Neveselý článek, co musel být

Fakt někdy nechápu, co je na tom tak těžkého si najít čas na blog, ale jak jsem vkládala naděje do dubna, nakonec jsem se během něj propadla do totální temnoty a snad by se i našel čas, ale nálada prostě ne. Už u těch předchozích posledních příspěvků mi vadilo, že ji mám takovou nijakou, a polehoučku, pomaloučku, jsem si v sobě střádala nějakou lepší, kreativnější, pozitivnější, abych se jednak hecla dondat fotky do de facto už napsaného dalšího článku o Cornwallu, a jednak že napíšu i něco aktuálnějšího. Jenže pak se začaly dít věci a všechno šlo absolutně do kopru a do pozadí. Ti, kdo mě sledují na Instagramu, už vědí, ale slíbila jsem si, že až na to budu mít žaludek, napíšu to i sem, i když se mi do toho strašně nechce. Poslední týden jsem fakt urputně pracovala na lepším naladění, přestože to vůbec nebylo lehké, a vracet se k těm všem sra*kám mi není po chuti. Ale musí to být. Slíbila jsem to JIM.

Nedá se říct, že to vyloženě začalo koncem kachního flockdownu. Neměla jsem se nejlíp už předtím, s kachním stanem bylo čím dál tím víc práce a i když jsem se snažila si to nepřipouštět, čím dál tím víc mi to lezlo krkem a čím dál tím víc mi vadilo, že tohle všechno musím řešit a že to hlavně musím řešit i o víkendu. A pak se to podělalo úplně.

Jednoho rána jsem přišla do stanu a Houpíček nebyl v nejlepším stavu. Byl celý umolousaný, zmatený, měl několik lysin, byl schovaný v kachní „ložnici“ (oddělené dřevěné opevnění ve stanu), což se mu vůbec nepodobalo, a moje první teorie byla, že ho prostě někdo v noci zterorizoval. Dávalo to smysl, nebyl oblíbený a už nějakou dobu do něj kdekdo ďobal, byť jsem zatím jen jedinkrát viděla náznak něčeho, co by mi snad mohlo dělat starosti, jinak se popravdě ty poslední týdny kachny mlely tak nějak dohromady, ale furt nijak ultra. Těšila jsem se kvůli tomu, až budou venku, ale ani ve snu mě nenapadlo, že by tam mohla proběhnout nějaká skutečná šikana. A bylo to fakt vzteku, když si člověk vzal, že venku by se to nestalo – tam by jim snáz utekl nebo by si držel odstup – a navíc už jim chyběla jen jedna noc do vypouštění (rozhodly jsme se se šéfovou, že to uděláme podle pravidel, původně je sice chtěla vypouštět dřív, protože neumí číst, ale upozornila jsem ji, že to ve skutečnosti legálně končí tehdy a tehdy a že vypouštět dřív by mohlo znamenat pokutu, které jsme se celé ty měsíce snažili vyhnout).

Takže jsem měla užmoulaného Houpíčka, kterého bylo třeba oddělit a nechat ho odpočinout, a musela jsem se rozhodnout, co s ním na tu poslední noc ve stanu. Při pohledu na něj bylo jasné, že ho nemůžu nechat u nich. Nevěděli jsme, co přesně se tam stalo, ale nebylo fér ho tomu vystavit znovu a vždyť by mi ho tam mohli dodělat. Tak jsme ho přes celý den a i na noc nechali ve stájích. Měla jsem z toho špatný pocit, že tam bude sám, ale neviděla jsem jiného východiska – nevěděli jsme, kdo přesně ho tak zmydlil, a kdo by tím pádem byl bezpečný společník. Houpíček celý den strávil zalezlý pod poličkou v rohu, vypadalo to, že se mu ani nechce jíst. Dvakrát jsem ho přistihla vylezlého, z čehož jsem měla radost, ale hned se zase běžel schovat. Nedělala jsem si tedy starosti o to, že by se nějak snažil dostat ven, a vůbec jsem si díky tomu neuvědomila, že to, jak jsme částečně zabarikádovali vrchní část přepážek mezi stájemi (ty přepážky nejsou zděné až navrch) nemusí stačit, a taky mi vůbec nedošlo, že kdyby se nedej bože dostal do vedlejší přepážky, tak se z ní může dostat ven úplně.

