Problematika absence vlastního hnízda

Člověk nikdy neví, kdy a proč na něco změní názor.

To, že nemám jeden domov, mi roky nevadilo, spíš naopak. Bavila mě (a pořád baví) ta změna, to poznávání nového, nebýt v podstatě nikde uvázaná a moct kdykoli zvednout kotvy. A taky zařizování. Miluju zařizování a zútulňování. Ale samozřejmě s mým momentálním životním stylem se pojí ten problém, že kamkoli jedeme, to místo, kde bydlíme, nikdy není naše. Jakože opravdu naše, napořád. Nikdy mi to až tak nevadilo, jenže nemáme volnou ruku v jeho zařizování, a taky když se začne blížit konec etapy a stěhování pryč, člověk si najednou uvědomí, že do toho dal kus práce a že mu to nakonec k ničemu moc není, spíš mu to přidělá závěrečné starosti.

Je sice super, že si to na ten rok dokážeme udělat trochu svoje. Že si to uděláme hezký a že se za to nemusíme stydět. Jenže to je vždycky jen v rámci možností. A cokoli si nakoupím nebo vyrobím, to se v těch posledních pár měsících najednou promění vlastně na problém. Má smysl to převážet? Kolik mě ten převoz bude stát? Když to nepřevezu, přicházím o peníze a hezké věci. Ale komplikovanost a cena toho převozu za to nemusí stát. Z prázdné krabice jsem za rok udělala celkem útulné hnízdečko, jenže mi to nikdo nezaplatí a jestli to vůbec ocení jeho další obyvatelé, to je otázka. Ačkoli letos je to asi poprvé, co naši nástupci zdědí cokoli, co tu necháme. Poprvé totiž bydlíme opravdu ve „vlastní“ chatičce, do jejíhož vybavení se majitelé nijak neangažují a jaké to tu uděláme, takové to tu bude, navíc v ideálním případě se budeme s dalším párem překrývat stejně tak, jako jsme se překrývali při příjezdu s tím předchozím, což rodině ani neposkytuje žádný prostor k tomu, aby se tu v čemkoli hrabala.

Interiéry mě vždycky bavily. Ale asi jsem ještě nikdy neměla možnost roztáhnout v tomhle směru křídla úplně. Dokonce i doma, kde jsem měla v pozdějších letech hodně volnou ruku, jsem se pořád musela točit okolo některých faktorů, které nebylo možné změnit (jako třeba že budu mít v pokoji klavír a některé další věci), a čím dál tím víc sním o tom, že konečně dostanu do pazour nějaký prázdnější prostor a budu moct začít od začátku. A s vědomím, že co pořídím, to tam bude pro mě, nebo se toho budu moct zbavit, když časem změním názor – ono totiž i tohle je na houby – mám Vinted plný oblečení a ještě spoustu bych tam potřebovala dát, jenže když jsem v zahraničí, je obstarávání toho účtu příliš komplikované, a tak ho radši vypnu. A zbavovat se věcí v naší chatce, co se mi nelíbí, a nahrazovat je lepšími? Proč? Když jedu za chvíli zase pryč…

Mám přitom hlavu plnou nápadů. Jsem nabušená inspirací z Pinterestu a nejen odtamtud. Jenže to nemám kde ventilovat a zvlášť teď na podzim mám pocit, že asi brzo exploduju. A kdoví, jak to bude vypadat příští rok, jestli budu mít čas se věnovat předělávkám doma a jestli ze mě domácí poměry tu inspiraci a chuť do pár měsíců z větší části nevyženou, jako ostatně skoro vždycky.

A do toho pomyslná nástěnka snů, která se týká mého vysněného ideálního bydlení, už taky k prasknutí přetéká nápady a já nevím, jestli to vůbec někdy budu moct zrealizovat a jak. Protože kde? V Čechách? Aby to bylo podle mých představ, muselo by to být poměrně daleko od všeho a nějak nevím, jak by to šlo dohromady s tím, kde zrovna v životě jsem, situačně, a co chci dělat.

