Druhý den našeho skotského dobrodružství jsme začali lehkou snídaní – cereálie a čaj na pokoji – a pak se vydali tam, kam se obvykle vydáváme v každém novém městě – do botanické zahrady. Pro mě to nebylo poprvé, ale o to víc jsem tam musela jít a panu M. to tam ukázat, protože posledně se mi tam moc líbilo, a tentokrát to nebylo ani o kapku nudnější, ba naopak.

Královská botanická zahrada v Edinburghu je prostě nádherná. Pořád nemůžu pochopit, že je do ní vstup zadarmo. Na podporu při všech těch lockdownových a polockdownových opatřeních a z pocitu vděčnosti jsem jim odpípla aspoň dobrovolný příspěvek.

Tady jsem si fakt užívala, že mám k dispozici zrcadlovku. Konečně něco, co nemrví zelenou barvu tak, jako iPhone, budiž mu věčná sláva, ale tohle fakt neumí. Konečně jsem ta nejhezčí zákoutí mohla vyfotit přesně tak, jak jsem je viděla, a dostat z nich fotograficky to, co jsem chtěla. Přitom to pořád člověk teprve jen ochutnával a nevěděl, co s tím pořádně dělat.

Velký skleník byl tehdy zavřený, ale až tak nám to nevadilo a jen co jsme ho obešli, seslalo nám nebe více než dostatečnou útěchu – černou místní micinu, která se tam jen tak válela na trávníku a vděčně se nechala hladit, fotit i uplácet pamlsky, které s sebou samozřejmě vždycky a všude zásadně nosím, čemu se jako divíte.

Od kočky se těžko odcházelo, ale nakonec jsme to zvládli a mohli směle pokračovat k další lokaci, kde jsme si na chvilku sedli na lavičku a hle, objevila se kamarádská červenka. No takže vyndat ovesné vločky, co nosím pro ptáky (no fakt, čemu se furt dívíte? :D) a další photo session, jak jinak. Takové věci jako že si vám ten drobný kouzelný ptáček sedne do dlaně, se přece nedějou zrovna denně 😛

Objevili jsme další části zahrady, kde jsem minule buď nebyla nebo jsem si to už nepamatovala, zjistila jsem, že je tam malý lesík, v němž takhle zjara kvetou nejen zvonky, ale taky medvědí česnek, a to by člověk takhle v centru města úplně nečekal, že si natrhá. My jsme tedy taky netrhali, neměli jsme pro to zrovna využití, ale už jen ta možnost že je, no není to krása?

Ve dvanáct byl čas na oběd, ale neměli jsme buď zrovna velký hlad, nebo jsme nenašli nic lepšího než jeden mobilní stánek, kde měli jen take-away scony a čaj do kelímku, tak proč ne, to my rozhodně můžeme, tedy aspoň ty scony, čaj v kelímku nebývá nic moc. Po tomhle „obědě“, o který jsme narozdíl od jiných hostů na zahrádce nepřišli ve prospěch mazaného racka (ups), jsme se postupně vydali směrem k dalšímu „must do“ bodu itineráře, a to je procházka Walk of Leith podél řeky.

U řeky je vždycky naprosto nádherně, takže krom botanických zahrad a parků, řeka je vždycky další dobré místo, kam zajít v jakémkoli novém městě. Walk of Leith je navíc krásně proměnlivá a není to jen obyčejný anglický „kanál“, je to opravdová řeka s peřejemi, jezy, s mechem, podcházením pod úžasnými mosty a všelijakou přítomnou vodní zvířenou, plus to tam žije přítomností všech spřízněných duší, co si rovněž vyšly na příjemnou a velmi fotogenickou procházku, a to je rozhodně skvadra, se kterou mi nijak nevadí sdílet životní prostor.

