Stonehenge Summer Solstice 2019
Když jsme před dvěma lety jeli podruhé na Stonehenge Summer Solstice, shodli jsme se s panem M., že znovu už bychom si to asi dali jen pokud budeme poblíž nebo pokud budeme mít po ruce někoho, kdo tam ještě nebyl a jel by s námi – abychom mu to ukázali a prožili to zase trochu jinak, ve větším počtu. A jelikož letos to dlouho nevypadalo ani na jedno z toho, nějak jsem počítala s tím, že se tedy nepojede, ale pan M. nakonec zavelel, že ať nám to volno zkusím přece jenom domluvit, když to půjde, a ono šlo. A pak to začalo vypadat, že s námi pojede kamarád. Tak se to všechno začalo skládat dohromady a zařizovat, a nakonec pár dní dopředu nám kamarád oznámil, že to bohužel nedává, a tak jsme nakonec zase jeli sami. Potřetí 😀 A nějak nám to nakonec ani tak nevadilo.
Slunovrat na Stonehenge prý patří k pětadvaceti věcem, které by člověk měl alespoň jednou za život zažít. S tím můžu souhlasit. Je třeba se srovnat s desetitisícovým davem (ale přísahám, vůbec mi to tak na místě nepřipadá), s příšernou klendrou na večer (ačkoli před dvěma lety tam bylo významně tepleji), s určitými omezeními co se týče toho, co můžete nebo nemůžete přinést (ale nic přehnaně omezujícího slušného člověka) a s frontou na kontrolu bagáže (zase nic ultradlouhého), ale samotný zážitek je k nezaplacení.
Davy návštěvníků se z většiny chovají velmi slušně. Na parkovišti je dost místa a většina lidí je slušná a nehlučí – samozřejmě se vždycky najde občasný hlouček debilů, kteří si tuhle spirituální akci spletli s technopárty a přijeli se sem ožírat na parkoviště (dovnitř se s alkoholem naštěstí nesmí), ale je jich minimum, takže celá akce má velmi příjemnou atmosféru. Fronty u toiek jsou zvládnutelné, stejně jako u stánků s občerstvením – v obou případech se nám celkem dařilo vyhýbat se jim úplně.
Jako každý rok, i tentokrát bylo na místě malé pódium pro muzikanty, s velkým kobercovým placem na sezení před ním, kam se člověk mohl přijít na chvilku zašít, když už měl plné zuby bubnů a lidí, mačkajících se mezi kameny. A jako každý rok, byly na místě také dva nebo tři chráněné ohně, kam jste se mohli přijít trochu ohřát, když jste se dostatečně nenabalili nebo se do vás prostě dala kosa i přes nabalení.
Původní plán byl vydržet cca do desíti a pak se jít vyspat do auta, v němž jsme si letos nachystali opravdu luxusní spaní na nafukovací matraci, s peřinou a polštáři, ale nakonec jsme se vrátili až o půlnoci, a tak ze spánku byly opět pouhé čtyři hodiny. Ale ono to stačí. Vzpomínali jsme na náš první ročník, kdy jsme přenocovali přímo u kamenů a zima a rosa nás málem zabily 😀 Od té doby jsme tedy upgradovali, jen co je pravda. Ale v tomhle holt souhlasíme s Chandlerem.
Následuje ranní rutina: budíček ve čtyři ráno, znovu se přiobléct (ačkoli taková zima jako večer už nebyla), vyčistit chrup a trochu zlidštit, vypustit matraci, čapnout snídani, zabalit se do deky a vydat se na pochod zpátky ke kamenům, kde se přidáme ke shromáždění návštěvníků a snažíme se najít to správné místo, odkud bude vidět východ mezi kameny. Čekání. Napjatá atmosféra, ale i nadšení. Tisíce lidí se dívají na tu stejnou věc. Obloha na východě se víc a víc červená a žloutne, až se konečně Puňťa začne vyvalovat a ozve se potlesk a nadšené pokřiky. Mobily fotí a natáčejí jako divé, plno lidí ovšem pojímá rozbřesk mnohem přírodněji, medituje, zdraví Slunce jógou a všichni jsou v dobré náladě, tedy pokud jim zrovna někdo neleze do záběru.
Ahoj, Sluníčko!
