Okno do mojí hlavy aneb To nechceš

Jednou za čas je sranda se trochu víc otevřít… 🙂 Budu ráda za komentáře s odkazy na vaše podobně „intimní“ články, jestli takové máte. 😉

Jedna ze zvláštností, které mě velice dobře kvalifikují na post člena a správce blogerského Klubu Snílků, je ta, že trpím na velice živé sny. Trpím na ně už mnoho let a trpím na ně každou noc, až na blahé výjimky dejme tomu jednou za dva měsíce, kdy se probudím s úsměvem na rtech a růžovými brýlemi a zároveň se mi chce brečet z představy, že takhle by měl normálně spánek vypadat, a že běžný smrtelník si vůbec nemůže uvědomovat, co je to za muka, být o tohle každou noc připraven.

Aby toho nebylo málo, ve snech se mi pravidelně a neustále opakují ta samá frustrující témata:

Práce ve fast foodu – Jdu kolem fast foodu, najednou si uvědomím, že v něm pracuju. Ale nejsem si jistá, mám pocit, že jsem ho nikdy předtím neviděla, a taky neznám zboží, ceny, ani postupy. Obsluhování zákazníků mě tím pádem děsí a snažím se mu vyhnout tím, že se budu co nejvíc zdržovat „v zákulisí“ a přenechávat to dalším lidem. Někdy jsem ale na krámě sama a žádné zákulisí tam není, jsem pořád „na displeji“ a není kam utéct. Někdy je noc, mám noční šichtu a na krámě už skoro nic není. Čekám na konec jako na smilování, uklízím, ale konec nepřichází. A když ano, stejně pořád nemůžu jít domů, pořád stojím před krámem a pořád sleduju, jak se to za pultem hemží nějakými jinými lidmi (kteří tam třeba předtím ani nebyli), co pořád něco dělají. Mám pocit, že bych jim měla pomáhat, nemůžu odejít.

Jízda metrem nebo vlakem načerno – je jedno, o čem se mi zdálo do té doby, jakmile se přiblížím k metru nebo vlaku, sen se změní a já řeším, kde si mám koupit lístek, za co (obvykle nemám naprosto žádné peníze) a jestli to stíhám. Často jsem taky neuvěřitelně zmatená z toho, kam vlastně jedu, z množství linek a jak se dostanu domů. S tím souvisí další bod.

Ztracenost ve městě – často je to v noci, kdy bojuju s tím, že nemůžu najít žádné noční spoje domů – ale je to i ve dne. Nevím, kde jsem, nemůžu si přečíst žádný nápis, stanice mi zní trochu povědomě, ale nemůžu si vybavit, jak daleko a kterým směrem je to domů. Linek je strašně moc, a i když v nadzemní dopravě lístek obvykle neřeším (ha, zajímavý detail, a docela reálný :D), pořád je to o tom nalézt cestu – a přitom ani nevím, jestli jedu domů nebo kam. Občas najdu mapu, ale nedává smysl. Někdy si „vzpomenu“, že některá linka je ta správná, jenže ten autobus ne a ne přijet, přijíždí všechno jiné.

Odlety a cestování pryč – poměrně často se ocitám na letišti a procházím různými kontrolami. Někdy se dostanu až do letadla a to pak třeba nemá stěny, někdy se sen odehrává po příletu, někdy se snažím na okénku získat svůj pas nebo nějaký jiný doklad, všechna okénka jsou přitom často zavřená nebo prázdná a já vlastně kolikrát ani nevím, co chci.

Často se taky „vracím domů“ po cestách. Najednou přijedu buď doopravdy domů, nebo do úplně neznámého prostředí k úplně neznámým lidem, a najednou si uvědomím, že to je moje rodina – dneska jsem například ve snu měla mladšího bratra, což je nesmysl, a má rodina bydlela v napohled honosném domě, který ale při bližším ohledání byl na rozpadnutí. Uvědomila jsem si, že jsem se právě vrátila po šíleně dlouhé době ze zahraničí a že to tam poznávám jen matně. Bratr mě ignoroval, mračil se na mě. Bral to tak, že nejsem jeho sestra, že si trajdám a pak si přijdu a všichni se kolem mě točí. Nemá smysl se se mnou vůbec bavit, stejně tam nepatřím a zase brzy vypadnu. Když se to pak stalo, odjížděla jsem v noci a chtěla jsem se s ním rozloučit. Neobtěžoval se, přivítaly mě jen zavřené dveře.