Ráno jsem se vzbudila se staženým žaludkem, pan M. šel ven z první, což není běžné, ale byly prázdniny, tak jsem začínala později. Tak jsem ho vyslala, ať jde za Houpíčkem. Volal mi za chvilku, že ho nemůže najít. Žaludek okamžitě někde v Austrálii, zapomeň na snídani, všechno nechat, jít hledat. Nenašli jsme ho. Ani v té stáji (tam moc věcí nebylo), ani ve vedlejší (tam bylo věcí hodně a nebylo v našich silách všechno v tu chvíli vystěhovat), pak jsem se musela jít nachystat a jít do práce a nebylo mi z toho všeho vůbec dobře. Později pan M. volal, že našel venku pírko a co o něm soudím. Usoudila jsem bez pochyb, že je to pírko Mandarínské a že je tím pádem jasné, že to musel být Houpíček. Bylo mi z toho špatně. Nemohli jsme pochopit, že při tom stavu, v jakém byl, se dostal tím vrchem ven přes dvě přepážky, já nemohla pochopit, že ani jednoho z nás nenapadlo, že ten vršek není dostatečně bezpečný a že jsme měli Houpíčka dát do velké klece, šílela jsem z toho, že není alespoň zpátky na rybníce, vždyť to tu zná. Jistě, nebyl několik měsíců venku a byl trochu pomuchlaný, ale vzhledem k tomu, že se mu podařil takový eskamotérský kousek jako dostat se ven z těch stájí, zase na tom nemohl být tak zle. Aby po takové práci skončil jako něčí svačina, mi přišlo neskutečně nefér, plus ještě po těch měsících strávených ve stanu zavřený s kachnami, které ho nemusely, bez partnerky, protože ze dvou Mandarínských slečen, co jsme koupily, o jednu jsme přišli hned chybou podobného stylu a ta druhá si místo Houpíčka vybrala Happyho, s nímž jsme ji koupili. Jako by to všechno nestačilo, teď tohle? Bylo mi to všechno strašně líto a nemohla jsem to zpracovat. Nepomáhalo, že člověk vlastně suma sumárům nic nevěděl, měl jen dohady.

Pár hodin nato šéfová chtěla přijít s dětmi a že vypustíme ty kachny ze stanu teda. Slavnostně. Z toho mi bylo taky špatně. Ty kachny v tom stanu byly od Vánoc a od té doby se o ně naprosto nikdo de facto nezajímal. Nechodili se na ně koukat, děti se na ně neptaly, šéfová skoro taky ne – přitom jsou její. Šéf se poslední dobou ptal, co a jak a kdy už půjdou ven, ale přišlo mi, že spíš protože ten jediný si uvědomuje, že s tím mám dost práce. Jinak on žádný milovník zvířat není, bere je jako něco, co chtěla jeho drahá polovička, a on by mohl docela dobře žít bez toho. Ať si to tu je, ale on se o to starat nebude a už vůbec za tím chodit a nějak se s tím ňuchat.

Předstírat tedy, že všichni hrozně milujou kačenky, těší se, až je vypustí, a že se jakkoli zasloužili o jejich dobro během celého flockdownu, mi přišlo prostě lidsky nechutné a jako maximální pokrytectví. Pojďme si natočit kouzelné video do alba „jak jsme přežili lockdown“ a tvářit se jako že je všechno v pořádku. Nikdo do toho neposlouchal moje pokyny, celé se to málem zvrtlo kvůli psovi, kterého šéf zrovna v tu dobu asi nutně musel vypustit ven nebo nevím, co to proboha mělo být, když se jasně vědělo, že jdeme zrovna převádět kachny a že je nic nesmí splašit, no samozřejmě že splašilo a jen tak tak jsem zabránila Happymu, aby utekl do pole. Šéfová samozřejmě natáčela jen ty hezké momenty a do videa pronášela dojatě „happy day“. Přitom velmi dobře věděla o situaci s Houpíčkem, že nevíme, kde je, a že spíš asi není. Chtělo se mi zvracet.

Trapné tu a tamní nezaujaté otázky po zbytek dne, jestli se Houpíček už vrátil, mi přišly jako kopanec do obličeje. Podobně jako když mi šéfová zničehonic při pobytu na zahradě skočila do řeči, protože někde pískl vrabec, a ona se najednou hrozně zaujatě ptala, jestli to nebyl Hope. V tu chvíli bylo vlastně jasné, že nikdo neposlouchá ani slovo z toho, co jim o těch kachnách vyprávím, ale nějak jsem si to odmítala připustit. Měla jsem zato, že v tom hraje roli vytíženost, jiné starosti, a tak dále, a že by toho na ní bylo moc, kdyby se měla ještě stresovat ohledně Houpíčka, kterého měli všichni oblíbeného (tedy aspoň před flockdownem to byla místní hvězda).

