Sedm týdnů
Úterý
Myslím, že nám konečně začalo ubývat jídla, a mám z toho ohromnou radost. V lednici už toho moc jedlého nezbývá – většinu jí zabírají různé hořčice, marinády nebo zbytky za léto nasbíraných zásob másla, a konzervy taky trošku prořídly. I v mrazáku se začíná dát hrabat. Cca za tři týdny bychom ho teoreticky měli stáhnout ze dvou šuplíků na jeden, tak uvidíme. Samozřejmě čím dřív, tím líp, já vím, že posílat jídlo domů nebo tu něco někomu nechávat by nebyl konec světa, ale jsou to buď peníze vynaložené navíc, nebo peníze vyhozené. Kdyby se nám to povedlo zbaštit všechno, bylo by to úžasné.
Už několik týdnů jsme nebyli na nákupu. Cca jednou za dva, za tři týdny, vyrazíme do krámu lovit zlevněné banány, a přibližně každý týden jezdí pan M. pro zeleninu. Ale to je všechno. Je zvláštní, jak se celý vesmír otočí, když musíte nad jídlem tak přemýšlet a dopředu plánovat, co uděláte s každým kouskem, který máte, a jak a s čím ho zkombinujete. Je to věda plná experimentů, výher a drobných selhání. Zabere to spoustu času a energie a většinou to vyžaduje vaši plnou pozornost alespoň na dvě hodiny denně. A to je to přitom jen jedním z předmětů školy jménem život.
Středa
Mám pocit, že pracovně přituhuje a atmosféra s úbytkem zaměstnanců spíš houstne, než aby prořídla. Ještě ráno jsem si říkala, že máme v Sea Garden takovou zvláštní pohodu. Nemáme to jednodušší, honíme se pořád, ale střídá se to naopak s prostoji, kdy není do čeho rýpnout. Někdy toho máme na práci málo, ale slíbili jsme být u určitých lidí v určitou dobu a abychom to všechno dodrželi, musíme s sebou hodně házet – a pak nám tím zase vznikne vakuum, protože už je všechno hotové.
Ale přišlo mi, že to má i něco do sebe, protože se všichni soustředí na zbytek ostrova a na nás jako by se malinko pozapomnělo. Nikdo nás teď moc neřeší, nikoho nezajímámeza. Začaly se dělat deep cleany, chaty se postupně důkladně čistí a uzavírají.
Nojo, jenže to jsem neměla říkat hop, dokud jsem nepřeskočila, protože zrovna na dnešní odpoledne nám dali poprvé od jara vlastní velkou chatu. Soused nám měl na půl času pomáhat, ale to nic neměnilo na tom, že jsem panikařila. Velké chaty mají prostě jiný systém, jiné množství věcí v nich, a já si za prase nemohla vzpomenout, v jakém pořadí jsem co dělávala a hlavně co kam patří. Jediné, co jsem poznala hned, bylo, že je ta kuchyň pěkně zaprasená a že máloco je na nějakém logickém místě, a to bylo peklo. Naštěstí mi nakonec trochu pomohla supervizorka – ne že bych to časově nezvládala, ale uklidnilo mě to. Jenže stejně mě teď neskutečně bolí záda, jak jsem lítala, makala a stresovala tři hodiny v kuse. Jako bych včera celý den plavala, posilovala, a kdovíco ještě.
A to byl prosím úklid pro poslední lidi, co do téhle chaty přijedou. V jedné sousední už taky proběhl deep clean a je uzavřená. Nám unity budou taky brzo končit, ale zatím nám nikdo neřekl kdy. Vůbec nám toho tady moc neříkají a my se každou pecku dozvíme jen tak mimochodem nebo opožděně.
Jakmile se unity uzavřou, čekají nás deep cleany v nich a já se toho hrozně bojím, ani nevím proč. Domnívám se, že jsme je udržovali v zatraceně dobrém stavu, ale to nás neochrání před nutností znovu v nich vydrbat každý centimetr a lézt po židlích a po kolenou, a na to se netěším. Nehledě na to, že při deep cleanech vyplují na povrch věci, co se po celý rok zanedbávaly, a v tomto případě to budou věci hlavně na naši zodpovědnost – ve velkých chatách se rozmělní mezi víc lidí, tak se to tam nemusí tak řešit.
No ale to půjde, horší je, že až to bude hotové, nebo možná i před tím, nás dost možná budou stěhovat. Nevíme, kdy by to mělo přijít, nevíme, jestli vůbec, a už vůbec nevíme, kam vlastně, a co bude pak. Budeme uklízet normální chaty po střelcích, a pak deep cleany, až se z toho zblázníme. Neumím si to představit. Deep cleany pořád beru jako něco, co se nás netýká, čemu se vyhneme, co budou dělat ostatní, ale my ne. Jenže to bohužel nehrozí.
Začala jsem hledat, kde se v Londýně dá nakupovat steampunkové zboží, a nechápu, že je k tomu tak málo informací. Kde nic, tu nic, leda snad ten Camden, kam se tak jako tak chystáme – nemůžu se dočkat! <3 – ale jinak ani fňuk. Zdá se, že steampunkeři obecně nakupují jedině on-line, případně mají asi hektolitry času na prolézání vintage marketů a obchodů a hledání čehokoli, co by připomínalo SP. Hrozně mě to štve. Já si oblečení na internetu kupovat nechci a čas taky nemám, a vzhledem k tomu, jak je to už rozšířený životní styl a záliba, mi není jasné, že to nemá žádné kamenné shopy zaměřené jen na tuhle tématiku. Nebo pokud jsou, proč se tak špatně hledají.
