Tohle všechno píšu díky Klubu Snílků a inspiraci, kterou ve mně vzbudila Dragita zveřejněním tohohle obrázku a zadáním tématu týdne „Pouto„. Tohle je totiž o světě, s nímž mám silné pouto já.

Takže, jdeme se trochu odhalit, ne? 🙂 Uf.

Občas snílkovi do života přijde určitá fantazie, určitý svět, který ho už nepustí. Už s ním zůstane, protože se v něm skutečně našel. Tam je doma, tam cítí, že patří, to je jeho vnitřní svět. Láska, kterou pro ten svět pak navenek projevuje, může vypadat povrchně, nezajímavě, nepochopitelně. Možná ani pochopitelná není. Pokud taky nejste snílek a neznáte ten pocit, jeho skutečnou hloubku.

Spousta lidí se třeba takhle našla ve světech Harryho Pottera nebo Pána Prstenů. Jak říkám, navenek se to může projevovat jako poměrně povrchní záležitost – „fanouškovství“. Ale co je za tím doopravdy? To, že ten snílek, co ho v sobě nosíte, našel svůj domov a ví, že tohle je ono. Což o to, v HP se vidím taky, ten svět miluju a v tuhle chvíli máme s panem M. konečně po všem tom snění koupené lístky do HP studií ve Watfordu, kam jsme toužili jít už velmi dlouho 🙂 Ale jsou i další světy a může jich být mnoho – buď je to tím, že jsem obecně multifokální a nevybírám si nikdy jen jeden šuplíček, nebo je to možná pro snílky normální – zkrátka jeden z mých hlavních světů je ten, který jsme si vytvořili se snílky v jedné dávno zapadlé RPG, o které se tu občas zmiňuju, takže možná je na čase se s tím trochu víc svěřit…

Možná mě to tak dostalo i proto, že jsem se stala – už z principu, na němž RPG funguje, to jinak ani nešlo – spolutvůrcem toho světa, nebo spíš těch světů. To je totiž na téhle hře tak skvělé, že obsáhne jakoukoli vaši fantazii, jakýkoli prostor si představíte a jakékoli dobrodružství. Začínalo to asi takhle – krátká verze je: jste snílek. Usnete, a když se vzbudíte, objevíte se na palubě lodi. Lodi, která pluje vesmírem. Ta loď se jmenuje Destiny a je na vás, co všechno na ní objevíte a jaká dobrodružství zažijete. Hra byla samozřejmě zpočátku řízena „kapitánkou lodi“ Berenikou a jakýmsi jejím kolegou z jiné RPG, ale z velké části stačilo nastínit ten svět a představit hráče, a už to jelo.

Pokud by to někomu přišlo málo snové, tak hlavní vtip byl v tom, že v každém snílkovi se po probuzení na lodi začalo projevovat jeho skutečné já, prozaičtěji řečeno, jeho superschopnosti. Z názvu tohoto blogu asi snadno poznáte, jaká byla moje, tedy alespoň ta hlavní.

Co na tom všem bylo až tak poutavé konkrétně pro mě? Krom toho, že jsem blázen do cestování časem, vesmírných sci-fi, hvězd a věcí typu Hvězdné brány, která byla ostatně pro hru velkou inspirací (co, zapomněla jsem snad dodat, že na naší Destiny byla rovněž taková „hvězdná brána“, kterou bylo možno loď opouštět nebo navštěvovat různé světy?), dalo to každému hráči prostor, aby si splnil svoje sny o tom, kdo by chtěl skutečně být. Ale doopravdy. Samozřejmě každá RPG tohle nějakým způsobem nabízí, ale obvykle musíte vytvořit postavu, která nějak zapadne do tamějšího světa – vymyslet jí historii, která bude dávat smysl vzhledem k okolnostem, povolání, které se do toho světa hodí, vzhled a podobně. Tady jste nemuseli vymýšlet nic – byli jste sami za sebe, pokud jste chtěli, a to my vyhovovalo.

Jen s drobnými úpravami a možná trošku zajímavější historií jsem tedy vlila do toho příběhu sebe samu. Takovou, jakou bych se viděla ve svých snech, kdybych je mohla ovládat, takovou, jakou bych si přála být, a jakou jsem teď konečně měla možnost se stát. Nebyla jsem omezená velkým počtem hráčů, kdy by bylo třeba smlouvat, co kdo bude umět (nikdo nechce mít v RPGčkách deset ovladačů vody nebo zvěromágů), jediné, co jsem musela, bylo představit si: kdybych se do takového světa dostala, co by se ve mně začalo projevovat? Jaké mám potenciální superschopnosti? A už to jelo.