Tenhle pocit, že po svém návratu už do původního místa nepatřím, mě pronásleduje nepříjemně často – ovšem za tím není co hledat, to je pochopitelné, když s ním bojuju i ve dne.

Ve snu taky často vidím mapu světa, notně zdeformovanou a absurdní. Dívám se na různé země, kam bych měla jet, nebo kde jsem podle všeho byla. Přemýšlím nad tamním podnebím – dneska mě můj táta po návratu domů pomalu nutil, abych vyjela na obrovskou další cestu na druhý konec planety, na nějaké odlehlé ostrovy, kde ho hrozně zajímá, jak to vypadá, abych si udělala okruh skrz Japonsko (které bylo taky úplně jinde a vypadalo jinak) a dala vědět, co tam je. Uvědomovala jsem si přitom, že to je cesta na mnoho a mnoho měsíců, ne-li třeba na rok, a byla jsem zaskočená, protože jsem právě přijela a nechtěla jsem zase tak rychle odjíždět a na tak dlouho. Pak mi ale došlo, že domů stejně nepatřím, že se to ode mě čeká, a že proč se tomu vlastně bránit. Bude to dobrodružství. Jenže je únor a ty země jsou na severní polokouli, to tam bude zima! (neřešte :D) Musim si koupit teplé oblečení, ale zase na co bych šetřila… jenže hodím se na to? Mám na to kondičku? Už jsem ale začala vymýšlet inzerát na Facebook, kde budu shánět někoho, kdo pojede se mnou.

Táta byl přitom rozmrzelý, že jsem navrhovala, že si aspoň na ty hlavní ostrovy koupím letenku, domníval se, že bych tam měla cestovat po vlastních (jako že umím lítat), aby mi neutekly ty malinkaté ostrůvky po cestě, a že letadlo je podfuk. Na to jsem argumentovala, že to ale jinak vážně bude trvat příšerně dlouho a že nevím, jestli tolik uletím.

Později, jak jsem v noci odjížděla, jsem nevěděla, kam jedu, ale jela se mnou Maude. Smála se na celé kolo, když jsem koukala na kartonovou krabici, v níž bylo šest housek se salámem a několik lahví limonád, fant a coca-col. Prý mi to nachystali (nevím, kdo) na cestu, abych neutrácela za letadlové jídlo. Tvrdila mi, že těch housek je osm (dvě z nich že mi namazala ona), a chvilku na to mi nějaký týpek na tu krabici nevěřícně koukal a říkal, že nevěří, že se jich tam vešlo osm.

Práce v nějakém officu/nemocnici – tady se to obvykle mění na horory. Pokud pracuji v nějakém kanclu, je tam neuvěřitelné množství papírování a já vůbec nevím, co mám dělat. Často se to prolíná se studiem na vysoké škole a chozením na přednášky. Napůl vím, že to je blbost a že na žádnou školu nechodím, napůl mám hrůzu z toho, že jsem něco zameškala. Pokud dělám v nemocnici (nebo jsem tam jako pacient), pak se to téměř stoprocentně zvrtne do únosu a dělání krvavých nechutných pokusů na lidech. Chodím okolo a vím, že je tu spousta zmrzačených lidí, držených proti své vůli. Chci něco udělat, chci je najít, ale chodím skrz miliony dveří, schodů, pater, a nemůžu najít cestu ven nebo něco důležitého.

Balet/představení – buď jsme v divadle a máme představení, kde přitom řeším, že už na balet nechodím a vůbec neznám kroky (ale nakonec vždycky něco zatancuju a dopadne to docela dobře), a ke všemu mám úplně ztuhlé tělo a nedovedu ho ovládat. Chci udělat pěkný baletní skok, ale je to jako bych byla porouchaná loutka, místo toho dělám sloní kroky, neovládám ruce, nemůžu udělat to, co chci. Nikdo se nezdá, že by to řešil, ale já jsem z toho na prášky. Často se navíc jedná o nějakou soutěž nebo něco, co půjde do rádia/televize.