Po východu se davy začnou pozvolna rozpouštět. I my jsme se ztratili celkem brzo. Vzpomínali jsme na večerní jam – tentokrát jsem se na místo tahala s naším novým cajonem, protože mé malé djembe zůstalo v Čechách a než jsem se odhodlala, že si tedy koupím větší, pan M. přišel s tím, že bychom si vlastně mohli koupit společný cajon, který mě ostatně taky lákal. A jaký lepší křest jsme si pro něj mohli přát?
Jakmile jsme si našli ideální místo poblíž kamenů tak, abychom slyšeli bubnování zevnitř a mohli ho použít jako rytmus, ale nebyli jím přehlučeni, pan M. vybalil kytaru, kterou si tam taky přijel „nabít“, a začali jsme hrát. Nehráli jsme ani půl minuty, když se najednou odkudsi vzal týpek s monoklem a začal do naší hry divoce rapovat. Z toho, jak opile a agresivně se hrnul na pana M. a prskal na něj, jsem získala jasnou představu o tom, kde k tomu monoklu přišel, a vteřinu jsem očekávala, že hrát přestaneme, nicméně týpek jel jako blázen a muzikantská touha tvořit v přítomném okamžiku vyhrála. Ani jsem nepostřehla, jak rychle se to stalo, ale najednou mezi nás další týpek strčil didgeridoo, okolo nás se utvořilo kolo diváků a někteří natáčeli. Byl to moment, který by si člověk rád taky uchoval, ale zároveň nešlo přestat hrát a než jsme přestali a stihli někoho o to video požádat, hlouček se rozprchl stejně rychle, jak se zjevil, a tak nezbývá než prohledávat sociální sítě a doufat, že se to někde vyloupne. No a jestli ne, tak to holt zůstane jen mezi námi dvěma s panem M., jako ostatně tisíce jiných půvabných zážitků 🙂
Zbytek pátku už byl méně poetický, i když to byl rozhodně fajn pátek. Ranní kobliha nám dala energii tak akorát na východ a přejezd do Salisbury, kde jsme si zašli na pořádnou snídani – kam jinam, než do Wetherspoonu. Dvě kafe a čaj nás příjemně nakoply. Procházka městem, návštěva parku, kde se nám tak líbilo před dvěma lety, smočení nohou v ledové Avoně, návštěva katedrály a gift shopu a pak už šupem domů, kam jsme dojeli akorát při polední přestávce, poobědvali a pak honem zpátky do práce – měli jsme volno jen na čtvrteční odpoledne a páteční dopoledne a měla jsem pak co dohánět, než bylo třeba jít pro děti a věnovat se přípravám na jejich večerní taneční show ve Wokingu.
To byla akce, na kterou se chystaly už několik týdnů a byli jsme tam pozvaní, takže nešlo říct ne. Mělo to něco do sebe, ovšem osobně preferuji klasický balet před tadytím „akrobatickým tancem“, a navíc to trvalo dvě hodiny a mně příšerně pálily únavou oči – přece jenom po čtyřech hodinách spánku to byl náročný a dlouhý den. Naštěstí všechno dopadlo dobře, cestou zpátky jsme nemuseli nikoho zavážet domů, a tak jsme dorazili a padli za vlast.
Kdyby hned potom nemusel člověk zase brzo vstávat, bylo by to ještě lepší, ale to už je zase jiná pohádka, a koneckonců to taky stálo za to.
A co vy a slunovrat? Slavíte nebo to jde úplně mimo vás?
Popravdě, slunovrat jde mimo mě. Spíš si ho připomínám jako nejdelší den a snažím se tomu přizpůsobit program (kolem slunovratu rád vyrážím na výlety do hor), ale západ ani východ slunce nijak zvlášť nesleduji.
To je nádhera! Nad Stonehenge Solstice jsem se rozplývala už u minulého reportu, ale tentokrát vám opravdu počasí připravilo kouzelnou podívanou.
Popravdě, východ se mi mnohem víc líbil poprvé, to bylo nebe po ránu neuvěřitelně fialové, a pak se to teprve překotilo do oranžova. Tentokrát to byla v tomto směru celkem nuda 😀 Ale ta duha byla moc pěkná, to jo 🙂