V podstatě je všechno tak, jak má být, až na ten nepatrný detail, že bych už dávno měla mít nějaký online příjem. Jenže letos obzvlášť jsem si ověřila, že na to prostě potřebuju mít čas a klid a že to je obojí strašně důležité. Že to bez toho prostě nezvládnu. Když jsem doma, tak mám vždycky spoustu času, ale nemám klid, a minulý rok tam stál za starou belu i internet. Když jsme v zahraničí, tak nemám ani jedno, nebo toho není zdaleka dost na to, aby se člověk mohl pořádně soustředit na nějaké kreativní projekty. Ono se to nezdá, ale i takový pitomý blogočlánek vyžaduje dost času a klidu, aby stál za to. Proto letos skoro nepíšu – nemám na to klid. Když už mám volno, je kouskované a neustále mi ho něco narušuje.

Asi proto se bráním myšlence začínat skoro hned po odjezdu odsud novou práci na novém místě. Jednak si potřebuju dát pauzu a zapřemýšlet tak trochu vůbec nad životem – cítím, že jak mi letos bylo celkem jedno, co budu dělat a kde, hlavně když to bude pěkné a docela pohodové místo, tak příští rok chci využít líp.

Chtěla bych strávit pár měsíců doma a pomoct s rekonstrukcí, do níž by se mohlo konečně podařit dostrkat mámu. Chci z toho vytěžit maximum a pohnout i s pár věcmi ve svém pokoji. Vloni k tomu zase nějak nedošlo, ale už se mi to všechno rozleželo dost na to, abych věděla, čím opravdu musím začít a přes co vlak nepojede. Teď bude ta správná doba na tom konečně zase pracovat.

A pak přemýšlím o housesittingu. Prostě jen bydlet zadarmo a mít čas a klid. Vzali bychom nějaký větší barák s víc místnostmi, aby si každý mohl dělat to svoje v klidu. Protože se jinak vzájemně brzdíme. Ani jeden se nedokážeme v přítomnosti toho druhého plně soustředit na to svoje, a tak většinou jen čumíme na seriály a filmy, když už máme čas – protože to je to jediné, u čeho nám až tak nevadí, když nás někdo vyruší.

No dobře, jedna ze dvou věcí 😀

Ehm.

Housesitting zní ideálně. Přemýšlím, na kolik je reálné dělat si začátkem roku řidičák a (v případě, že bych ho udělala, v tomhle si fakt nevěřím) hned nato nasednout do auta obráceného naruby a drajvit v Anglii. Protože aby si každý mohl dělat to svoje a jezdit si po svých pochůzkách (pan M. buskeřit do Brightonu a já třeba na procházky do lesa nebo na extra cleaningy či bejbáče v okolí), asi potřebujeme být oba mobilní. Za určitých okolností bych si možná mohla vystačit s kolem (a jak ráda bych! Můj zadek to nutně potřebuje), jenže co já vím, jaké ty okolnosti budou.

Všechno je teď prostě ve vzduchu. Ve hvězdách. Všechno to teprve víří prostorem jako prach a teprve se to usadí. Jak plány na příští rok, tak vůbec na život.

Jinak, z jedné věci jsem byla dost dlouho nervózní a chvíli to nevypadalo vůbec dobře, ale konečně se to podařilo vyřešit a zabookovat – jedeme domů na Vánoce!

Tahle fotka se mi tak strašně líbí a jsem tak ráda, že je moje 😀 Ten plecháček mám z Poundlandu a nemohla jsem ho tam nechat. V ty poslední dny jsem totiž tak strašně plná vánoční a podzimní nálady a neustále si pouštím nebo zpívám vánočního Bublého a Cosbyho a všechny tyhle vánoční klasiky a tahle píseň je jedna z mých vůbec nejoblíbenějších, vlastně je asi v top 3 společně s I’m Dreaming of White ChristmasI’ll be Home for Christmas – kterou miluju zvlášť proto, že se perfektně hodí pro všechny expaty a vůbec ty, kdo nejsou celý rok doma a jen na ty Vánoce se tam vracejí.

