Já nemůžu cestovat sama. Já to posolim i na cestě z Prahy do pitomý vsi, kde jsem byla už xkrát 😀

Vydala jsem se samozřejmě po dlouhé době poctít návštěvou pana M., na oplátku.

Nejen že jsem si nepamatovala proces cesty a nákupu jízdenek – první jízdenka s Regiojetem, koupená po netu po přihlášení se zákaznickou kartičkou (na mou obranu, tohle jsem předtím nikdy nedělala), druhá koupená papírově rovnou na nádru (radši už v Praze – přestupové okno může být zkrácené zpožděním a nemuselo by se to stihnout). Nádavkem k tomu se mi podařilo o zastávku přejet, ale ještě tak pitomě.

Na ty moje každoroční anti-wishlisty už jste si asi zvykli. Život podle minimalistické filozofie má v podstatě jen jediný zádrhel, a tím je to, že lidé kolem vás nejsou minimalisti. Uvažují v hmotných věcech a Vánoce jsou pro ně především období dárků. Nic nedávat? To přece nejde!

A tak já neříkám, nic nedávat. Ale dávat jen to, co ten člověk opravdu chce nebo potřebuje, nebo nějakou maličkost. A ne každou blbost, která by se mu mohla líbit, a ještě to honit na hodnotu nebo na velikost, protože „tohle je přece málo, to musim koupit ještě něco“. Já už si nekupuju skoro nic, jen spotřebovatelné věci, zážitky a velmi výjimečně něco, co bych tak úplně nepotřebovala, ale líbí se mi to. Že bych se v nákupu unáhlila a pak litovala, to se mi stane tak jednou, dvakrát do roka, a paradoxně jde obvykle o věci směšně levné, u nichž takový pocit viny je prakticky nesmyslný. Moje nenakupovací výzva už dávno přestala být výzvou. Zjistila jsem, že je mi to úplně přirozené, a že už se neumím přimět vnímat to jinak. Ok, jednou za uherák toho mám dost, přece jenom jsem ženská a mám ráda nové hezké věci, ale i tak, to už musí být něco, co jsem v sobě jako přání nosila několik let, že mi konečně hráblo a koupila jsem si to.

Takže z mé strany už věcí moc nepřibývá. Pořád je ale třeba regulovat příliv zvnějšku, a tak jsem zas letos měla v plánu obnovovat článek o tom, co všechno nechci, jako jsem to dělala každý rok. Nějakým zázrakem se mi ale podařilo během roku nasbírat seznam věcí, jimž bych se vůbec nebránila. Přece jenom spotřebovatelné věci se časem nakonec vážně spotřebují, například jsem letos dodělala spoustu prádla a také celkem úctyhodný počet párů často prehistorických ponožek, které to se mnou táhly, no některé už dobrých patnáct let. Chodili jsme tenhle rok s panem M. po několika divokých túrách, a tak se mi letos poprvé stalo, že vážně nemám skoro žádné ponožky ani spodky a děravé mám i poslední dvoje slušné kalhoty 😀 Co vám mám povídat, začátkem příštího roku nejspíš trochu provětrám peněženku v Primarku a už se na to hrozně těším 🙂 Hlavně na ty ponožky 😀

No ale jsou tu i jiné věci. Tož pro inspiraci a pro těch pár nejbližších, kteří si ty moje bláznivé seznamy každoročně čtou a dávají si navíc i tu báječnou práci se jimi řídit, tady to je 🙂

Letošek byl hodně zvláštní rok. Kromě těch počátečních tří měsíců strávených na Aljašce jsme vlastně měli celý rok dovolenou a byli doma, takže nějak úplně nechápu, kam ten čas utekl a co jsem celou dobu dělala 😀 (No, ale stačí se podívat do blogového archivu… rozhodně jsem jen neseděla na zadku).

Celou tu dobu jsem přitom netušila a ani neřešila, co bude dál. Nechtělo se mi tím zabývat. Pan M. měl jet „někdy na podzim“ na rok do Ameriky a já jsem si ten zatím nestanovený termín nechala jako takový mezník, odkud teprve začnu řešit, co bude dál a kam se vrtnu já sama.

Nevěděla jsem, co přesně chci dělat. Měla jsem samozřejmě obrovský strach z toho, že budu na rok sama za sebe, ale zároveň to mělo neopomenutelná pozitiva, třeba jako nová forma zkoušky našeho vztahu, že si od sebe odpočineme, že se každý osamostatníme a získáme tvrdou cestou spoustu důležitých zkušeností, a pro mě to znamenalo, že rok 2017 bude vlastně takovou divokou kartou. Anything is possible! Myslím, že – ačkoli jsem všechny výraznější pocity víceméně odkládala a prozatím dusila – ačkoli jsem se toho bála, taky jsem se na to hodně těšila.