To byl velikonoční čtvrtek. V pátek bylo volno a my měli jet na výlet. Dělala jsem si starosti. Jednak zauzlený žaludek kvůli Houpíčkovi, jednak jsem se bála hlavně o zbylé Mandaríny, kteří se snadno vyplašili už před flockdownem a pak několik měsíců neviděli rybníček, takže jsou teď ve velmi křehké situaci. Nic je nesmí plašit. A do toho tu má probíhat velikonoční hon na vajíčka, bez naší přítomnosti, a má tu být nevímkolik děcek. Důrazně jsem kladla šéfové na srdce, ať žádné děti nechodí k rybníku ani poblíž, a rozhodně žádný pes. Nejdřív byla zaražená, ale pak vypadala, že to chápe.

V pátek večer jsme se vrátili z výletu a všichni byli. Spadl mi kámen se srdce, ale bylo jasné, že tyhle nervy potrvají ještě hodně dlouho. Nepřidalo tomu, že jsme se pak podívali na kamery, které tam pan M. schválně protentokrát nechal i přes den, a zjistili jsme, že jednak okolo v jednu dobu běžel a za odjíždějícími auty hulákal kluk, a jednak vyloženě u rybníka v jednu chvíli byla holka s kamarádkou, a – jak jinak – se psem. Já tu holku jinak miluju a udělala bych pro ni cokoli, ale v tu chvíli mě to nasralo doběla, a jediný důvod, že jsem okamžitě nepsala šéfové, byl, že přestože Holly do kachen v jednu chvíli vyběhla, nic se nestalo, my jsme je tam pak našli všechny, a taky je to ta moje princezna a vím, že to neudělala schválně, stoprocentně jí to prostě nikdo ani neřekl.

Další krize ale přišla v sobotu. To jsme byli taky pryč. A když jsme se vrátili, chyběl nám Happy. Na kamerách nic, ale bylo jasné, že pokud někdo z těch dvou měl jakoukoli šanci přežít sám mimo rybník, byl to Hope, ne Happy. Happy byl plašan a neuměl lítat. Pokud ho něco vyplašilo od vody, mohl se zaběhnout kamkoli. Než zapadlo Slunce, chvíli jsem ho hledala, ale nic. Neměli jsme tušení, kterým směrem to mohlo být, já už zase na prášky, přesně tohle potřebuju dělat, když se vrátím domů o víkendu z pěkného dne (který jsem sice z velké části prostresovala, ale jinak jsem se fakt snažila mít se dobře a na chvilku zapomenout na Houpíčka a na starosti) – běhat po polích a volat a bát se. Nenašli jsme. A šla jsem spát s ultra těžkým srdcem, protože Grace, poslední zbylá Mandarínka, jak normálně nevydala zvuk, tak teď volala, krákala. Trhala mi srdce. Dávala jsem si na hlavu polštář a modlila se, ať se drží pohromadě se zbylou smečkou a nedělá blbosti, a taky ať se stane zázrak a třeba Happy přežil, a třeba ji uslyší a vrátí se.

V neděli ráno se pak malý zázrak fakt stal. Na rybníce byla nejen Grace, ale i Mandarín. Nemohla jsem tomu uvěřit, a začalo to být rychle podezřelé, když se oba začali vydávat směrem od rybníka k bráně. Opět snídaně počká, honem běžet ven a řešit to. Začal se z toho stávat trend. Neděle ráno, fakt boží. Dohnala jsem je vedle brány, kde viditelně hledali, kudy by šli pryč, to nebylo dobré. Byly tam díry pod plotem, kdyby je člověk nevyhnal zpátky na rybník, snadno by prolezli a byli na silnici. A to vůbec není dobré. Začala jsem si říkat, že to nemůže být Happy, jednak by to bylo moc velké štěstí, a jednak proč by se najednou tak rozhodnul, že ji někam odvede, což bylo přesně jak to vypadalo. Opatrně jsem jim nadběhla a snažila se je natlačit zpátky na rybník. Když se kačírek rozletěl, bylo jasné, že to fakt Happy není – Happy neuměl lítat, měl ustřižené letky. A než se zeptáte jako se ptala šéfová (u ní ovšem další důkaz, že vůbec neposlouchá, co jsem jí už pětkrát říkala), ne, nebyl to ani Hope. Hope totiž krátce před tím vším vypelichal obě oranžové Mandarínské „plachtičky“, takže i kdybych nakrásně pominula, že tenhle kačer byl v naprosto normálním pořádku a neměl vyškubané peří, ty plachty asi nenarostou přes noc, takže fakt ne. Musel to být nový kačer, pracovně jsem ho nazvala Harrym, aby se to nepletlo, a bylo to poprvé po tom všem, co jsem měla zase jednou nějakou dobrou zprávu a naději. Bála jsem se, aby se nesnažil Grace odvést. Grace taky nelítá a je plašan. Neumí se o sebe postarat. Kdyby ti dva spolu někam vyrazili, při první příležitosti ji něco napadne a ona neuletí. Nebo ji zajede auto na silnici, to snad i spíš. Nepřežila by jedinou noc.