Dostali jsme krátký termín, mnohem kratší než na co jsme zvyklí, a nebudeme doma na Silvestra, ale s tím jsme víceméně počítali. Hlavně ale že jedeme! Už teď se nemůžu dočkat, a mám pocit, že ty Vánoce snad jsou už za týden a že musím hrozně spěchat. Nejradši bych už balila a jela. Jenže si vždycky na poslední chvíli vzpomenu, že ještě před Vánoci jsou vlastně další fantastické akce, na které jsem se celý rok těšila – Halloween a bonfire night čtvrtého listopadu.

A tak jsem celá natěšená a napjatá a je to hrozně fajn pocit, mít tolik super věcí před sebou. A k tomu je podzim. Krásnej podzim! Nemůžu se nabažit, byť to u nás není s barevnými stromy žádná vášeň a ten náš les mi pořád leze krkem. Musím se místo toho kochat dvakrát víc, když někam jedeme a projíždíme alejí barevných stromů nebo má někdo na baráku červený břečťan. „Můj strom!“, volám pokaždé, když jedeme kolem takového červeného stromu, co nevím, jak se jmenuje, ale hrozně bych ho chtěla k nám na chatu. Říkám mu „ptačí strom“, protože má takové velké hnědé šištice, z nichž jako by vyrůstaly tenké dlouhé barevné listy jako peří, no prostě vypadá to jako by tam seděli ohniví ptáci – a to se mi přirozeně nemůže nelíbit. V létě je normálně zelený, ale jak se to na podzim začne barvit, tak to je jako by ten strom označoval oficiální počátek mého oblíbeného ročního období. Až ho někde uvidíte, můžete si na mě vzpomenout.

Vůbec se letos snažím si ten podzim ukázkově užívat. Když hrabeme listí na zahradě – pod kaštany je krásně barevné, i když si nejsem úplně jistá, jestli to kaštany jsou. Ono to totiž žádné kaštany nemá O.o

Sbírám ale ty jedlé, těch máme plný příkop za chatkou a jsou i v lese. Nikdy jsem to nejedla, ale přišlo mi škoda to nezkusit upražit, když mi to prakticky neustále padá na hlavu. Mimochodem kdyby se daly jíst žaludy, tak mám na celou zimu vystaráno.

Suším si taky šalvěj, šípky, co jsem nasbírala v lese, houby, když se nějaké najdou – minulý víkend jsme byli na procházce v pěkném lese kus od nás, kde je napůl jehličnato a já se mohla ujuchat. A samozřejmě, co krok, to houba. Bohužel jich většina byla červavá, ale něco se přece nasbíralo, a taky jsem pak na louce, přes kterou chodím venčit, našla asi dvanáct bedel, což se nevidí úplně denně. Taky některé červavé, ale na dvě zavařovačky ten zbytek stačil a hned byla bramboračka.

Baví mě vařit z toho, co dala příroda zadarmo, nebo ze slev. Obdivuju dumpstery a závidím jim, co všechno v kontejnerech najdou. My sice taky dumpsteříme, když to jde, ale k jídlu se moc nedostaneme, spíš tak jako věci od sběrných kontejnerů, a i to minimálně – ostatně jsme vcelku minimalisti a moc toho zase nepotřebujeme. A hlavně je to to, co jsem říkala – na co já si budu nasbírávat super věci, když je pak zase budu muset převážet…

Jeden příklad dumpsterismu bylo to zelí. To dala šéfová bůhvíproč stranou, že se má dát morčeti. Morče je ovšem z našich kuchyňských zbytků a trávy živené víc než dost (na to, že ještě dostává normálně granule) a takovou hlávku by žralo asi měsíc, tož jsme ji zkonfiskovali a bylo knedlo zelo. Je zvláštní, jak se člověk může přenést do jiné země prostřednictvím jídla. Když máme jednou za sto let knedlíky, pijeme pivo a jsme v Čechách. Když máme těstoviny nebo domácí pizzu, dáme vínečko a přemýšlíme o potenciálním foodtripu Itálií, o němž jsme mluvili už před kolika lety. No ale jsme samozřejmě hlavně v Anglii, takže si pište, že denně piju typický english čaj s mlékem či nemlékem a tradiční english breakfast je naše taky velice oblíbená věc, kterou ale děláme maximálně víkendově a i tak jen jednou za čas, protože ain’t noone got time for that shit.

