Vegan fest, Tim Shieff a vlasy

Vůbec nechápu, kdo mi poslední dobou krade čas, ale nakonec mi to vlastně až tak nevadí. Jsem sice letos trochu rozmrzelá z toho, jak málo času mám na blog a přidružené věci, ale tak už to holt v mém životě chodí. Buď mám hrozně moc času a prokrastinuju, nebo ho mám málo a… no, stejně prokrastinuju. Who would I be kidding

Co se všechno děje, nestíhám písemně zaznamenávat, ale možná je to někdy lepší – člověk často stráví zbytečně moc času na popisování událostí, které ve výsledku nebyly až tak převratné a hlavně jejich popis nikomu nic moc nedá. Nebo píšete o trapasech a historkách spíš hororových, a tím si je vlastně leda líp zapamatujete. Kdepak, asi je lepší občas spíš blogově vysadit, a možná se jednou budu divit, co všechno se mi zapsalo do hlavy, byť ne do blogu. No a nebo budu mít při vzpomínce na letošní rok totální výpadek, to je taky možnost. S mou mizernou pamětí určitě.

 Posledně jsem vám slibovala hlavně zmínku o Vegan festivalu v Portsmouthu. To bylo tak.

Jak už jsem psala minule, toho rána se nám tam vůbec nechtělo. Byli jsme příšerně unavení z krátké noci, brzkého vstávání a zavážení maminek na letiště. Jenže za prvé už jsme to slíbili, za druhé jsme celkem měli potřebu nějakou takovou akci zažít a za třetí jsme Portsmouth už hrozně dlouho měli na to-do listu s tím, že jsme ho vlastně zatím viděli akorát jednou, po tmě a naprosto vyřízení (ha, vida, teď mi to došlo. Jestlipak se tam někdy taky podíváme v plné energii? :D), ale že by nás tam muselo něco vyloženě nalákat, protože to samotné město nám nějak nestačilo za tu zajížďku. Takže rozumíte, že jsme tu vesmírnou nabídku teď nechtěli odmítnout, vždyť bychom šli sami proti sobě.

A to jsme ještě nevěděli, jak moc.

Teď bych mohla zdlouhavě popisovat banality jako jak jsme hledali parkování a co jsme poslouchali cestou za hudbu, ale to je právě to, nemám čas, tak přeskočím k jádru veganského pudla. Festival byl poměrně vydařený, bylo to pod střechou a vstupné 3 libry, to je tak akorát, co jsme za to byli ochotní dát. Zezačátku tam bylo strašně moc lidí a měli jsme tam jeden awkward zážitek s jakousi Češkou, ale postupně se to vylidnilo a Češka se kamsi ztratila.

To máte tak. Když začnete žít poprvé v cizí zemi, tak potkat našince je pro většinu lidí povzbuzující zážitek. Můžete mít tisíc důvodů, proč jste vypadli, ale stejně budou vždycky věci, po kterých se vám stýská, a slyšet mateřštinu po x měsících od někoho jiného, než od svého partnera, je celkem balzám na duši.

Jenže pro nás po pár letech už to rozhodně žádný zážitek není, zvlášť díky tomu, že v Surrey, kde se nacházíme, je Čechů nebývalá koncentrace a hlavně o sobě dost víme a pravidelně se stýkáme, což jsme taky nikde jinde nezažili a nevím, jak moc je to pro au-pairs obvyklé.

Takže já nevím, jestli tahle Češka byla ještě v počátcích nebo je to tím, že je tady vesměs sama, zkrátka měla touhu se družit a my na to zrovna v tu chvíli nebyli vůbec připravení ani zvědaví. Není to její vina a nechci ji tím nějak shazovat, za mě má bludišťáka za kuráž (já bych se nejspíš neodhodlala), ale tím, že si zničehonic stoupla k našemu kroužku a suveréně zahlásila „No čus!“ nebo tak něco, nás v první řadě hlavně dokonale zmátla, protože jsme všichni v tu ránu začali přemýšlet, kdo to sakra je a jestli ji známe 😀 No samozřejmě že jsme neznali a jelikož na nás pořád vyzývavě koukala a my na to nebyli připravení, pojali jsme všichni nezávisle na sobě stejný přístup – dneska ne – a tak nějak jsme se jí zbavili prostě tím, že jsme se nechytli na udičku a nepřizvali ji k našemu „stolu“. A pak už jsme se nepotkali.

Já nevím, ale když chcete něco takového udělat, tak lidi nepleťte tím, že je hned budete tak zdravit, stavět se k nim jako byste k nim patřili a koukat na ně jako že co bude, spíš radši během chůze okolo řekněte něco jako „Jé, zdravím našince, jak se vám to tu dneska líbí?“, a pak podle jejich reakce usuďte, jestli se má smysl zastavovat nebo jestli by nebylo lepší prostě radši nonšalantně pokračovat v chůzi.

