Není profesionál jako profesionál aneb Jak jsme se byli fotit

Pan M. před nějakou dobou objevil slevový portál, jímž od té doby téměř neustále lustruje a hledá kdejakou výhodnost. Narazil přitom i na voucher na zlevněné profesionální focení v jednom pražském studiu, které zahrnovalo vizážistku a stylistku, nejmíň tři různé styly a samozřejmě profesionálního fotografa, který tomu všemu bude šéfovat. Nějak jsme pocítili potřebu nechat si udělat fakt pěkné fotky, jak každý zvlášť, tak i pár dohromady, a tak jsme ten voucher koupili a v domluvenou dobu se dvěma sportovními taškami plnými vlastního oblečení a doplňků (podle domluvy) dorazili na místo určení.

Abych to uvedla – mám hrůzu z toho, když mě někdo fotí. Neumím se uvolnit. Mám asi tři stupidní výrazy, a pokud se neuvolním nebo mi někdo neporadí, nezvládám k nim dodat naprosto žádnou tělěsnou pozici. Mám prostě Chandlerův syndrom, tzn. že pokud mě fotí někdo cizí, nastává obrovský blok a já neumím vypadat normálně, natožpak přirozeně. Takže jsem logicky z celé akce měla ještě o to větší obavy, ale důvěřovala jsem tomu, že profi fotograf si s tím poradí, vizážistka ze mě udělá kočku a výsledek bude epesní.

No. Pro začátek je třeba otlouct si o hlavu vlastní nezkušenost a shrnout to slovy: věř především sám sobě, pokud jde o to, co ti sluší. To samozřejmě zdaleka není heslo, jímž by se měli řídit všichni, ale u mě to tak v tomto případě bohužel bylo. Slečna „profesionálka“ mi zvládla jak zmrvit make-up a vytvořit mi na ksichtě vizi někoho, koho naprosto nikdo z mých příbuzných (ani já) nepoznává, tak nepochopila mou potřebu po objemném účesu, a ještě mnou vybrané outfity pozměnila způsobem, který jí nedovedu odpustit – a sama sobě přirozeně nadávám, že jsem se nebránila. Ale copak to šlo? Ona tomu přece určitě rozumí… V zrcadle mi to nepřišlo až tak zlé a vážně jsem doufala, že slečna ví, co dělá, a že to bude ve výsledku fungovat dobře.

Osobně to okomentovala slovy, že „je dnes bez inspirace“ ale ve skutečnosti mi spíš při zpětném pohledu na celou akci přijde, že prostě není člověkem na svém místě, jakkoli je milá (a že to byla vážně hodně).

Dobře, mám malé rty. Ale vyřešit to tak, že je namaluju tam, kde vůbec nejsou, a to ještě v naprosto nepřirozeném tvaru, mi nepřijde cool. Podobným způsobem dopadly i oči, kde slečnino řešení jemného make-upu spočívalo v nehezkých tlustých černých linkách, které při mých dost nízkých obloucích (nevím, jak se tomu nadává, prostě mám málo prostoru pod obočím a ještě to bývá takové oteklé, takže mám ztracená víčka) způsobují, že mám prostě černé celé oko a vůbec to jako linka nevypadá, a navíc mám každý ten oblouk spadlý jinak, každé oko vypadá jinak. Myslím, že makeup by to měl srovnat a ne ještě zvýraznit.

BeFunky_blog.jpg

BeFunky_bloga.jpg

Výraznější make-up pak neznamenal nic jiného než to, že slečna mi oči začernila ještě víc (zvláštně šišatým, trochu nahoru a do stran mířeným směrem – to tady není tak vidět), ačkoli jsem si přála sexy smokey eye/cat eye look, a o puse, no o té ani radši nebudu mluvit…

BeFunky_IMG_0044.jpg

Takhle jsem se btw vyfotila doma. 1) Po mé vlastnoruční redukci make-upu na normální míru, 2) před redukcí, od profesionální vizážistky (aneb x kilo a let navrch a „Tož kdo to je, kurňa??“)

V kombinaci s lokýnkami, které jsem si na její obranu přála sama, to ze mě udělalo tlustou operetní mařenu á la barokní anděl, a ani tam, kde se můj výraz aspoň trochu blížil normálnímu, se to díky tomu nedá použít, neb se v tom ani trochu nepoznávám.