Pátek
Trochu mě uklidnilo zjištění, že tenhle týden unity ještě nekončí. To, že do nich příští týden přijedou lidi, kteří budou možná všichni spolu (to by znamenalo grupu devíti chat!), mě ovšem vůbec neuklidňuje. Doufám, že to jsou jen drby.
Dneska jsme si opět užili splněných vesmírných objednávek. Ono už to s těmi nálezy jídla není tak slavné, ale dneska jsme našli pytel skvělých úlovků, a od jedněch hostů jsme dostali celou tašku čerstvě upečených domácích skořicových bulek. Oujé 🙂 Mně to tedy až tak nechutná, ale to neznamená, že neumím ocenit krásu toho štěstí.
Před skladem v práci nám přeběhlo černé kotě! 🙂 Pár lidí ho vidělo už několikrát v okolí našeho annexu, takže se možná zítra vypravím na procházku s kusem šunky. A uvidím, co ulovím.
Úplně random myšlenka: přijde mi hrozně smutné a nešťastné, když lidi zblbnou kvůli penězům nebo egu, začnou šílet, vztekat se a ničit sobě i lidem okolo den/náladu/život. Přece to za to vůbec nestojí. A na světě je tolik důležitějších věcí než na něčem nutně ušetřit nebo si na někom vyhonit ego. Proto se taky snažím proti tomu vlastnímu bojovat. Vono to neni lehký. Ale důležitý je se snažit.
Pan M. nakládal sušená rajčata. Už se na ně těším 🙂 <3
P.S.: Tohle byl po dlouhé době pokus psát častěji. No, nevím, jestli se to chytne.
Jak je. Přišel jsem jen zareagovat na tvou odpověď na můj komentář ohledně maturity u.. Sarush Ef, jo.
Maturita myslim neni vtip dokud jí nemáš za sebou. Pokud ovšem nematuruješ z matiky, to je poloviční sebevražda. Osobně jsem se učil 3 měsíce, hodinu denně – 50 otázek na školní předměty, na češtinu jsem usoudil že bude stačit poctivě přečíst povinnou četbu, na angličtinu jsem se ani nekoukl (dejme tomu že mluvim plynně už od malička). A všechno proběhlo bez problémů. Jasně, učitelé ti rozhodně nenadiktujou celou otázku, ale pokud jsi jim nedělala za dobu tvýho studia problémy, nemají oni důvod dělat problémy tobě. Aspoň tak to bylo u nás. Chápu že někdo je nervózní míň a někdo víc, ale pokud pro to studium uděláš s čistým svědomím to nejvíc co dokážeš.. a tys to navíc zvládla, takže..
Podle toho, co vím z naší školy, a co jsem slyšela od kamarádů a známých ze škol jiných, záleží strašně na té které škole, na učiteli a jeho náladě a pak samozřejmě v určité míře i na tom, co všechno jsi schopen do hlavy dostat. V mém případě byla smůla, že jsem maturovala na gymnáziu, které si o sobě ke všemu myslelo, že je bůhvíjak elitní, a že jeho studenti musí umět naprosto všechno. V mé třídě byl naprosto nevyrovnaný level schopností jednotlivých lidí – byli tam lidi, co neměli problém s naprosto jakoukoli látkou jakéhokoli předmětu a ve všem vynikali, a pak tu byli tací jako třeba já, která od druháku zoufale bojovala o to, aby nerupla z fyziky a dějepisu, a dodneška jsem nepochopila, proč to pro mě byl takový problém. Prostě mi to do hlavy nelezlo a oba profesoři těch daných předmětů (ve třeťáku se přidal ještě matikář) se bohužel vyžívali v tom, že mě poměrně často vyvolávali a tázali se mě na věci, které jsem prostě v životě neslyšela, ačkoli jsem do té školy chodila a pozor jsem se snažila dávat. A vzhledem k tomu, že na maturitě samotné seděli nejen profesoři, kteří mě učili, ale i profesoři z jiných tříd (v zájmu objektivity nebo co), tam, kde by mi někdo normální něco prominul, mi někdo jiný neprominul nic, ať jsem mu něco někdy udělala nebo ne. Stres byl k tomu taky nesnesitelný, nakonec se divím, že jsem to vůbec zvládla, měla jsem v té době příšerné období od hlavy k patě.
A to jsem prosím byla vždycky jedničkář a vzorný student, žádná zatahovačka atd.. A vím, že u nás bojoval kdekdo, to nebyl jenom můj problém a byli tam tací, co na tom byli ještě hůř a rupli fakt, a hodněkrát. A přitom to nebyli blbý lidi. Takže mě prostě lehce pobuřuje, když někdo zlehčuje nervozitu druhých na základě otřepaného a nesmyslného argumentu, že je to všechno fraška a že je to sranda. No možná u tebe, ale hlásat, že to tak je na všech školách a pro všechny, je důkaz naprosté neznalosti.
No jo, gymnázia.. to je kapitola sama pro sebe. Učitelé na nich očividně taky.
To je možné, ale jejich výskyt není zase tak unikátní, aby bylo možno je ve výsledném verdiktu jednoduše přehlížet 🙂 Krom toho podobné historky znám nejen z gymnázií. Prostě někdo to má jednodušší, někdo těžší, no. Hlavní je se z toho neposrat a nějak tím projít. Je to jen první zkouška z mnoha.