A pak – díky té bráně na palubě a díky tomu, že Destiny byla snová loď, která vás může zanést na nejbláznivější místa, tenhle svět je vlastně odrazovým můstkem a spojnicí pro všechny ostatní světy, které vás napadnou. A proto je tak snadné ho přijmout za vlastní a nadřazený všem ostatním fantaziím. Kamkoli budu chtít ve snech cestovat, Destiny mě tam zanese a já můžu pořád být sama sebou.

RPG už možná nefunguje, ale KS na tom nápadu stojí v určitém směru pořád, a i to mě tam drží a baví. Díky němu se do toho světa můžu často vracet a znovu z něj čerpat inspiraci. Třeba jako tady.

Myslím, že to největší štěstí každý snílek prožívá právě když může být sám sebou. Nemusí se držet zpátky. Nemusí se stydět za to, co v sobě nosí a co by si přál, aby všichni viděli. Myslím ostatně, že každý v sobě nosí určitý potenciál k nějakým „superschopnostem“. Možná jste o tom už přemýšleli, třeba pod vlivem sledování všech možných X-Menů, mutantích seriálů a tak dále. Hrozně by mě zajímalo ten svět alespoň trošku přivést zpátky právě touhle otázkou: jaká by byla vaše superschopnost? Přemýšleli jste o tom někdy? A nedržte se zpátky, napište klidně článek, a nebojte se projevit těch schopností víc 🙂 

Já jsem ve svých snech nejen fénixem, tedy prakticky nesmrtelným ohňovým a oheň ovládajícím stvořením, rovněž se u mě na určitém levelu projevují schopnosti předvídání budoucnosti skrz sny nebo teleportace prostřednictvím ohně. Umím se transformovat na oheň samotný, nebo nabrat podobu skutečného fénixe.

Samozřejmě žádná schopnost není bezproblémová, hlavně zezačátku, pokud ji neumíte ovládat. U ohňového stvoření nejspíš nikoho nepřekvapí notná dávka výbušnosti (možno brát doslova), nestability a náladovosti. Kdo mě opravdu zná, nejspíš chápe, proč jsem si toho fénixe vybrala, nebo spíš proč si vybral on mě. Jaký jiný tvor by mohl být mým skutečným duchovním zvířetem? Samozřejmě miluji kočky a i s nimi mám mnoho společného, například představu ideálního dne stráveného čistě jen spaním 🙂 Ale nepokrývá to tak úplně všechno, že.

A krom toho, ani byste mi nevěřili, kolikrát se mi o tom, jak vrhám firebally na zloduchy a duchy, vážně zdá…


Myslím, že pro takové snílky jako jsme my v Klubu Snílků (a samozřejmě i všechny ty, co v něm nejsou), je nutností mít nějaký svůj svět.

To, že jsme hrát přestali, mě dodneška mrzí. Ale to nic nemění na tom, že jsem tam pořád doma a pořád se tam vracím.

Bude-li se vám chtít, klidně mě tam navštivte.

A budete-li si chtít počíst něco z toho, co se tam odehrávalo, původní RPG fórum najdete zde (příběh se odehrává v Místnostech pro hru) a jeho pokračování, které jsem vedla já, tady.

Musím říct, že mě hodněkrát napadlo, že by bylo parádní dát to dohromady jako souvislý příběh. Jistě, nemělo by to konec, protože jsme to nikdy pořádně nedohráli, ale i tak by to skvělé čtení. Obávám se, že na fóru se posloupnost těžko sleduje, ale faktem je, že všichni, kdo hráli, do toho světa vnesli kus sebe, a vytvořili fantastické lokace a úžasné situace. A to, jak si každý poradil se svými schopnostmi, bylo taky parádní.

A tady jsou dvě malé ukázky…


Ta loď má duši, jak by žila
Ta loď je tvojí, pojď k ní blíž
Ta loď ti, Snílku, život přislíbila
(Kapitánka Berenika)

Červenovlasá dívka trhla hlavou. Zničehonic se probudila z velmi dlouhého spánku uprostřed lodi, jejíž jméno bylo Insignia. Nestihla si ani protřít oči, ani se rozkoukat, protože hlavou jí rezonoval hlas, který nebyl ani tak hlasem jako spíš signálem, provrtávajícím se jí do mozku tak naléhavě, až ji rozbolela hlava. Nevěděla, co přesně, ale něco se dělo. Něco zlého.

Vyběhla na chodbu. Co se to děje? Chodby byly prázdné a nikde nikdo, ale loď stále hlasitě křičela tu naléhavou zprávu, která zněla „Opusťte loď! Opusťte loď!“

Rudovláska zmateně pobíhala po lodi. Odejít? Proč? Co se děje? Kde jsou všichni? Matně si vzpomínala, že usnula v tělocvičně. Nemohlo to být víc než pár hodin, ale její bolavé a rozlámané tělo vypovídalo o něčem jiném. Skoro jako by ji loď zavedla do jakéhosi hlubokého spánku, který trval kdovíjak dlouho. Teď ji vzbudila jen proto, aby jí přikázala odchod?Proč? Kam? Co se to děje??