Naštěstí to vypadalo po zbytek dne dobře a já měla tak neuvěřitelnou radost, že není sama. Smáli jsme se, jaká je to rajda, že si po jediné noci našla náhradu, ale byli jsme nadšení, jaký je to zázrak, že se tady tak najednou objevil další sameček – ano, nějaká populace jich v Surrey je, ale aby zrovna měl nějaký cestu okolo? Nikde poblíž žádnou větší vodu, kde by bylo hodně vodního ptactva, nemáme. Bylo i hořkosladké, že se k němu měla víc, než se předtím měla k Happymu, tak jsme jim drželi palce, že tu s ní snad zůstane, třeba si vyberou jeden z těch pěkných domečků, co jim šéfová pořídila, byť jsem byla přesvědčená, že pro Grace nebude vůbec jednoduché se tam vyšplhat, co kdyby tu vyseděli vajíčka a zase by mohlo být líp.

Někdy tou dobou jsem na poli našla hrstku peří, jednoznačně Mandarínského. Nebylo zrovna možné průkazně říct, jestli to bylo z Hope nebo Happyho, nebylo to přece jen všechno peří, ale nenašla jsem jedinou ustřiženou letku a taky ani jedno oranžové pírko, tak to víc ukazovalo na Houpíčka. Měla jsem částečný pocit uzavření téhle kapitoly. Najít takhle blízko peří znamenalo, že měl rychlý konec, a protože u Happyho jsem si tím rychlým koncem byla tak jako tak celkem jistá, pokud tohle vypadalo spíš na Hopea, znamenalo to, že už nemusím těkat očima po krajině, kamkoli se hnu. Už ho nemusím hledat. Nemusím se bát, že někam uletěl a teď neví, kde je. Má to za sebou a už je mu dobře. Jakkoli mi to trhá srdce.

Relativní klid pak vydržel skoro dva týdny. Ale ideální to nebylo, protože lišky teď chodily každou noc. Zjevně přišly na to, že tu na ně čeká spižírna plná čerstvé drůbeže, a protože je nikdo už hodně dlouho nestřílel a nekontroloval, nejspíš se tu poblíž zase usadily, a jakmile se usadí, chodí furt a jsou čím dál tím oprsklejší. Zase se to všechno podělalo 15. dubna, kdy jsem na rybníku nenašla Grace. Zato jsem našla v poli její peří a to bylo jasné, že nemá smysl hledat dál.

Podivná otupělost, klid, že netrpěla. Prohlubující se smutek, který už nešel v práci jakkoli ignorovat. Vzrůstající nechuť k práci a k šéfové, která se přes to všechno chovala jako by se vlastně nic. moc nedělo a „co chceš jako dělat“. Začala se ohánět frázemi jako že to je příroda a že se s tím nedá nic dělat. Pokud jsem kdy přemýšlela, co pro mě bude ta poslední kapka, ta linie, kterou když překročí, budu vědět, že už pro tyhle lidi nemůžu spokojeně pracovat, tak tady to bylo. Měla jsem x věcí, co bych jí ráda řekla, ale už nejsem puberťák a vím, kdy mlčet. Svoje názory ohledně bezpečnosti kachen jsem vyjadřovala celý rok po kapkách a obzvlášť od začátku flockdownu jsem několikrát opakovala, že by všechno bylo jednodušší, kdybychom měli normální pevný výběh, anebo ten větší rybník, o němž jsme se bavili taky už o Vánocích. Pokud tyhle možnosti někdo po tolika konverzacích ignoruje, jako by nikdy nebyly zmíněny, je naprosto jasné, že to prostě není cesta, kterou by chtěl jít. Tedy ten rybník třeba ano, ale bohužel není priorita ho teď řešit, na to se děje příliš mnoho jiných věcí a to chápu, byť se vztekám, mohlo to být už dávno hotové. Ale ten výběh, to je prostě něco, co mi trvalo hodně dlouho pochopit, že nebude a že s tím nic neudělám.