Včera jsem si tak pracovala na něčem pro Klub Snílků, když mě to něco přivedlo po docela dlouhé době na Pottermore. Pro ty, kdo nevědí, Pottermore je stránka pro všechny milovníky světa Harryho Pottera, kam J. K. Rowling a spol. vkládají neuvěřitelné množství doplňujících informací, příběhů, fantastických ilustrací, historie, a taky třeba kvízů, kde můžete v krátké chvíli zjistit, do které koleje patříte, jakou máte hůlku a nebo taky třeba celkem nově, jakého máte patrona.

A právě s tím patronem jsem tam včera měla takový zážitek, že už mi to nedalo a řekla jsem si, že se s vámi podělím právě o svoje výsledky a co je na nich tak zajímavého. Budu víc než ráda, pokud se tu najdou nějací další potteromaniaci (věřím, že ano :)), kteří buď také mají profil na Pottermore, nebo si ho v náhlé vlně inspirace založí a následně třeba napíšou podobný sebepsychologický článek nebo alespoň komentář. Zajímalo by mě totiž už to, jestli to takhle bláznivě realisticky vychází i vám.

Some books touch you deeper than the others. Some cats, too.

I think the first time I saw this book was in 2013 or 14. The former was the year I finally came to England for a second time and to browse all kinds of shops for all kinds of beautiful things would be amongst my first things to do.

I remember it being on the shelve with new stuff but also I think it was already a bestseller which is why I am not sure about the exact year – I think it became a bestseller quite right away so it might have been quite shortly after the release that I came across of it but who knows.

Anyway, I felt that this is a book that I would enjoy. Well, obviously, there was a cat on the cover and it was supposed to be about this cat and a dude who was found by him and they saved each other. But there was something more, the cat’s look I think, experienced, intelligent, mysterious. It wasn’t like usual cat pictures which are mostly just cute. It was intriguing.

I didn’t buy it at that time, ‚though. I generally don’t buy books anymore as I strive to be a minimalist. I only own a few paper books from my childhood, Harry Potter series and Lord of the rings 😀 So to buy something new that I could probably seek out in a library, if I wait a while, seemed pointless. I somehow felt that it was going to find me again anyway.

Málem bych zapomněla, jak moc je mi v Anglii dobře.

Když přišlo na shánění letenek a zařizování cesty do Anglie tak krátce po Bali, skoro se mi nechtělo. Ještě mi nebylo dobře, pořád jsem byla v procesu zotavování se a ještě mě čekali doktoři – vlastně pořád nevím, co mi to bylo. Takže jsem se navíc k tomu všemu bála, že se mi to vrátí – a samozřejmě jako na potvoru jsem v den odjezdu opravdu vstala s bolavou hlavou, takže panika mohla vesele kvést.

A cesta pak za moc nestála. Ceny letenek takhle na Halloween byly nechutně vysoké, takže jsme nakonec zvolili variantu jet do Anglie autobusem (lístky byly navíc v takové akci, že nešlo říct ne) a letět až zpátky. Sice by z hlediska nakupování bylo lepší mít to obráceně, abychom mohli domů táhnout víc zavazadel :D, ale zaprvé to prostě nešlo a zadruhé zpátky je člověk stejně radši, když je ta cesta krátká a už může být doma, takže jsem si nestěžovala. Taky bylo skvělé, že bylo v autobuse docela dost místa a já mohla celou cestu ležet na vlastní dvojsedačce. Ne že by to nebylo i tak náročné, hrozně mě ke konci bolela kolena a neusnula jsem kupodivu ani na minutu, ale rozhodně to bylo lepší než sedět, to já prostě nesnáším.

Nějak těsně před odletem na Bali, když jsme řešili letenky, se ke mně dostal tenhle článek.

No, že na Bali není jen jeden český pár, to jsem věděla, a možná jsem od tohohle páru i četla pár vtipných a celkem užitečných článků, ale zrovna po tomhle konkrétním jsem pochopila, proč o nich po netu kolují ne vždycky pozitivní věci a proč někteří říkají, že by k nim nikdy nejeli.

Samozřejmě každému podle chuti, ale když jsem ten článek četla, tak jsem nabyla pocitu, že já bych tam taky nejela. Strašně totiž nemám ráda arogantní lidi a ten článek je napsanej tak arogantně a zčásti i lživě, že jsem se zařekla, že k němu po návratu schválně něco napíšu.

Milé děti.

Nevím vůbec, jak začít, tak začnu asi omluvou a vysvětlením. Milé Emátko si totiž usmyslelo, že ušetří trochu váhy v batohu a nevezme si k tabletu klávesnici. Jenže milé debilní Emátko si vůbec nevyzkoušelo, jestli se na tom tabletu bez té klávesnice dá psát, a už v prvním letadle do Francie zjistilo, že naprosto, ale naprosto nedá.