Cestou jsme si odskočili podívat se na lokaci Stockbridge Market, kde bývá trh. Ten sice zrovna tou dobou nebyl, ale zato za všechny peníze pro mě stál výšlap do kopce k Circus Lane, o jejíž existenci jsem při své první návštěvě Edinburghu vůbec netušila, a přitom jsem byla tak blízko a je to tak strašně fotogenické místo, že který Instagramer tam nebyl, jako by nebyl! No, tak teď už si to můžu odškrtnout a pan M. na tu ulici asi taky jen tak nezapomene, neb jsme se tam drahnou chvíli fotograficky mučili. Ale jak říkám, stálo to za to 😀 A kdoví, kdy se tam zase dostaneme. Mimochodem, myslím, že to bylo právě krátce před výletem do Skotska, co jsem si koupila tu tak dlouho vysnívanou žlutou bundu. Já věděla, že v téhle krajině a s kvalitním foťákem to bude stát za to, i když jsem dlouho žila v minimalistickém zařeknutí se, že novou bundu nepotřebuju. Hle a jak se od té doby osvědčila, nejen v tom Skotsku, a nejen fotograficky! A taky nebyla nová, byla z vintedu, tedy z druhé ruky. Možná jsem se vloni s nákupy oblečení nebývale rozjela, po předchozích letech, kdy jsem skoro nenakupovala, ale nutno říct, že většina byla z vintedu, většina našla okamžité a velmi výrazné využití, a co ne, toho se budu postupně koncem roku zbavovat, ať už ve prospěch návratu do koloběhu skrz opět vinted, nebo prostřednictvím charity shopů, v nichž už sice skoro nenakupuju, ale furt jejich existenci v Anglii miluju. Je to nejpohodlnější cesta, jak se nechtěných věcí zbavit a mít z toho i dobrý pocit.

Po téhle naší zastávce jsme podél řeky došli do Dean Village, kde jsem konečně mohla panu M. ukázat na jeho vlastní oči, že to tam fakt vypadá docela jako v Českém Krumlově, a pak nás, mám pocit, chytil trochu déšť, což mi nijak zvlášť nevadilo, to přece ke Skotsku patří, a taky netrval moc dlouho. A kdo by si neužíval trochu kapání v těch krásných ulicích, a když má na sobě novou, nepromokavou bundu.

Zakrátko jsme se odtamtud vyšplhali zase zpátky do centra, zašli si do Wetherspoonu na hambáče, protože mezitím nějak přišel ten pořádný hlad, a pak navštívili Primark na Princes Street a Princes Gardens, načež jsme nasedli na autobus číslo 26 a vydali se na další velmi důležitou zastávku – Portobello Beach.

Cestu tam jsem si pamatovala delší, tentokrát to uteklo dost rychle a tak jako tak, jezdit doubledeckerem se mi asi nikdy neochodí, zvlášť když si na tu cestu dokážete ulovit prémiová vyhlídková sedadla na horním patře.

Na Portobellu nás, kromě té pláže samotné, zajímal hlavně podnik, v němž jsem byla kdysi dávno s Maude, a který pro mě měl různé významy, ať už proto, že se mi tam tehdy moc líbila celá výzdoba a atmosféra a měli tam duhový dort (který jsem si tehdy ale nedala), nebo kvůli jménu, které pro mě mělo též osobní význam. Bohužel, Miro`s se z tehdejší lokace přestěhoval jinam, ale mít z něj pro změnu výhled na pláž nebylo na škodu a nijak zvlášť mu to neuškodilo, jen jsme chvilku měli potíže ho najít. Co jsme tam ale nakonec našli, krom toho, že ten duhový dort nemá nic moc chuť a je spíš pro parádu :D, byla servírka Češka, se kterou jsme si rychle „potykali“ a měli si i docela co říct. Z podobných setkání už nejsme dávno tak na větvi jako dřív, ale pro mě osobně je to i tak vždycky příjemné a hrozně ráda si popovídám a pozdravím se s někým novým, s kým nás instantně něco spojuje. Vzhledem k tomu, jaký styl života žijeme, kdy vidíme od rána do večera jen své zaměstnavatele a sebe a o víkendech vzácně náš maličký a téměř neměnný kroužek kamarádů, je to prostě ohromně osvěžující.

Svetr, taky z vintedu. Jak já se těším, až ho zas na podzim pořádně unosím!

Po kávovém posezení jsme se chvilku trajdali směrem do centra, navštívili jsme podle mých poznámek casino, což si momentálně vůbec nepamatuju a jako nepředstavujte si žádné rulety a pokery, to je prostě casino s takovými těmi automaty plnými hraček a cetek, a taky Aldi, kde jsme nakupovali jídlo na další dny. Nato jsme už zase nasedli na autobus, vydali se na York Road zastávku a odtamtud pěšmo „domů“. Následuje obligátní sprcha, možná byl večerní čajíček, přeposlat si fotky z mobilů, protože jsme se už naučili tohle při dovolených dělat na konci každého dne, naplánovat si den další a hupky do peřin. Byl to náročný, úžasný den!

Pokračování příště.

P.S.: Jestli já tohle někdy dopíšu… 😀