Místnost za místností pátrala po známkách života. Kde byli všichni její přátelé? Kde byla posádka? Kde byl kapitán Eserath? Proč Insignia tak křičela? A proč se tu všechno tak třáslo? Děvče se nakonec vyškrábalo na palubu lodi a tam, opařeno hrůzou, spatřilo důvod toho všeho povyku. Přímo před jejíma očima se zvedalo obrovské žhnoucí slunce a Insignia mířila přímo do něj.

Ve zběsilém úprku se děvče zanořilo zpět do podpalubí a křičelo „Kde jste kdo, proboha?“ ve snaze dohledat své druhy. Probouralo se do strojovny, kde se chtělo pokusit změnit kurz, ale netušilo, jak, ovládání bylo příliš složité. Chodby i pokoje byly pořád prázdné, nikde nikdo a Insignia stále trvala na svém „Odejdi! Zachraň se!“. Z posledních sil tedy dívka doběhla do místnosti s bránou, která byla kupodivu aktivní. Nebylo jisté, kam brána vede, ale Insignia se třásla čím dál tím víc, ze všech stran se ozývalo zlověstné praskání a skřípění a značně stoupla teplota. Dívka se naposledy ohlédla právě ve chvíli, kdy všechno kolem ní začínalo s příšerným hukotem hořet a syčet, načež se se zděšeným výrazem a nevýslovným strachem o své přátele opřela proti povrchu brány. Ta ji pohltila a rychle se za ní zavřela jako voda nad rybou, vypnula se a Insignia v tu samou chvíli vletěla přímo do slunce, načež zkolaboval její štít a ona se po své dlouhé, strastiplné cestě, vypařila a přestala existovat.

O zlomek sekundy později dívka propadla bránou na druhé straně. Okamžitě věděla, kde je – byla na palubě první snílkovské lodi, Destiny, odkud před několika měsíci odešla, aby se jejím novým domovem stala opuštěná Insignia. A teď, za podivných okolností a v hrozivém nevědomí o tom, kde se nachází zbytek jejích přátel, byla zpátky. Zpátky na palubě Destiny.


Záblesk červeného světla. A pak zase tma. Tma a ticho, co se pomaloučku měnilo v jemné šumění. Ve tmě začala problikávat světélka. Poznala jsem, že to jsou hvězdy. Zářily stále jasněji a s každým nádechem jsem jich viděla víc a víc. Ha, já dýchám, uvědomila jsem si. Dýchám, ačkoli jsem ve vesmíru. A kolem mě prázdnota. Podívala jsem se na své ruce. Šokovaně jsem si uvědomila, že žádné nemám. Namísto prstů jsem se dívala na zářivě oranžová pera. Hledala jsem svoje nohy, ale místo nich jsem uviděla jen ptačí pařáty. Vyvedlo mě to z míry a jako by mě to vytrhlo z těla a odhodilo kousek od něj, takže jsem měla možnost podívat se na sebe z jiné perspektivy. Ten pohled mi vyrazil dech. Tohle že jsem já…? 

Fénix. Divoký, překrásný pták, zalitý v neskutečně oslnivém světle, se vznášel uprostřed pole hvězd a na něco čekal. Nebo spíš na někoho.

S obrovským hukotem se odkudsi do obrazu vnořil jeho ohromný přítel. Skoro nestvůrná, ale překrásná bytost majestátního vzhledu, tělo pokryté šupinami, z nozder se mu valil kouř a oči mu zářily jako dva diamanty. Jen pár mávnutí křídly a celý ten prostor mu patřil. Fénix se na něj omámeně díval, jaksi s láskou a obdivem ho následoval. A ti dva spolu letěli vesmírem, bok po boku, jako odvěcí přátelé. Tak, jak se to patří.

Probudila jsem se s mokrým polštářem. Plakala jsem, ale nevěděla proč. Něco se mi muselo zdát, napadlo mě, ale nevzpomínala jsem si. Snad to bylo krásné. Snad smutné. Snad to bylo obojí.


Mohla bych pokračovat donekonečna, v té hře se událo spousta mých oblíbených momentů, na které často vzpomínám. Vznikala tam virtuální přátelství mezi postavami, za nimiž stáli skuteční lidé. Bojovali jsme proti virtuálním nepřátelům bok po boku a někdo za to i zaplatil svým virtuálním životem, nebo zdravým rozumem či zdravím své postavy. Svým způsobem musíte takovou schopnost sdílení fantazie prostě neskonale obdivovat.
No, třeba zas někdy příště.
phoenix-shortenhair2

Máte i vy svůj snový svět?