Když jsme pak dva dny na to, opět v sobotu, řešili ráno napadeného zakrslého kačírka Buttercupa, měla jsem pocit, že už ve mně není žádný zbytek pozitivního citu, který bych mohla do téhle práce vložit. Že už prostě nevím, odkud brát. Že vydržím fakt hodně, ale tohle mě naprosto vygumovalo, naprosto vyšťavilo, naprosto vypnulo veškerou mou schopnost jít dál. Zas to byla neuvěřitelně blbá shoda náhod, blbé načasování, nemuselo se to stát, atd. atd.. Ale nějakým zázrakem jsem ho aspoň našla (och ano, další asi půlhodina strávená zběsilým hledáním po poli, než se budu moct snad nasnídat a jít si ven po plánech, co jsme s tím víkendem měli), dali jsme ho na chvilku do vany, okoupat, okouknout. Byl v šoku a zraněný. Ale nebylo toho moc, co jsme mohli dělat. Bylo jasné, že šéfová, přestože byla doma, to řešit nebude, a kdybychom s ním zůstali doma my, jeblo by mi už finálně. Tak strašně jsem potřebovala vypadnout a dobře jsem věděla, že není moc, co bych toho já mohla udělat. A pokud bych zůstala, zkazila si víkend, co já vím, zařizovala veterinu (proč ale, když o to jeho majitelka ani nestojí?) nebo se mu nějak věnovala, k čemu by to bylo? Když vím, že by ho další noc mohla ta stejná nebo jiná liška odnést stejně, proč mám něco ještě kurýrovat a snažit se tomu pomoct? K čemu?

Po rychlé telefonické dohodě se šéfovou jsme ho nechali na rybníku u jeho rodiny. Věděla jsem, že to není ideální, ale neměla jsem na to, abych se tím zabývala, a o cokoli se snažit bylo taky vyloženě zbytečné. Těch pár hodin ve městě mě nabilo z mínusové zásoby životní energie někam, kde jsem mohla jakžtakž pokračovat aspoň další den, ale samozřejmě to neudělalo žádný větší zázrak a nervy jsem měla s každou další minutou čím dál tím větší. Když jsme se vrátili kolem poledne domů, kačírka jsme našli ve vodě tuhého. Kdybych mohla vřískat na celé panství, udělala bych to. Kdybych mohla fyzicky explodovat tak, jak jsem explodovala uvnitř, udělala bych to a nebylo by to pěkné. Kdybych mohla vyjádřit, jak strašně mi pukalo srdce a jak strašně špatně všechno ve vesmíru v tu chvíli bylo (a bohužel to nebyla jen chvíle, ale fakt už dlouhodobý stav), udělala bych to, ale na to nebyla slova.

Šéfová právě před domem nasedala do auta a odjížděla na chatu. Musela jsem za ní běžet a konečně jí to taky jednou říct naživo. Ty poslední případy se příliš často řešily po smskách, přišlo mi to strašně nedostatečné, nebo jsme o tom pak stěží prohodily pár slov při práci, když každý řešil něco jiného, tentokrát jsem ji musela zastavit v jejím životě a říct jí to osobně. Aby mě viděla, v tu chvíli, tam a teď.

A bylo to dobře. Její reakce byla mnohem lidštější, byť samozřejmě zdaleka ne taková, jakou bych od začátku očekávala. Jenže touhle dobou už jsem neočekávala nic takového a byla jsem ráda i za to málo a že přišla osobně k rybníku, i když se na kačera podívat nechtěla.

Později jsme ho s panem M. pohřbili. „Konečně“ jsme taky jednou měli co, a bylo to nějak očistné. Byl krásný den. Znovu jsme si přitom prožili naši první velkou ztrátu, kočku jménem Squirell, kterou jsme milovali a byla „naše“ první zvířecí miminko při první společné práci v Anglii. Bylo tam víc zvířat, ale Squirell byla zvláštní, stará kočička, naprostý miláček, a první větší láska, kterou jsme spolu ztratili. Pro mě osobně to taky byla první kočka, kterou jsem zažila umřít přirozeně. Našla jsem ji ráno na gauči. Bylo jí asi 18, dalo se to čekat, ale dlouho mi trvalo rozchodit, že jsme si v klidu spali nahoře x místností od ní, zatímco ona dole v patře byla sama. Ale vím, že kočky si tohle rády „řeší“ samy a strávili jsme spolu předtím pěkný večer. Stejně by s tím člověk nic neudělal.

Buttercup dostal stejný hrobeček jako ona, a taky jsme na něj položili těžký kámen, i když se mi to nelíbilo. Ráda bych, aby měl lehkou zem, ale co se dá dělat, s liškami a jezevci okolo prostě nechcete, když už něco pohřbíváte, aby to něco hned zas vyhrabalo. Dostal náhrobek, kam jsme napsali taky Houpíčka, Gracie, Happyho, Joy (tu první Mandarínku) a předloňské kachny, na jejichž jména si za prase nemůžeme vzpomenout a vypadá to, že je snad nemám nikde ani napsaná. Přesto dostaly zmínku.