Za normálních okolností bych tohle v žádném případě nezveřejnila, ale chci, abyste to měli názorné 😀

bl.jpg

Co se těch outfitů týče, nebudu tu vypisovat do detailů všechny její kiksy, ale mělo mi to být jasné už zkraje, když slečna můj předem vybraný vzhled (libovolné tričko, vínové kraťásky, černé punčocháče a vínové conversky) pozměnila tím, že mi nedovolila vzít si punčocháče (měla jsem jak rafinovaně krajkové, tak obyčejné neprůhledné) a místo nich mě navlékla do podkolenek. Díky tomu celý set ovládla má neschovaná stehna, naopak ještě zvýrazněná zaříznutými podkolenkami. I módní tele přitom ví, že nohy, co mám já, prostě musí něčím zeštíhlit a zjemnit a ne je takhle pitomě odhalovat. A to, že mi k tomu všemu vyžehlila vlasy i přesto, že jsem jí říkala, že potřebuju objem, tomu taky nepomohlo. Vypadám tam jako spláchlá tlustá slepice.

Při všech nevydařených vzhledech by to celé mohl zachránit příjemný fotograf, který by mi pomohl uvolnit se a pojal to celé jako hru. Role-playing, chcete-li. Já nevím, jak se mám tvářit, nevím, jak se sebou mám pracovat, nevím, jak si mám stoupnout. Fotíte-li se kupříkladu v přírodě u pařezu, je možno se okolo něj všelijak pózovat, nebo louka plná kytiček poslouží jako kulisa a s kytičkami si mohu hrát. Co mám ale dělat s prázdným bílým pozadím, to mi vážně babo raď, a tak jsem spoléhala na fotografovu kreativitu a zkušenost v práci s lidmi. Žalostně jsem se ovšem zklamala. Jeho jediná mantra zněla „radost!“ nebo „otevřít pusu“, z čehož s mým křečovitě staženým ksichtem obojí dopadalo tragicky. Ve chvíli, kdy jsem už finálně propadla panice a rozrušení z představy, že ty fotky budou hrozné, protože prostě nevím, jak už se jinak tvářit, když neustále říkal, ať měníme výrazy, místo aby mě byť jen trochu utěšil, cvakal v pohodě dál a nikterak ho nezajímalo, že si zakrývám obličej a máchám rukama, aby na chvilku přestal a nechal mě, ať se seberu.

Celkově jsem z něj měla po celou dobu focení pocit „co to sem zas přišlo za blbou kozu“, a to mě vážně neinspirovalo. Když jsem pak z fotek viděla, že make-up, co mi v zrcadle přišel netradiční a jako nic moc, stříbrné plátno neproměnilo v nic úžasného, celé mě to rozmrzelo ještě víc. A aby toho nebylo málo, jediný nápad, který nám byli schopni poskytnout, a který se nám líbil, tedy vyfocení ve dvou v polonahosti (samozřejmě všechno podstatné by bylo schované ;)), jsme nestihli, jelikož my si nehlídali čas a jim to bylo samozřejmě taky jedno. Žádné „máme čas ještě na jeden set a vy jste chtěli tamto, tak chcete radši to a nebo tohleto?“.

Abych řekla pravdu, když si vzpomenu, jak mě před mnoha a mnoha lety fotil jeden totální neprofesionál, vlastně jen známý z internetu, co měl dobrý foťák a chuť fotit lidi; neměl ani ateliér, jen pěkně zařízený pokoj, který platil za kouzelné a útulné pozadí, hořká pilulka se mi těžko polyká. Bylo to zadarmo, byla to legrace a vzniklo z toho i přes ten můj syndrom několik kouzelností i něco vtipného. Fotky, na něž se s láskou dívám dodnes a fakt se v nich vidím. Fotky, které mě vyjadřují.

Z tohohle zážitku si odnesu spíš ponaučení a snad pár pěkných párových fotek, kde pan M. svým výrazem dohání moje nedostatky a kde nám to spolu fakt sluší. Několik fotek si můžeme vybrat a nechat si je přímo od nich „profesionálně upravit“. Co jsem ale viděla jejich ukázky, říkám si, že to zkusím, a případně to pak svěřím holt někomu jinému. Nemám totiž potřebu nechat si vyblurovat celý ksicht, čemuž oni říkají „to je teď v módě“ 😀 Moje poznámky budou mnohem nemilosrdnější:“Smažte mi tu příšernou, úplně mimo nakreslenou pusu“ a „Srovnejte mi laskavě oči“. Když už nic jiného, ať se sama sobě aspoň podobám.

Zbytek si udělám sama. Ostatně koho zajímají jejich „glam filtry“ a černobílé fotky? Na co mám Befunky a PhotoFiltre?

Když něco chceš pořádně, udělej si to sám… 😉

Tady nás dokonce i poznávám… Jop. Tak nějak jsem to myslela.

ps72