Po tomto zážitku jsme se nicméně dali do zkoumání a ochutnávání vzorečků, cílem akce samozřejmě bylo dobře se najíst, ochutnat nějaké ňamky a třeba si něco koupit, což bych řekla, že jsme splnili všechno. Jídla se určitě dala najít dobrá, jen bylo třeba počítat s trošku vysokohorskou přirážkou na mnohých stáncích a například co se týkalo burgerů, byli jsme zklamaní z toho, jak zoufale mnozí kuchtíci šetřili se zeleninou a vůbec ingrediencemi, což podle nás tak nějak zhatilo smysl celé akce. Ten má být podle nás v tom, že návštěvníka odzbrojíte explozí chutí a struktur, pokud možno za stejnou cenu, za jakou by si pořídil masový výrobek, maximálně lehce vyšší. Tím, že někomu dáte unylý plátek soji s unylým mikroplátkem salátu, tenkým rajčetem a třemi proužky cibule, nikoho opravdu neohromíte, spíš přimějete všechny zaryté masožrouty, aby se vám vysmáli, co to žerete za blafy. Přitom veganské jídlo rozhodně dokáže být maximálně chutné, sexy a výživné, často i lepší než s masem, o tom jsme se už xkrát přesvědčili. Jenže tyhle podivné pokusy jako by se spíš snažily dát argument do ruky lidem, kteří se té frázi „lepší než maso“ akorát smějí. No kvůli tomuhle skoro i mají proč.

Jeden burger jsme si ale dali a nebylo to až tak zlé, byť jejich „slanina“ byl prachsprostý teplý plátek Quornu a chutnalo to nanejvýš jako kuřecí šunka, rozhodně ne jako slanina. Přitom takový marinovaný tempeh…

Měli jsme taky nějaké dobroty, třeba pomerančové brownie, které bylo fenomenální, ovšem naprostým vítězem dne pro mě byla ta čokoládová dobrota z dolní fotky, která byla krémová, hutná, naprosto delikátní, s vynikajícím vanilkovým přelivem a jakousi omajdou z letního ovoce, stálo to 2 libry, což je dobrá polovina z toho, kolik by to mohlo stát (a kolik stály mnohem menší zákusky na jiných stáncích), a ještě k tomu mi toho dali extra pořádný kusanec, protože to někdo na začátku blbě nakrojil a ten kousek, co by jim pak zbyl, už nestačil na další celou porci. Muhaha. Ježiši, to byla dobrota…

No ale pro vegany a příznivce bude nejzajímavější asi ten vršek z koláže. To jsme tak vcházeli a panu M. najednou došlo, že na takové akci s přednáškami by mohli být někteří jeho „vzoři“ z youtubu, třeba takový Tim Shieff, který je pro pana M. něco podobného, co pro mě Loki, ale asi  ještě víc, protože ho má za naprostou ikonu a vzora, kdežto já bych asi Loki být úplně nechtěla, to by bylo divné…

Anyway, samozřejmě, netrvalo to ani dvě minuty a pan M. se rozsvítil jako podzimní sluníčko, protože uzřel, že Tim Shieff tam opravdu je! Přímo před námi, živý a mnohem menší, než jak jsem si ho představovala, ale přesto completely awesome! 😀 V tu ránu bylo jasné, že tady dojde k nějakému utrácení peněz, potřásání rukou s celebritou a dotazu, jestli se s ním smíme vyfotit, protože přece potřebuju něco na blog…

Tim je samozřejmě naživo úplně stejné zlatíčko jako na videích, prostě příjemný, skromný člověk, který měl ze zahraničních fanoušků radost a nebylo mu za obtíž to pro nás udělat. Fotku jsme dostali, pan M. si koupil veganské tričko Timovy vlastní značky a nechal si ho podepsat na hruď, takže teď ho nesmí zapatlat, abych ho nemusela prát, protože těm fixám nevěřím.