A přemýšlením nad nimi a nad tím vším jsem si pak celý týden dávala dohromady svoje pocity a myšlenky a uvědomovala si postupně, že situace prostě lepší nebude, že s tím nikdo nic dělat nebude, krom toho, že se tedy podařilo sehnat dalšího týpka, co bude chodit řešit lišky. Moc pozdě ale. Hned ten večer sice přišel a zastřelil dvě, ale je jich tu ještě několik a od té doby je s ním domluva jako rozprávka, byl tu jen párkrát večer, přičemž lišky chodí hlavně v noci, a pak už přestal úplně. Teď se dohaduje po zprávách s panem M. ohledně pastí, což není právě nejefektivnější řešení a zatím ještě ani není v akci.

Týden po té poslední ztrátě jsme na víkend nahlásili, že tu nebudeme, a vypadli jsme přes dvě noci pryč. Poprvé za sto let. Opět jsem měla vzteka, že to vůbec musím někomu hlásit – celou dobu jsme se ale o ty kachny o víkendech starali jen proto, že jsme stejně byli tady, a protože je milujeme. Jako práci jsme to nikdy neodsouhlasili a krutě mi leží v žaludku, že s tím tak počítají, že musím hlásit, když tu nebudu. Ten víkend jsem se samozřejmě opět stresovala a bála, netušila jsem, jak tu přežije ten zbytek kachen, když k nim nebudu několikrát za noc vstávat a plašit lišky, jak se najednou stalo mou rutinou. Nervy na pochodu, žaludek stažený, už tradičně. Hnusilo se mi, že to neumím vypnout, že i když se mi podaří odtrhnout se od toho místa, fyzicky vypadnout po sto letech, přesto mi to stále kazí víkend a přeju si být už zpátky, jen abych se ujistila, že jsou všichni v pořádku. A nebavilo mě, že v pátek šéf psal, jestli bychom si mohli dát příští týden po dlouhé době meeting. Strašně se mi hnusilo, že na to teď budu myslet celý víkend (popravdě jsem na to moc nemyslela) a bylo jasné, že to nebude nic příjemného, protože chtě nechtě dojde řeč na kachny a na to, že momentálně fakt „nejsem happy“. Nechtěla jsem o tom ani mluvit, protože jsem věděla, že z toho nic dobrého nemůže vzejít, a strašně jsem se nechtěla hádat. Musela jsem si to v sobě hodně srovnávat a hodně dopředu volit slova a tlumit emoce, abych si dala dohromady, co vlastně chci říct a jak budu reagovat.

Nakonec byl meeting hned v pondělí dopoledne a byla jsem za to ráda, že to budu mít rychle za sebou. Příjemné to nebylo, podle očekávání. Ale byla tam i nějaká relativně pozitivní zjištění a uvědomění a je třeba uznat, že to pročistilo vzduch, i když tam neproběhlo žádné hádání a pro mě se toho na dohlednou dobu moc nezměnilo, protože se prostě jen potvrdilo, že oni s tou situací nebudou dělat vesměs nic.

Ale padly důležité věty. Pomohlo mi to uvědomit si a akceptovat, že se tohle bude dít nejspíš dál a že nemá smysl s tím nijak zvlášť chodit za nima. Vztek a bezmoc se přetvořily v něco trochu jiného, tedy pořád tam jsou, ale přišlo i to akceptování situace a to taky pomáhá. Pochopila jsem, že ty chladné reakce byly logicky způsobené i tím, že se o ty kachny nikdo jiný během zimy nezajímal. Šéfová je neviděla. Co jsem jí říkala, pouštěla skrz. Do té doby jsem nechápala, že k nim jednoduše ztratila vztah, a že to prostě jiné nebude. Předtím je ještě jakžtakž mohla vidět jako mazlíčky, ale teď už ji k tomu nic nedonutí, je distancovaná. Bavili jsme lehce se o tom, co by se dalo udělat líp, aby to „příště“ fungovalo (tedy krom bezpečného výběhu, o kterém se bavit nechce). Mohla jsem maximálně dát najevo, že za mě žádné příště nebude. Dokud se situace rapidně nezlepší, žádné další líhnutí nepodpořím, budu se nanejvýš starat o to, co tu už je, a ani mě nehne dovolit jakékoli naší kachně, aby seděla na vejcích, nebo odsouhlasit nákup vajíček, o němž se beztak vyjadřovala ve smyslu jako že už nemá náladu na to věčné obracení vajec v inkubátoru. Excuse me, jako bys to snad ty nějak výrazně dělala. Už to jsem měla z větší části v paži já, nemluvě o té pro ní nepředstavitelné práci a péči, co s tím byla od té doby. Kdepak. Pro tyhle kachny můžu udělat jen omezené množství dobra, jakkoli mě to tíží. Ale můžu ovlivnit to, že už tu za mého pobytu žádné další nebudou. Dávno už nehledám žádné, co by se daly zachránit. Je jich na FB plno, ale představa, že bych je dovedla sem, naservírovat liškám, je komická.

