hoví a večer mi přijdou do postele šlapat po hlavě a příst. Já radši kočku, která má povoleno ležet, kde chce, a vím, že se nikam nepohrne jako velká voda a nikde nic nesrazí. Pes je velké nebezpečné tele, slon v porcelánu. Kočka má jedinou výjimku, a tou je klávesnice počítače, jelikož psát s přilehnutýma rukama jde blbě.

Zvláštní je, že se čím dál víc – nebo možná spíš čím dál častěji dostávám v myšlenkách k té daleké budoucnosti, o níž jsem donedávna moc uvažovat neuměla. Snad je to kontakt s realitou jiné rodiny, jiných lidí s jinými návyky a odlišnou vnitřní strukturou vtahů, co člověka přiměje přemýšlet, kde je v tom všem jeho místo, kam zapadá a jak by se měl chovat, aby tu plnil svou funkci. Čím dál tím častěji uvažuji o střízlivých tématech jako co bude až nebudou rodiče a uvědomuju si, že jakkoli se bráním tomu mít stejný život jako moje máma, vidím mezi námi čím dál tím víc vnitřních podobností. Například ona taky měla jen zbytky vlastní rodiny, když přišla do nové, tátovy. S rozsáhlostí rodiny pana M. mi víc a víc dochází, co se myslí tím prohlášením, že kdo si koho bere, bere si i jeho rodinu. My se sice dávno ještě brát nehodláme, ale chápu už na vlastní kůži, co se tím myslí. A trochu mě děsí a trochu naplňuje, jak moc je to vlastně snadné.

Jen se snažím trochu balancovat (a nejsem si jistá, jak moc mi to teď jde), abych v tom všem neztratila sama sebe. Zvykání si na dlouhé vlasy, na cizí rodinu, na psa, na nové zážitky a situace, vzpomínka na včerejší ráno a těch tisíc myšlenek, co přitom člověk měl, a na každé další zkoumání vlastních reakcí na šok (mám pocit, že při šoku reaguji naprosto ujetě, ale o tom kdyžtak někdy jindy), někdy je toho přece jenom trochu moc. Potřebuju zas udělat něco pro sebe, mimo jiné asi zajít ke kadeřnici, aby té mé kebuli dala nějaký střih, a zase zhubnout. Čím dál tím víc jsem nadržená na koupi smoothieovače (hodně se mi líbí Nutribullet) a mám šílenou chuť dát si alespoň na pár dní šťávový půst a vidět, co to se mnou udělá. Čím dál tím míň mě teď baví jíst normální jídlo, čím dál tím častěji sahám po maně nebo mám takovou chuť jíst několik dní jenom saláty s ořechy či sojou, že si i vynikající domácí pizzu pana M. vychutnám asi tak, jako by si člověk, snící o tom, že se stane vegetariánem, vychutnal výborný vepřový steak.

Možná je to ta chuť zhubnout. Možná touha po experimentu. Možná se člověk čím dál tím víc bojí následků nezdravé stravy, zvlášť když má v nejbližším okolí nemálo jejich příkladů, možná to souvisí s tím, že cítím pořád větší potřebu chovat se celkově velmi zodpovědně. Zrovna teď prostě toužím po nějaké radikálnější změně. Že by na mě šlo jaro?

Ostatně příroda už se taky těší.

kockicky