Hodně teď taky přemýšlím o své garderóbě. Nikdy jsem nad tím tak nepřemýšlela jako že by člověk měl mít speciální věci na každou sezónu, ale ta myšlenka se mi čím dál tím víc líbí, hlavně pokud jde o podzim a zimu. Protože k podzimu se určité věci prostě strašně hodí a bez nich ten podzim není stejný. Což je jeden z důvodů, proč jsem teď hrozně posedlá Rebeccou z A Clothes Horse. Objevila jsem si na Pinterestu, respektive uložila si pár fotek a po čase mi došlo, že to je všechno od jednoho člověka a ještě k tomu blogerky. Tož jsem se na ni zašla podívat a trochu mi spadla brada, protože její styl fotek mi sedí jako prdel na nočník a kdybych nebyla už tak bledá dost, tak blednu ještě víc závistí a přemýšlím, jak se k tomu přiblížit. Ke všemu. K tomu, CO fotí, JAK to fotí, jak se obléká, jaké má vlasy… no, jednu vlasovou múzu už mám, ale tahle je druhá a multifunkční, protože mě ještě k tomu celkem inspirovalo, jak vypadá její blog, a přemýšlím o podobném rozvržení. Už dlouho se mi totiž líbí ten styl, že máte na hlavní stránce víc článků v boxíkách s úvodní fotkou, prostě něco jako je to na Bloglovinu nebo vlastně i Pinterestu. Dřív mi to nedávalo moc smyslu, ale jak říkám, nikdy nevíte, kdy a proč na něco změníte názor, zkrátka mi ho to dává čím dál tím víc a je zvláštní, že jsem dlouho koukala na svůj blog s myšlenkou, že mi na něm něco nesedí, ale nevím co. No a teď to vím. Bylo to přesně tohle.

Koupili jsme taky dýně. Poprvé v životě. Poprvé budu dlabat 🙂 Nemůžu se dočkat, ale taky se bojím, protože si narozdíl od pana M. nedělám iluze o tom, že to bude snadné 😀 Myslím, že budeme hrozně nadávat, a tak trochu počítám s tím, že jednu zprasíme a ta druhá bude záložní. Ale třeba ne, třeba to zvládneme hravě. Nevím. Každopádně jsem nadšená, že to konečně děláme. Plním si tím jeden obrovský sen a je úplně jedno, že k nám děcka nebudou chodit koledovat (i když by to bylo super!!). Strašně se na ty výsledky těším a doufám, že obě vydrží co nejdýl, aby mi dělaly radost po večerech, hezky zapálené, a vítaly mě, až se budu vracet do chatky z babysittingů.

Koupili jsme si taky pár balíčků halloweenských sladkostí a vůbec nám nebude vadit, když je nebudeme mít komu dát. Zbaštíme si je s velkou radostí sami.

No, ukončeme ten myšlenkový průjem. Mohla bych tu ještě půl hodiny žvanit o blbostech i neblbostech, co jsem si v poslední době koupila a co zkouším, o videích či článcích, co mě v poslední době inspirovaly, ale to teď asi není na místě. Až si ověřím, jestli ty kosmetické tipy k něčemu byly, pak o tom můžu psát. Teď by to stejně byly jenom dohady.

Mějte se.

 

Nějaké to další počtení:

9 komentářů

  1. Neukotvenost. To je jeden z hlavních důvodů, proč si myslím, že bych vycestovat nedokázala. Tady mám tolik míst, kde se cítím doma (občas mám pocit, že se jen přesouvám z jednoho doma do druhého 😀 ), že bych je asi nedokázala opustit. Tím spíš všechny najednou.