Bazén se spoustou tobogánů nebo horské dráhy, opuštěné vojenské cvičiště plné kanálů, obřích trubek atd. – zkrátka něco, odkud se musím vymotat, kudy procházím, kde plním úkoly, odkud se snažím uprchnout nebo se prostě dostat ven. V bazénech obvykle bojuju s tím, že nemám plavky nebo se není kde převléknout, možná nemám peníze a nevím, jestli mě pustí ven, přišla jsem nějakým bočním vchodem a teď se bojím, že na mě někdo přijde. Atrakce jsou náročné, bojím se, že se utopím nebo mi to spláchne plavky. Bazén je taky šíleně, ale šíleně přeplněný.

Záchody – má klasická noční můra o tom, že se mi chce příšerně na záchod, ale jakékoli dostupné záchody jsou neuvěřitelně špinavé, většina z nich je ucpaná, není tam toaletní papír, všude teče voda, nebo nemají dveře a nejdou zavřít. Jakmile si najdu nějaký použitelný a sednu si, někdo mi otevře dveře, nebo rovnou vstupuju do obrovské místnosti, která je plná jakoby kójí á la open space kancelář, kde jsou ty záchody. Nízké stěny, žádné dveře, opět špinavé, ucpané záchody. Hrozně dlouho hledám nějaký použitelný a říkám si, když to tu tak je, tak přece nemůže být nic špatného na tom, to použít. Asi to tak dělá každý. Jenže když už se chystám, tak vidím, že kolem mě chodí normálně oblečení lidé, ty záchody nikdo nepoužívá (vždycky vycházejí z nějakých normálních uzavřených, které ale já nemůžu použít). Vím, že by byl neuvěřitelný trapas, kdybych si tu teď veřejně stáhla kalhoty a dřepla.

Škola – o vysoké (viz výš) se mi zdá zřídkakdy, obvykle se vracím na základku a na střední. Stojím před školou, nebo jsem poblíž, je to obvykle moje základka. Uvědomím si, že je vyučovací doba, a že bych tam asi měla být. Mozek se brání, říkám si, že to je totální blbost, vždyť jsem tam nebyla už několik let, už jsem starší, už tam nechodím, jenže na druhou stranu si neumím odůvodnit, co teda dělám, a tudíž propadnu panice, že do té školy přece jenom chodím, jen jsem na to bůhvíproč zapomněla, a jak teď proboha budu vypadat, jak doženu omluvenky a podobně.

Interiér je obvykle základka, spolužáci a učitelé buď základka nebo kombinace, učivo a atmosféra ale odpovídá spíš střední. Ačkoli vědí, že jsem dlouho chyběla, vyvolávají mě, dostávám písemku a naprosto netuším, která bije. Nemůžu najít ani svoje místo, to moje druhé nebo třetí zepředu u dveří je buď obsazené nebo tam vůbec není, někdy je tak zmáčknuté mezi ostatní lavice, že i když ho vidím, nemůžu si tam sednout. Tak chodím po celé třídě s věcmi a hledám, kde je volno. Ztrapňuju se.

Boj proti záporákům, útěk létáním, boj ohněm – kromě školy a domova v různých podobách se mi často vrací i jiné lokace, některé víceméně reálné (byť zdeformované), jiné úplně vymyšlené (moje vlastní Atlantis/Stonehenge? Kéž bych uměla malovat! To byste čuměli, co je to za nádheru), a taky různá témata. Umím létat, bodejť, často si uvědomuju, že jsem fénix, ačkoli mi dělá potíže se proměnit. Někdy mi to létání moc nejde, něco mě stahuje dolů, jindy mi to jde bezproblémově. Totéž platí o vrhání ohňových, či spíš možná energetických koulí (jelikož je často nevidím, jen cítím jejich efekt) proti nepřátelům, monstrům či duchům. Je to zvláštní, jako malá jsem trpěla na spoustu pořád se vracejících nočních můr. Dneska, když se mi zdají znovu, je jejich atmosféra jiná. Bubákům buď umím utéct nebo se jim vyhnout, a nebo proti nim bojuju vrháním koulí.