Pan M. mi nebyl s to půjčovat svůj notebook a během našeho balijského dobrodružství nakonec nebylo ani moc času psát, ani moc internetového připojení, a tak bylo už zkraje jasné, že jestli bude tentokrát někdo podávat pravidelné zprávy ze zahraničí, tak já to rozhodně nebudu. A to si pište, že jsem tím vědomím trpěla celé ty tři týdny jako zvíře.

Do odjezdu na Bali nezbývá ani týden a zatím mám ze spousty věcí strach a vnímám to hrozně negativně, což mě štve. V posledních týdnech jako by se proti mě všechno bouřilo, věci nefungují, lidi neodpovídají včas, expirační data procházejí, technika selhává… jako by nám to prostě někdo nepřál, a vždycky, když se už už chystám, že vyřeším nějakou položku ze seznamu, něco mi do toho vleze.

Je to i tím, že nejsme s panem M. pohromadě – normálně tak velké věci řešíme společně a odsýpá to, jenže když jsme oddělení a ke všemu má každý svých vlastních sto padesát věcí na řešení…

Takže se už zase nemůžu dočkat, až budu tam, a budu mít za sebou alespoň první noc, abych věděla, že cesta proběhla v pořádku a že to dobře dopadne. Potřebuju nasát nějakou pozitvní náladu, dostat odpovědi na svých x otázek, a pak si to budu moct konečně užívat. Samozřejmě se budu snažit už po cestě – i tam jsou věci, na které se těším, ale jsou tu právě ty nezodpovězené otázky, které jsou ke všemu dost podstatné, co člověka znervózňuje a to těšení mu kazí. Nesnáším nevědět, co jak bude, a zatím je to nemilé i s bungalovem. Mého e-mailu si Anie všimla pozdě, tak to vypadá, že u ní nakonec budeme jen na dvě noci.

Naštěstí se mi alespoň podařilo ještě na poslední chvíli se objednat na očkování. Není sice povinné a někdo ho možná ani nemá, ale zase, všechny ty články mě tak vynervovaly, že chci mít alespoň tu jednu věc podchycenou. Hned mám o něco lepší náladu.

Tenhle článek vám dlužím už hodně dlouho, takže bez zbytečných řečí, tady je 🙂 Předchozí díly nandete tu.

Být konečně u autobusu bylo zvláštní. Shozením batohu mě zaplavila ohromná lehkost. Leccos mě už fest bolelo, hlavně záda, stehna a kyčle, zpocená jsem byla, bylo pod mrakem a já se nemohla dočkat, až si budu moct sednout a mít pro ten den hotovo. Taky jsem doufala, že se mi nějak povede se omýt, alespoň vlasy, a samozřejmě byl celkem hlad.

Rychle jsem se tedy chtěla pustit do vybalování stanu a vůbec věcí, ale samozřejmě pan M. byl mnohem víc natěšený na samotný autobus než já, takže v první chvíli ho mnohem víc zajímalo, jak to vypadá vevnitř, a jaký z toho bude mít první dojem 🙂 Taky mě nenechal vybalovat, dokud neuděláme první autentické foto po doražení na místo. Teprve pak jsem si mohla jít po svém 😀

Okamžitě nás zaplavili komáři, přesně podle očekávání a podle varování ostatních hikerů – abych řekla pravdu, byla jsem dost překvapená, že jsme se s nimi nepotkali už dřív, ale ne že bych si stěžovala.

Zatímco jsem zběsile hledala místo na stan a stavěla ho s touhou mít to tentokrát z krku rekordně rychle a moct se jít opláchnout k blizoučké řece Sushaně a převléct, Pan M. prozkoumal stav vnitřku autobusu a zahlásal, že by se v něm dalo spát. Mně to zprvu nepřišlo jako dobrý nápad. Autobus má vymlácená skoro všechna okna, je sice povyspravován různými celtami, ale bylo jasné, že se v něm teplo moc neudrží. Říkala jsem si, že ze stanu nám ho tolik utíkat nebude, a tak jsem ho tvrdohlavě dostavěla, ale jak začal pan M. zatápět v autobusových kamnech, přece jenom jsem musela uznat, že bude pohodlnější si rovnou přestěhovat věci dovnitř, když už tam každopádně budeme trávit večer a jíst, a koneckonců už tam pak bude lepší zůstat. Bylo by asi pošetilé nevyužít možnosti vyspat se na posteli, byť je to spíš jen taková vrzavá pryčna, a u těch kamen to bude jistě příjemné ležení a příjemnější usínání. Nebylo taky k zahození, že jsem dovnitř nemusela lézt po kolenou a mohla se libovolně procházet. Byla to už třetí noc mimo postel a začínalo mi to přece jen lézt krkem.