    Ale pro tebe mám dobrou zprávu. Žaludy dle všeho jíst jde. Jen je musíš zbavit té hořkosti. Kdysi jsem na to našla recept v téhle knížce: http://bit.ly/2ihb5jb a když jsem teď tak namátkou hodila dotaz do googlu, vyplivlo mi to tohle: http://bit.ly/2ifdvP4.
    Musím ale přiznat, že moje pokusy dopadly nezdarem. Na louhované žaludy jsem zapomněla a našla je až s plísní. 0:-) Ale jestli bys to chtěla vyzkoušet… Kreativitě se meze nekladou. 🙂

  2. Mít doma takhle velké dýně, tak se u nich zmrzačím. Zabrat mi dávají při krájení i ty nejmenší hokaido na polívku. Jsem každopádně moc zvědavá na výtvory!

    Máš krásné fotky. Pohodové, uklidňující, podzimní. Studuji teď blog Rebeccy z Clothes Horse a asi jsem se zamilovala. 🙂

    Bydlení v „cizím“ už si moc nedokážu představit. Čeká mě větší stěhování nejspíš příští léto, po více než 4 letech ve vlastním bytě, kde jsem si vrtala, kam chtěla, a stěhovala, co chtěla, a hrozně se toho děsím.

  3. Inu – jak říká Woody Allen: Chceš – li rozesmát Boha, vyprávěj mu o svých plánech do budoucna :-). Držím palce, ať se záměry zdaří, a když náhodou úplně ne, ať je to jen k lepšímu.

  4. Páni to je ale inspirací nacpaný článek! Ta slečna z a clothes horse mě úplně nadchla! Ty fotky a jak je krásná a jak se obléká, no ještě že taky patřím k bledým tvářím. 😀 😀
    Každopádně ti chci ještě napsat, že chci pořádný článek o Halloweenu, jasný? 😀 ♥

    1. A ještě k tomu je jí 30 a vypadá stěží na 18! Potvora 😀 Psala mi na Instagramu, kde jsem se jí ptala na úpravu fotek, že zatím o tom nepsala článek, protože neví, jak to popsat, ale že jsou ke koupi její vlastní filtry v jedné upravovací apce (teď si nepamatuju její jméno), které se tomu prý blíží. Tak až mi pojede internet nějak inteligentněji než jede teď (spíš nejede), tak se na to mrknu. Ta její oranžová, ale i vůbec světelnost, je prostě boží, snažím se to už týden napodobit ve všech apkách, co mám, a prd 😀 Vůbec mi to nejde.

      Článek o Halloweenu? Já se obávám, že letos to bude docela slabota, ono je to ve všední den, kdy prakticky večer nikam asi moc nemůžeme, nanejvýš do lokálního pubu ve vesnici 🙂 A ten víkend předtím to zatím vypadá taky tak maximálně na to, že se pojede s kamarádama do nějaké hospody. Doufala jsem upřímně v Brightonský Festival of the dead, lístky mastné, ale stálo by mi to za to a věřím, že to bude naprosto epická akce, ale ty lístky jsou dávno v tahu, koukala jsem na to asi před dvěma týdny a už byly vyprodané.

  5. Kaštany jsou skvělé, mám je spojené s Vídní. A vlastně jsem je ani nikde jinde nejedla. 😀
    Dýni jsem letos taky dlabala poprvé. Fuška je odkrojit ten vrch, vydlabat je to snadný, ale pak rozpůlit, aby se dala nakrájet na kostičky, byla síla. 😀 Tak hodně štěstí. 😉

    1. Já si vždycky myslela, že se ta dýně vyloženě dlabe, jako že z ní musíš dostat tu dužinu, aby zbyla jenom tenčí vrstva, ale teď koukám na návody a ony se jenom vyndaj semínka. Tak snad to bude v pohodě. Jen se ještě nemůžu rozhodnout, jak chci, aby vypadala 😀 Klasicky ksicht nebo něco kočičího? A ještě mě zaujaly dýně děrované vrtačkou, ty vypadají fakt jako lampičky. No, asi to nakonec vyhraje ksicht, když to dělám poprvé, tak ať je to tradiční.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.