Tím létáním jsem zvláštní. Lidi to neděsí, vědí, že to umím. Očekává se to ode mě. Nebo se to nečeká a já tím překvapím. Často skáču z různých oken (nejvíc u babičky) a vím, že se musím soustředit, abych vzlétla, nebo se alespoň jen pomalu snesla. Nebo jsem nad Hlavním nádražím v Praze a přes koleje vede most. Z toho mostu nebo z okrajů skáču dolů a znovu se vznáším, abych si ověřila, jestli mi to jde. Často se na mě u toho dívají davy lidí a varují mě, abych neblbla.

Babiččin dům beze schodů a bez pater, boj s výtahem – často přijdu k babiččinu domu, pasuju se už s dveřmi u vchodu, a když se dostanu dovnitř, tak nastává boj s výtahem, který nefunguje tak, jak má (další motiv, co se mi opakuje i v jiných snech). Dům pak nemá patra a schodiště, všechno se rozpadá, nebo jsou k mání jen velmi nedůvěryhodné římsy okolo zdí. Dostanu se vysoko, ale těsně před dveřmi už to třeba nejde. Dveře od bytu jsou přitom otevřené, vidím v nich lidi nebo kočky, říkám si, krucinál oni se tam taky nějak dostali, ale nic mi to nepomáhá.

Někdy se tam tedy dostanu, ale stejně je to náročné.

Hledání mého bytu/pokoje na koleji nebo na baletním soustředení – nemůžu najít svůj byt nebo pokoj. Vím, že tu někde bydlím, všechny dveře vypadají stejně, jsou otevřené nebo jdou odemknout mým klíčem. Ale vevnitř to nepoznávám, nebo jen napůl. Jsou tam lidi, ale i když je neznám, nezdá se, že by byli poplašeni tím, že tam přišel někdo, kdo tam nemá co dělat. Takže prostě nevím a hledám dál. Věřím tomu, že každou chvíli uvidím pokoj, kde budou moje věci, a tak ho poznám. Jenže všude je milion věcí a lidí a já nepoznávám nic.

Snaha někam se vtěsnat, kam vím, že se nevejdu. Musím projít absurdně malým prostorem a vím, že bych se měla zmenšit, abych toho dosáhla. Jenže mi to nejde udělat, a tak se zaseknu.

Něco mě zavírá na záchodě či v koupelně, nemůžu tam jít. Vypíná to taky světla – má klasická noční můra z babiččina bytu nebo z našeho. Chci jít na záchod nebo se vykoupat, ale něco zhasíná světla a já vím, že tam nemůžu, protože jakmile se přiblížím, dveře se s obrovskou silou zavírají. Něco mě chce zavřít vevnitř. A tak to držím a trpím. Někdy je to v noci a já se snažím vzbudit rodiče a říct jim, že tam něco je, ale buď spí jako špalci nebo je to nezajímá a nevzrušuje. Nebo, když tam přijdou oni, je všechno v pořádku, ta věc tam není.

Cestování v čase nebo mezi dimenzemi – jsem třeba u nás doma, ale něco je jinak. V pokoji vidím duchy nebo prostě bytosti z jiných dimenzí, můj pokoj vypadá jako před mnoha lety nebo dokonce sdílím pokoj s bráchou, tak jako kdysi, i včetně té palandy. Něco je jinak na rodičích, kuchyně taky vypadá tak, jako před mnoha lety. Cítím, že jsem se dostala do jiného času nebo jiné dimenze. Někdy o tom i s někým mluvím, ale neumí mi pomoct. Někdy vyloženě cestuju vesmírem skz nějaké hvězdné brány, ale vím, že je neumím ovládát, a že bude prakticky nemožné, i kdybych uměla, trefit se do správné dimenze na zpáteční cestě. Vím, že už nikdy neuvidím ten svět, který znám. Zato někdy objevuju jiné světy, planety, někdy žiju na kosmické lodi chycené někde uprostřed ničeho, která se nehýbe, něco je třeba rozbité a já vím, že se odtamtud už asi nedostanu.

Jinými slovy, mé sny jsou náročné. A šílené. Každou noc se mi zdá nějaký příběh, extrémně živý a dlouhý sen, který po ránu ztrácím a ztrácím a často mě to vytáčí, protože kdybych to dokázala zapsat tak, jak se to stalo, bylo by to úžasné. Jenže ono to často už po probuzení takový smysl nedává, což je frustrující.