Moje momentální největší práce kromě nočního plašení (většinou tak jednou, dvakrát za noc, jdu) je často ranní hledání zbylých dvou zakrslíků, kteří ještě když byli tři, téměř bez ustání courali po pozemku až na jeho okraje, kde vůbec nemají co dělat, a hledali, kde hnízdit. Co jsou dva, na chvilku ustali, ovšem pak si zvykli po ránech vždycky nebýt u vody a místo toho být někde úplně pryč. Což mi způsobuje tradiční ranní paniku, obzvlášť ve spojení s tím, kolik peří člověk ráno u té vody teď někdy nachází, a že například včera tam byla vyloženě vyškubnutá pírka s trochou krve. Kachny jsem pak (ano, zase víkend, zase před odjezdem ven za kamarády) po dlouhém hledání našla na zadním jezírku, kde jsem byla nucena je nechat, celý den se o ně bát a večer pak znovu hledat, protože mi chyběla samička Buster, zatímco sameček Bonnie (nojo, mají popletená jména) byl na kachním rybníku. Naštěstí jsem ji tam našla samotnou a odvedla zpátky. Ale ráno mi chyběla zas. Obešla jsem pozemek dvakrát, před snídaní a po snídani. Minutu na to, co jsem se vrátila z druhé neúspěšné obchůzky, ta potvora byla zpátky na rybníce, vůbec nechápu, kde byla.

Můžu se na to hledání vykašlat? Asi spíš ne. Dělám to proto, že vím, že mi to jinak zkazí celý den ještě víc, než standardní obavy. Když je ráno nenajdu, v jakémkoli stavu, nebo stopy po jejich odchodu ze světa, nebudu mít klid a budu se děsit, kam se zatoulali. Kdybych tehdy nenašla toho Buttercupa, byl by nejspíš umřel sám. Kdybych vloni nezachránila Luckyho, bylo by taky po něm, liška by ho odnesla. Kdybych ty lišky už stokrát nevyplašila, už jsme dávno mohli mít ještě menší hejno. Je to všechno ultimátně k něčemu dobré? Navěky je možná nezachráním. Ale mám pocit, že pokud to jediné, co na světě člověk může ovlivnit, je jestli udělá nebo neudělá všechno, co je v jeho silách, tak to jediné lidské selhání je se rozhodnout to neudělat a nedělat. A toho já prostě nejsem schopná.

Tak kéž je líp. Mně i jim. Ať ubývá nocí přetrhaného spánku. Ať ubyde lišek. Ať přestanou útoky. Koneckonců na podzim sem chodily taky noc co noc a nikdo neútočil, ty časy mi chybí. Ať rodina začne zase jezdit na dovolené, potřebuju je mít s krku. Ať nám vyjdou i ty naše – první máme naplánovanou už za dva týdny a při tom všem rozpoložení teď asi nemusím říkat, že dokud tam nebudu, neuvěřím, že to klapne, a že až tam budu, pokud tu ještě budou kachny v tom složení, ve kterém jsou teď, a ty praštění zakrslíci budou pořád courat a ten šílený indický běžec Buddy bude pořád vyjíždět na Bustera a snažit se ji ukořistit, protože je prostě ohromně zamilovaný a odmítá pochopit, že ta zakrslá kachna ho vůbec nechce a že je na něj moc malá, budu mít klid jen napůl. Buddy je taky důvod, proč Buster nechce mít na tomhle rybníku, nedá jí pokoj. Další situace, která je krajně problematická a velmi blízce ji monitoruju, ale neexistuje pro ni v dané situaci ideální řešení. Stačí malá chvilka a ten pitomec jí ublíží už moc. Jenže mám kvůli tomu zavírat zakrslíky zpátky do stanu, kde nemají přístup k trávě a kdovíjakdlouho zas neuvidí nebe? Mají jít kvůli tomu na samotku? Ne že bych pak neměla mnohem větší klid, už bych je nemusela hledat, ale zase by přibylo práce s vyklízením, život to ideální není, byli by jen oni dva, a zase se bát, že se do toho stanu něco prohrabe, což není dvakrát nereálná možnost, není řádné zabezpečený.

Tak tady to máte. Moje šílenství v kostce, samozřejmě bez spousty detailů a situací, do kterých nemá smysl zabíhat. Práce se tím vším strašně pokazila. Vztahy se tím vším strašně pokazily. Připadám si jako hromádka hliněných střepů a prachu, dohromady držená do podoby vázy trochou ne úplně kvalitního lepidla a provázků. Na pozadí tohohle všeho řešit náročnou práci, která sama o sobě vyžaduje 90% vaší celkové pozornosti a životní energie. Do toho domácnost a vztah, které by potřebovaly rozhodně víc než 10%, ale teď jim nemůžu dát ani to. Musím do těch počtů násilím vmačkávat péči o sebe sama, kterou nerada stavím na první místo, ale v dané situaci musím, protože na to prostě jinak nemám, hroutím se a musím udělat všechno proto, aby se to nedělo, na úkor jiných věcí.