Tomu prostě říkám být ve správnou dobu na správném místě, jeden splněný sen, a teď si představte, že právě cestou do Portsmouthu jsme projížděli křižovatkou, kde se dalo odbočit na Brighton. Z legrace jsme začali vtipkovat, že zavoláme kamarádům, kteří na nás na místě čekali, že to nedáváme, a pojedeme místo toho do Brightonu, kde to máme jednoduše rádi. Zabývali jsme se přitom právě myšlenkou, že taková křižovatka je doslova křižovatka životní, protože podle toho, jak se teď rozhodneme, se náš den (a potenciálně i život) bude vyvíjet diametrálně odlišně. No a tady to máte. I když zase kdoví, koho bychom potkali v Brightonu, to město už taky dokázalo, že má v tomhle směru co nabídnout

No a to byl celkem vrchol našeho vegan festu. Měli krásná trička, ale všechna vesměs toho typu, že by od nás bylo pokrytecké je nosit. Ještě nejsme vegani a kdoví jestli někdy budeme. Proč se nedělá víc triček, co by dávala najevo jen že tomu fandíš a že vegan chceš být? Nekoupili jsme si ani parfémy, sice nás jich několik oslovilo, jenže než jsme všechno obešli, totálně vyprchaly, a to za ty prachy nějak nechceš 😀 Na přednášky jsme nešli, protože naše kamarády to zase až tak nezajímalo a my byli popravdě beztak vážně dost unavení. Ale taky jsme chtěli ještě vidět něco z obchodů, než nám zavřou. A tak jsme si jen koupili nějakou pomerančovou čokoládu a nějaký fudge a vyrazili pryč.

Z obchodů jsme pak stihli vlastně jenom nakouknout do Primarku a já se pak zasekla v kadeřnictví, kam jsem šla zkusit, jestli by mi uměli z té mé rovně střižené odrostlé houně udělat víc to z obrázku a dát tomu nějaký objem. No, jelikož tomu prd rozumím, nechala jsem to spíš v rukách kadeřnice, která se mě během procetu ptala, jestli mi to stačí tak a onak nebo jestli chci ty vrstvy víc a já se v podstatě spokojila s tím, co mi udělala, protože jsem na ten obrázek nekoukala a neviděla to, co vidím teď – že jsem se neměla bát a mělo to jít víc.

Výsledek ale nakonec není zdaleka tak o ničem, jak mi přišlo hned po odchodu. Vlasy mi rozhodně nějak líp získávají a drží tvar, jen vzadu by to určitě chtělo víc a celkově si říkám, jestli se o Vánocích dostanu domů a třeba Maude by si na ty vrstvy troufala… že bychom to zkusily trochu zvýraznit 🙂

Já si nemůžu pomoct, Megs (ta slečna z obrázku) je prostě mou velkou vlasovou múzou a co bych za to dala, aby mi ty vlasy slušely tak, jako to sluší jí. No, třeba jednou budou, až se o ně naučím správně starat.

Co vy, máte nějakou vlasovou múzu? Co vy a veganství? A co na to Jan Tleskač?

Nějaké to další počtení:

4 komentáře

  1. Nooo, Maudě si na vrstvy troufá, ale výsledek je vždycky nejistý 😀 Jinak poslušně hlásím, že mi došel letter (huráá), budu se muset teda pustit konečně taky do jednoho. Ale co jsem přijela z Londýna, lehla jsem se silným nachlazením do postele a ani na to psaní jsem se nějak nezmohla. Ale bude líp. Veg fest mohl být zajímavý a pomerančový brownie bych si hned dala 😛

    1. Tak to je jasný, ostatně chápu, že každej má taky jinou kvalitu vlasů a všechno, ale když se mrknem na pár ilustračních fotek, tak z toho snad vykoukáme, jak to nejlíp přiblížit tomu, co si představuju.

      Vida, já ti zrovna píšu na FB, přemýšlela jsem, jestli už jsi zpátky nebo došlo na útěk do Skotska.

      Fest byl příjemnej, brownie též, a co se nachlazení týče, tak já jsem sama zvědavá, kdy to na mě taky přijde, zatim jen občasný zacpávání nosu, ale to by bylo, aby bylo nějaký přechodný období bez mojí angíny.

      Jo a co se letteru týče, zrovna mi došel od páně Sikara, kterej mi na můj předchozí dopis odpovídal asi rok a půl 😀 Stihla mu mezitím znovu otěhotnět a porodit žena, pro srovnání, jak je to dlouho.

      1. Tak to jsem na tom s letterem ještě dobře, a děti zatim neplodím a ani nemám v plánu 😀 Navíc před tím jsem sázela jeden dopis za druhym, tak si snad mohu dovolit menší pauzu 😀 Každopádně snad ti udělá radost, že jsem konečně tento týden s jednim začla, takže příští týden snad dokončím a odešlu..

        1. Hauíí 🙂 To mi rozhodně dělá radost. Btw jsme dneska v Basingstokeu a zas na tebe furt musim myslet, protože na každym rohu plameňáčí věci. Plameňákovej balicí papír. Sprcháč s plameňákem. Plameňákový talíře. Flamingo madness! 😀 Stejně by mě zajímalo, proč se vlastně zrovna plameňáci tak strašně chytli. Vždyť je tolik pěknejch zvířat, co by lidi kupovali jako diví.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.