A není tedy výjimkou, že se ráno vzbudím a jsem úplně mimo. Obvykle to tak zlé samozřejmě není, jen jsem lehce perplex z toho, co to zase bylo za story, a mám potřebu to alespoň rychle vyprávět panu M., ale někdy mě to fakt položí. Buď vůbec v první chvíli nevím, kde jsem, nebo mám tak plnou hlavu toho, co jsem dělala nebo co se mi dělo celou noc, že normálně fungovat pro mě není vůbec jednoduché. Je to jako bych byla týden zavřená v jedné místnosti s počítačem a 24/7 pařila nějakou počítačovou hru, do které jsem se hrozně zažrala. Pak se najednou probudím do reality a jsem rozmrzelá a jaksi zklamaná. Zvykla jsem si na spoustu věcí, které už nejde udělat, nebo jsem potkala lidi, které už nikdy neuvidím.

Mafia style – Když je řeč o hrách, často taky ve snu řídím 😉 Jedu buď po dálnici nebo jsem někde ve městě a dá se to hodně přirovnat k Mafii nebo GTA. Kradu auta (nebo nevím, kde jsem je vzala), někdo mě pronásleduje nebo se bojím, že na mě kápne policie (zaprvé neznám a porušuju pravidla a zadruhé nemám řidičák). Obvykle přitom nevím, kde vlastně jsem, snažím se dojet do nějaké části města, kde to budu poznávat, ale moc se mi to nedaří, i všechno povědomé vypadá jinak.

Ve snu vídám staré kamarády, poznávám nové postavy, často jsem já sama za různé postavy (střídám je i během snu), zažívám neuvěřitelné šílenosti, jimiž se po ránu děsně divím, mívám noční můry (těm se tu specificky věnovat radši ani nebudu, stačí ale vědět, že se mi už zdaleka nezdají tolik, jako dřív) nebo zakládám rodinu. Jednou jsem byla skoro celý den naprosto nepoužitelná prostě proto, že se mi v noci zdálo, že se mi narodila holčička. Jak nemám mateřské pudy (řekla bych, že jsou celkem spolehlivě potlačeny pudy kočkomilnými), tak tohle bylo něco. Sen trval několik let, během nichž jsem si s tou malou bytostí prožila krásné věci, měly jsme krásný vztah a já ji prostě milovala, byla středobodem mého vesmíru, umřela bych pro ni bez mrknutí oka. A pak jsem se probudila. Hnus, velebnosti. A taky neni hezký, když ve snu potkáte třeba ducha z jiné dimenze, postupně se sbližujete, až se zamilujete a chcete spolu žít, a v tu ránu se vzbudíte.

Dřív se mi taky zdávalo, že jsem umřela. Jednou jsem se změnila na upíra a všechno bylo vlastně stejné jako dřív, až na to, že jsem už nějak nemohla žít svůj předchozí život, všechno jsem musela opustit. Sice jsem se pořád zdržovala okolo svých kamarádů, ale věděla jsem, že už tam nepatřím a že bych měla jít pryč. A taky si dost dobře pamatuju jeden svůj kouzelný sen, kdy mě rozřezala řezačka na papír 😀 Jen to zabrnělo (to si živě vybavuju dodneška), já jsem se pozvolna snesla k podlaze a věděla jsem, že jsem mrtvá, byť jsem fungovala dál jako doposud.

Nejsou mi cizí návraty do snů, které se mi zdály před lety, nedivím se snům lucidním (velmi často se například nastokrát probouzím, než se probudím doopravdy, nebo zamačkávám ranní budík a pak při kontrolním pohledu na mobil zjistím, že jsou tři ráno, takže ještě v žádném případě zvonit nemohl – a je děsivé, kolik detailů bylo ve snových probuzeních správně vyvedeno), občas ve snech skládám hudbu nebo poezii (jednou jedinkrát se mi to povedlo i přenést ven, a to bylo teprve něco!) a když mi bylo asi 19, několikrát jsem zažila spánkovou paralýzu, což bylo něco tak hnusného a děsivého, že od té doby nemůžu ležet na zádech, z hrůzy, že se mi to stane znovu.