Do toho přemýšlet, jak z toho ven, co přesně podniknout za další kroky, jak dlouho ještě vydržet a proč. Srovnávat si v hlavě argumenty pro a proti všemu, zahrnovat faktory všeho, co se děje v mém momentálně neexistujícím životě a v životě mého druhého já, za hranicemi UK. U čeho bych měla být a co bych měla řešit, jenže se neumím naklonovat, už tak žongluju s několika životy a okruhy záležitostí a svět, ve kterém se někdo nudí nebo nemá co dělat, je pro mě nepředstavitelnou fantasmagorií. Do toho zběsilá touha neztratit v tom všem sebe samu, být sama sebou, připomínat si, co mě dělá mnou a co mě těší. Nacházet v tom kořeny, přestože se zároveň paradoxně ega snažím zbavovat. Vzpomínat na Houpíčka a snažit se z toho všeho vzpamatovat a jaksi se posunout dál, přestože mi v tom brání ta neustálá nejistota a obava o ty další moje „děti“. Nemůžu to brát jinak. Nemůžu to neřešit. Jsem milovník zvířat, ale to není jen to, tohle jsou prostě moje „děti“, já je přivedla na svět, jsou to moji mazlíčci a byla jsem postavena do téhle situace, kde mi bylo nabulíkováno, že se tu budou mít jako v pohádce (a šéfová se stále snaží tuto Potěmkinovu vesnici udržovat, z čehož mi obzvlášť není dobře, ale zase se nechci hádat), bylo mi tvrzeno, že miluje kachny. Že už o žádné kachny nepřijde.

Jo, vidíte. To jsem ani nepsala o těch kachňatech, co se tu před nedávnem objevily. Slavná to událost, zase celá rodina honem ven a fotit si to a ňuchat a předstírat, že z toho nebude problém. A pak, když ráno byl, kdo myslíte, že je z té vody lovil všechna mrtvá podběrákem? A myslíte, že to někoho zajímalo? Že někdo uznal, že na tom není nic roztomilého a že je absolutně retardovaný nápad, abychom tu nechávali naše vlastní kachny vyvádět mladé? Samozřejmě že ne. „To je příroda“. Ne, není. Jen si mě představte. Mě. Hromádku střepů. Jak lovím mrtvé kachně za kachnětem z vody a snažím se je nepočítat a na nic nemyslet. Nic necítit…

Ještě to vydržíme. Můj vnitřní svět se teď točí okolo všech špatných zpráv, odsud i z domova, co mě poslední dobou zasáhly. Ale dělám psí kusy proto, aby se okolo toho netočil i ten vnější. Jdu dál. Funguju. Trochu nakřachle, je to vidět i na práci, ale v porovnání s tím, jak se cítím a vypadám uvnitř, venek je lambáda. Jednou to všechno bude za mnou a budu vědět, že ok, neprošla jsem tím úplně bez ztráty kytičky a snad by to někdo dal robotičtěji, míň emočně. Ale já nejsem robot. A i když bych si někdy přála, abych byla, tak tohle všechno jsou věci, které na sobě mám nejradši. Že mi to není jedno. Jednou to všechno bude pryč, ale já budu vědět, že jsem udělala maximum, a to mi pomůže jít dál a vědět, že to všechno mělo aspoň nějakej smysl. Možná ne pro všechny. Ale je to zase jak v té mé oblíbené buddhistické průpovídce o zachráněných hvězdicích. Ve velkém měřítku věcí je možná jedno, jestli jste zachránili nebo nezachránili jednu kachnu. Možná tam za to ty stresy nestojí. Ale té každé jedné kachně to jedno není. A kdykoli mám nějaké pochybnosti, tak tohle mi stačí vědět a mám jasno. Worth it.

P.S.: Tohle jsem psala před týdnem, od té doby je nálada o poznání lepší a žádné nové špatné zprávy, ale cítím se pořád křehce, unaveně, zlomeně. Myslím, že potrvá hodně dlouho, než se mi obnoví nějaká normální energie (které mám i při mém „normálu“ míň než normální jedinci) a důvěra v lepší svět. Než se mi uvolní žaludek a přestanu se tak bát o ten zbytek. Momentálně si je užívám, co to jde, trávím s nimi maximum času a snažím se jim dát najevo, že v tom nejsou samy a že jsou milovány. Snad to vědí.