Včera jsem koukala na kus seriálu, kde postava sdílí s druhými teorii o tom, že sen poznáš od reality tak, že v něm nemůžeš číst. Nebo že se máš podívat na své ruce. Zasmála jsem tomu, tohle se mi nikdy ve snu nepodařilo, přišlo mi to absurdní. Obvykle i když si uvědomím, že sním, ovládání snu není vůbec jednoduché, je to spíš takový bláznivý boj s myslí, kdy já chci něco, ale zároveň proti mě jde můj vlastní strach ze selhání. Jakmile si nevěřím a bojím se, že to nevyjde, tak to nevyjde.

Jenže dneska ráno jsem si dáchla na kanapi a poté, co jsem se asi šestkrát probudila falešně, mi došlo, co se děje, a že bych měla fakt vstát. Vzpomněla jsem si docela vědomě na ten seriál a co tam říkali, a s momentem uvědomění „HA! Teď to tomu snu nandám!“ jsem hrábla na stolek pro magazín a pokusila se v něm číst. Ukázalo se, že jsou v něm nesmyslná slova, a to byla voda na můj mlýn. V tu ránu jsem si potřebovala ověřit, jestli se můžu podívat na svoje ruce, a to jsem taky udělala. Bylo to šílené. Měla jsem dojem, že je vidím jakoby dvakrát. Jako bych cítila, jak moje skutečné tělo také zvedá ruce do zorného pole, asi jako když máte virtuální brýle – podíváte se na svoje ruce a uvidíte jejich virtuální podobu. To mi ale nebylo dost, když jsem měla kontrolu nad svým snem, chtěla jsem vidět skutečnou ohnivou kouli 😀 Protože jsem se cítila být svými normálními sny o toto potěšení okradena, soustředila jsem se na vizualizaci ohně mezi mými prsty, na to, jak by to vypadalo, jaké by přesně byly plameny, jak moc by to zářilo – a fakt se mi to několikrát podařilo 8) Nato jsem se ve snu zvedla z gauče a chtěla toho využít víc, ale viděla jsem akorát sebe, jak se líbám na podlaze s panem M.. Šokovalo mě, jak vypadáme reálně, ale bylo mi jasné, že to je proto, že si svůj sen uvědomuju tak, jako asi nikdy předtím, a že si tudíž mozek dává sakra záležet, abych vypadala přesně tak, jak vypadám (což pro něj muselo být náročné, protože obvykle se vnímám i v reálu dost jinak a při pohledu do zrcátka zezadu jsem překvapená :D). Bohužel jsem neměla šanci svou nově nabytou schopnost plně využít, nějakej kretén zeshora si pustil rádio v diskotékové hlasitosti (v devět ráno! V baráku, kde spí plno malých dětí!) a mně to vzbudilo, tentokrát už doopravdy.

Jelikož jsem byla opravdu hodně rozespalá, usnula jsem ještě několikrát, ale už to nebylo tak silné.

Chci vám tímto říct – važte si toho, že se vám nic nezdá, respektive že si to nepamatujete. Važte si toho, že máte klidné noci, kdy se tak maximálně srovnáváte s tím, co se stalo předchozího dne, nebo co jste kde zahlédli v televizi či tisku. Važte si toho, že se nemusíte noc co noc pořád dokola potýkat se všemi faily vašeho života a se všemi vnitřními strachy. 

A mějte prosím trochu pochopení pro lidi, jako jsem já. Nechte si to vyprávět, pokud si to pamatujeme – my se z toho potřebujeme nějak dostat. Nesmějte se nám, my za to nemůžeme a je to nemoc, pro kterou neznáme lék. Jsme vůči tomu bezmocní, vyčerpává nás to a ničí. Vzhledem k tomu, že celou noc dřeme, nestíháme, utíkáme, cestujeme, něco hledáme nebo s někým těžce bojujeme, to, že jsme ráno vůbec schopni postavit vodu na čaj a jít do práce, je víc než malý zázrak a někdy si myslím, že bych si za to, že vůbec během dne funguju, zasloužila metál.

A všem mým kolegům v téhle nesnázi – nesmutněte, nejste v tom sami! 🙂 Třeba se někdy v nějakém snu i potkáme…